"Takže jsi ho prostě opustila," řekla finálně Joy, když si vyslechla dlouhý příběh od své mladší sestry. Bedlivě poslouchala a snažila se pochopit, proč Tabby trvala na tom, aby Dylana opustila. Moc dobře věděla, že za tím může být buď již zmíněná Mickey, nebo osobnost její sestry. Pokaždé, když se s někým mohla sblížit více než chtěla, utekla.

"A co jiného jsem jako měla dělat? Nežijeme přece v nějakém dokonalém světě, kde by pro nás mohlo být připraveno dobré místo. Jednoduše to nemělo budoucnost. Vlastně jsem ho přece ani neznala." Tabby si byla stále jistá, že její rozhodnutí bylo správné. Byla si jistá tím, že se opět ubránila zlomenému srdci a zklamání, jenž by mohlo nastat, kdyby zůstala. Dylan měl svůj načatý život, do kterého nechtěla zasahovat.

"Víš, každý si někdy zaslouží svůj vlastní románek se šťastným koncem. A když ne to, tak si každý zaslouží být v určitou chvíli naivní," řekla milým hlasem Joy, přičemž stiskla ruku své sestry.

"On už má svůj načatý život. Prostě jsme se potkali moc pozdě," odvětila Tabby tichým a trochu skleslým hlasem. Joy moc dobře věděla, že Tabby něco trápí a že to něco má určitou spojitost s Dylanem. Ale také věděla, jaká Tabby je.

"Tabby, jestli si myslíš, že něčí život začne až tehdy, když ho potkáš, tak se mýlíš. Víš, to je možná tvůj problém."Joy se zvedla a přesunula se svou loudavou chůzí do kuchyně. Její odpověď vyprovokovala Tabby natolik, že Joy naštvaně následovala.

"Tím chceš říct jako co?" zakřičela Tabby, načež se opřela o bílou lednici a přesunula svůj pohled na Joy, jenž se zrovna zhluboka nadechovala.

"Ty jsi prostě strašný sobec. Utekla si od něj kvůli tomu, že se bojíš, přitom ani nevíš, jaký doopravdy je. Nezáleželo ti na tom, jak se v tu chvíli zrovna cítí on, jelikož hlavní bylo, aby sis neublížila ty. To tě ani na chvíli nenapadlo, že tě může mít vlastně aspoň trochu rád?" Joy věděla, že touto odpovědí si zakládá na pořádnou hádku, ale v tuto chvíli to byla jediná možnost, jak dostat svou sestru zpátky do kolejí. Nemohla se už dívat, jak svůj čas ztrácí s muži, kteří o ni ani nestojí. Byla sice pravda, že Dylana vlastně vůbec neznala, ale on byl v podstatě jediný muž, jenž Tabby donutil k tomu, aby o něm vyprávěla své sestře. Tuto teorii jí potvrdila skutečnost, že Tabby se po svém příchodu ani jednou nezmínila o Hankovi, nýbrž začala ihned probírat svůj odchod od neznámého Dylana.

"Já...já se ale o něj nemusím starat, vždyť ho ani neznám!" zakřičela Tabby na obranu. Tato slova jí ale vůbec nepomohla.

"Tabby, když se tady oháníš s touto stupidní výmluvou, proč si s tím chlápkem vůbec někam jela? Ještě nikdy si nejela jen tak s někým do Vegas, ani s Ronnie a to je tvoje nejlepší kamarádka. Nikoho cizího by si nikdy takto nenásledovala, tak co tě donutilo, aby si mu kývla úplně na všechno? Když si ho neznala, proč si nejela rovnou za mnou?"

"Já..." Tabby ztratila veškerá slova. Všechny možné argumenty se rozsypaly a následně roztříštily na malé kousky zbytečných výmluv. "Já si teď půjdu lehnout, už dlouho jsem nespala v normální posteli. Dobrou noc," řekla sklesle a odebrala se do pokoje pro hosty, kde si lehla na postel s myšlenkami na cizince, kterého nemohla dostat z hlavy.

°

"Takže odjela?" zeptal se Wren hned poté, co uviděl sedícího Dylana, jenž se smutným výrazem seděl sám na velkém černém koženém gauči.

"Hm," zamumlal, načež se napil piva, které svíral ve své pravé ruce. Jeho mysl byla plná posledních momentů, na které si dokázal vzpomenout. Neustále se snažil dosáhnout na zapadlejší vzpomínky, aby si osvěžil paměť.

"A co Mickey, už jste si spolu o něčem promluvili? Víš, bavil jsem se s ní před chvíli, člověče, jako bych ani nepoznal, že se něco stalo. Je pořád stejná." Wren se snažil rozpovídat svého kamaráda, aby zjistil původce jeho špatné nálady. Hned poté, co dořekl svá slova se posadil vedle Dylana na gauč a očekával odpověď.

"Nasrat s Mickey." Dylanova slova byla vyřčena se silnou dávkou hořkosti a nenávisti, možná tam bylo i trochu znechucení. Wren se mírně pousmál a bouchl Dylana do ramene.

"Ale copak, snad se ti neznechutila. Dylane, co se stalo? Vždyť si o ní nedávno básnil, div si se neoctl v oblacích. To ti ta Tabby tak moc poškodila hlavu?" zeptal se, zatímco svůj pohled vrhal na Dylanův profil. Snažil se ho vyprovokovat k tomu, aby přiznal vše, co zapíral. Snažil se ho dokopat k tomu, aby sám sobě přiznal, co mu doopravdy nesedí a naopak, co mu doopravdy sedí.

"Dívej," začal Wren. "Na všech sociálních sítích teď neustále vídám tu posranou větu: Žiješ jen jednou. A víš co je ještě horší? Že je to posraná pravda. Dylane, musíš si kurva uvědomit, co pro tebe v životě má tu největší cenu, a kdybys to náhodou nevěděl, tak je to tvoje štěstí, vole. Měl by ses pořádně zamyslet nad tím, jak chceš svůj život prožít. Udělej to ještě teď, dokud nebude příliš pozdě, protože život se kvůli tvému dětskému trucování nezastaví. Naopak, pojede dál a na své cestě ti ukáže jen velký prostředníček."

"Hah, odkdy se z tebe stal motivační mluvka?" řekl s úsměvem a trochu se narovnal. "Ale máš pravdu."

"Jasně, že mám pravdu." Wren se zvedl z gauče a kráčel zpátky do kuchyně, kde se ještě stále sdružovalo pár hostů. Při své cestě se ještě stačil otočit a pohlédnout na Dylana. "Promluv si s ní, dokud je ještě čas."

Dylan pouze přikývl a následně sledoval, jak Wrenova postava zmizela za rohem. Trvalo mu ještě pár minut, než se konečně nadechl a s naplněnou odvahou zvedl své tělo z pohodlného gauče. Rozhodně si razil cestu do prvního poschodí, kde narazil na svou milovanou Mickey. Už když ji viděl v obležení svých přátel, tak mu tam prostě neseděla. Sice se na všechny vlídně usmívala, ale dělala to jen proto, aby se jim zalíbila. Sama vždycky říkala, že se jí Dylanovi přátelé nelíbí. Považovala je za nechutnou bandu, která nedělala nic jiného kromě pití a hraní Monopoly. Samozřejmě to nebyla pravda, ale jak to mohla vědět, když je vídala jen při okamžicích, jako byla právě tahle? 

"Dyle, drahoušku, pojď tady k nám!" zakřičela svým jemným hláskem, přičemž natáhla svou hubenou ručku jako důkaz, že ho tam doopravdy potřebuje. Svou nepřirozenou tvář ozdobila perlivým úsměvem, jenž rozdávala na všechny strany. 

"Ehm, mohli bychom si promluvit?" zeptal se potichu a ukázal palcem na místnost, která byla přímo za ním. Mickey se na něj tázavě podívala, ale hned na to se urychleně zvedla a kráčela do dříve zmíněné místnosti. Jakmile se za nimi zabouchly dveře, přitiskla ho ke zdi stejně, jako přitiskla své rudé rty na jeho. 

"Co to kruci děláš?" vykřikl a mírně od sebe Mickey odstrčil. Její výraz byl velmi šokovaný. Sotva se jí podařilo přijmout fakt, že jí Dylan odmítá a vzdoruje. 

"Co máš za problém?" oplatila mu nazpátek. Na pár kroku od něj poodstoupila, dala ruce v bok a nahodila ten nejpřísnější pohled, který zrovna měla po ruce. Její chování Dylana vůbec nepřekvapilo. Pokaždé, když se stalo něco s čím Mickey nesouhlasila, chovala se takto. Byla nepříjemná a jemná asi jako pila. 

"C-co mám za problém? Tak zaprvé, podvedla si mě s mým bratrem. Za druhé, odmítla si mě a zatřetí, teď se tu promenáduješ a chováš se, jakoby se vůbec nic nestalo a mažeš mým přátelům med kolem huby!" Dylanovo tělo bylo napnuté, na jeho krku se objevila vystouplá žíla a jeho prsty byly zabalené v pěst. V jeho hlavě duněl vztek při vzpomínce, kterou by nejraději vytěsnil ze své hlavy.

"No ty mi máš zrovna co vyčítat. Tak já se tu za tebou konečně dostanu, a když tě chci jít přivítat, uvidím tě v náručí nějaké hnědovlasé coury? Co si o sobě vůbec myslíš? Nemůžeš proti někomu jen tak vyndat minulost a převléknout to za dost silný argument!" Dylana na Mickey nejvíce štvala její vychytralost. Dokázala vaši zlost úplně obrátit a způsobit vám výčitky svědomí, navzdory tomu, že vy jste vlastně vůbec nic neudělali. V tom byla Mickey přebornice. Dokázala vás dohnat až k lítosti k ní jen za to, že jste se dovolili zvýšit na ni hlas. 

"J-já... byla to kamarádka!" právě tehdy Dylan opět spadl do známé propasti, kterou Mickey nastražila. Její nevinná poznámka ohledně Tabby Dylana tak moc rozhodila, že sám zapomněl, kdo na koho vůbec začal křičet a kdo byl v téhle situaci ten špatný.

"No jasně, kamarádka. Víš jak jsem se cítila, když jsem po tak dlouhé době viděla zase tvou tvář a místo toho, abych tě mohla pevně obejmout a omluvit se za vše, co jsem ti způsobila, jsem tě viděla s jinou ženskou?" Mickey byla v plné síle a Dylan se jejímu kouzlu podrobil jako šestileté dítě zmrzlině. Jeho myšlenky na onu noc, kdy se dozvěděl o její nevěře byly tu a tam. Myšlenky na Tabby už byly dávno zapomenuty. Jediná věc, která se mu nesla hlavou byla ta, že ho Mickey opět chce zpátky, což bylo v tuto chvíli jediné, na čem doopravdy záleželo.

"Omlouvám se, opravdu se omlouvám." Dylan se sklopenou hlavou a smutným výrazem přešel blíže k Mickey a vtáhl ji do nejjemnějšího objetí, jaké by si dívka mohla vysnít. Jeho pevné paže svíraly její úzký pas, což ji donutilo se cítit v bezpečí. Donutilo ji to cítit jistotu, kterou Dylan měl a kterou ona sama zoufale potřebovala. 

___________________________________________________________

°  Heh, ahoj, doufám, že jste na mě ještě nezapomněli! Vím, že tato část je taková skoro o ničem, ale všichni občas musíme přetrpět tyto přechodové posuvníky (dává to smysl?). 

°  Každopádně moc doufám, že se vám příběh zatím líbí a chci vám neskutečně a miliónově poděkovat za překročení hranice 900 followerů (jakmile překročíte 1000...tak asi, nevím co...fakt nevím) jste jednoznačně a jednoduše úžasní!

°  Také bych vás ráda pozvala na můj (staro)nový profil, který můžete najít v mém biu - profil byl založen společně s Adie, se kterou jsme se dohodli na novém a (podle mě) velmi originální verzi psaní příběhů - plánujeme to zveřejnit co nejdříve a jsme obě zvědavé na vás názor! :)

°  No, ještě doufám, že si všichni užíváte na 100% prázdniny, jelikož už je vlastně půlka za námi! Tak se mějte fajn a pokecáme u další kapitoly!    

(jen doufám, že jste si všimli poklesnutí procent :D)