"Nejsi unavená?" zeptal se Dylan po dvou hodinové cestě. Tabby si hlasitě povzdechla, což Dylan pochopil tak, že buď unavená je, nebo že jí prostě leze na nervy, ostatně jako vždy.

"Asi jo," odpověděla mu unaveným hlasem. Dylan se musel pousmát nad tím, že ho neurazila, neboť to dělala poslední dvě hodiny.

"Dobře, tak jeď za mnou, když budu zastavovat, zatroubím, abys do mě nenarazila." Poté ukončil hovor a rozjel se poměrně velkou rychlostí po cestě, jenž směřovala do lesa. Tabby byla až moc unavená na to, aby vytočila Dylanovo číslo a pořádně mu vynadala za to, kam je ty jeho blbé nápady zavedou. V její hlavě se ale přes veškerou únavu začaly vytvářet různé scénáře s hororovou tématikou.

Když uslyšela Dylanův klakson, zpomalila, aby jeho autu neuškodila, i když si nemyslela, že by to s ním mohlo být ještě horší. Následně musela dokonce pohon auta úplně zastavit, neboť nerozuměla Dylanově blikající show. Nechala ho, aby si v klidu své auto zaparkoval a poté se k němu přidala.

"Co to bylo?" uchechtla se, když vycházela z auta, jehož dveře nechala otevřené, jelikož se neobávala krádeže. Dylan se ošemetně vymotal ze spárů starého pásu a stejně jako Tabby nechal dveře otevřené.

"Co bylo co?" řekl s vážnou tváří Dylan, přičemž doufal, že touto stupidní reakcí odvede pozornost a nebude se muset zabývat tématem s názvem: Zavez své auto na skládku.

"Co? A... asi nic, pche. Tak, teď je ta chvíle, kdy se zmenšíš do své původní velikosti a otevřeš kmen stromu, do kterého si zalezeš a půjdeš spát?" na Tabbyiné tváři byl až neuvěřitelně krásný úsměv. Kdybyste byli hluší, mysleli byste si, že Dylanovi přiznává své skryté city.

"Hahaha, moc vtipné, Tabby. Chtěl jsem ti nabídnout deku a polštář, aby se ti spalo lépe a nebyla ti zima, ale jak vidím, tak tě to tvé masivně huňaté obočí zahřeje dostatečně." Tabby nezbývalo nic jiného, než se nad Dylanovou reakcí zasmát. Na svou obranu mu věnovala ránu pěstí do ramene.

"Na," řekl Dylan, když jí podával bleděmodrou deku a huňatý polštářek, jenž byl bílý jako sníh. Tabby se musela posměšně uchechtnout. "Co zas?"

"Nic, jen... jen kdybys mi při našem seznámení neřekl, že je Mickey holka, myslela bych si, že jsi čtyř procentní."

"Sklapni a lehni si už, nebo se ti doopravdy zmenším a nechám tě mrznout," odvětil jí na oplátku Dylan, jehož hlas zněl spíše pobaveně, než podrážděně. Tabby přikývla a s Dylanovou pomocí sklopila sedadlo spolujezdce a následně naaranžovala polštář a deku tak, aby měla pohodlí. To samé udělal Dylan, jen trochu více nemotorně.

"Máš pohodlí?" vydechl si Dylan. Tabby jen zamručela a přikývla, načež se celým svým tělem otočila směrem k Dylanovi, jenž jí stále pozoroval. Tabby si všimla jeho pohledu a nervózně nakrčila čelo.

"Co je?" zeptala se svým jemným hlasem, přičemž se jí objevila na čele sotva viditelná vráska.

"Nic, jen... promiň, ale máš tam řasu," řekl na svou obhajobu, nehledě na to, že tam ve skutečnosti žádná řasa nebyla. Dylan jen zkrátka a dobře nechtěl, aby byl přistihnut při nesnesitelném zírání na krásnou tvář protivné Tabby.

"No jasně," uchechtla se, protože sama dobře věděla, že tam doopravdy žádná řasa nebyla, jelikož nehledě na to, že bylo Dylanovo auto z dob druhé světové, vlastnilo zrcátka.

"Opravdu, byla tam řasa." Tentokrát se zasmál i Dylan, nakonec, co jiného mu také zbylo. Tabby připadala jeho výmluva roztomilá, obzvlášť jak jeho líčka zčervenala, to bylo podle ní nanejvýš roztomilé na druhou.

"Ne, nebyla," ukončila Tabby debatu o neexistující řase. "Tohle si dělal i Mickey?"

"Co tím myslíš?" zeptal se nechápavě Dylan. On Dylan nechápal moc věcí, nebo aspoň předstíral, že je nechápe, aby se vyhnul nepříjemným konverzacím, jako byla zrovna tahle. Popravdě ani nevím, zdali to byla Dylanova nechápavost pravá, nebo hraná, vlastně ani nevím. Dylan byl zkrátka a dobře velmi složitý a jedinečný člověk. On sám ani nevěděl, proč na různé podněty reaguje jinak.

"Hraní si na nesmělého romantika, popírat zamilované pohledy," Tabby by pokračovala dál, ale vzhledem k tomu, jak se Dylan tvářil, tak nechala ze svých úst vypustit pouze tiché uchechtnutí. 

"Jak bych mohl zapírat něco, co neexistuje." Dylanův hlas byl stále tišší, prostor mezi ním a Tabby se pomalu zmenšoval.

"Myslíš jako tu řasu?" stejně tak Tabby ztišila svůj hlas a připravovala se na první pocítění Dylanových rtů. Ani jeden z nich nevnímal okolí, jen přibližující se rty toho druhého. Možná by se i políbili, kdyby se autem nerozezněla melodie Dylanova vyzvánění. Jakoby písnička probudila oba dva z nějakého nepochopitelného transu zmatených citů. Dylan ošemetně získal mobil po souboji mezi jeho rukou a kapsou.

"My o vlku," řekla Tabby otráveně, když spatřila jméno volajícího, teda v tomto případě volající. Dylan si povzdechl a po pár vteřinách hovor přijal.

"Ano, Mickey?" bylo znát, že jeho hlas byl předstírán, aby zněl smutně, ne otráveně a naštvaně. Kdo by řekl, že po pouhých osm a čtyřiceti hodinách se Dylanův pohled na kdysi milovanou Mickey takto změní.

"Díky Bohu, zvedl si to. Kde jsi? Hrozně se o tebe bojím, Dyle." Tabby se musela zašklebit, když uslyšela Dylanovu přezdívku. Celkově se jí nelíbilo, jak s ním mluvila. Vždyť ho prakticky vyhnala z jeho vlastního domu a teď se o něj bojí a hledá ho? To prostě Tabby nemohla pochopit, nikdy by se takto před mužem neponížila. Kdyby jí Hank vypadl z domova, nikdy by se po něm nesháněla, aby zjistila, jestli je v pořádku.

"Mickey, uklidni se, je mi fajn. Proč mi voláš? Vždyť jsme se rozešli?" Tabby si všimla, že Dylan zatnul pěsti. Nelíbilo se mu, že mu Mickey zničila okamžik, na který se tak moc těšil. Ani jeden z nich nevnímali to, že by se jim mohlo zdát načasování nevhodné a příliš brzké, ale co by si měli namlouvat. Když spolu mluvili, bylo to, jakoby mluvili ze starým kamarádem ze střední školy. Nemuseli si na nic hrát, nebo skrývat své zájmy, nebo zadržovat urážky. Oba dva mohli říct to, co právě chtěli a ani jednomu to nevadilo.

Tabby se ještě jednou podívala na Dylanovi pěsti. To, jak byl Dylan nervózní a napnutý ji donutilo, aby svou ruku položila na jeho. Dylanova pěst už nebyla pěstí, místo toho držela Tabbyinou ruku. Tabby následně Dylanovi věnovala nesmělý úsměv.

"Chybíš mi, zlato. Kdy se vrátíš? Kde jsi?" dokonce i Dylan pokrčil obočí.

"Mickey, už musím končit, ahoj." Dylan by byl hovor ukončil, kdyby se opět neozval Mickeyin hlas. Tabby úžasnou Mickey nikdy neviděla a už jí nesnášela. Dokázala si živě představit dokonale namalovanou blondýnku, oblečenou do jemně růžové blůzky, s natáhnutými bílými kalhotami, jenž jí krásně obtahují už tak dokonalou postavu, opírající se o pult spadající do nově zařízené kuchyně, na nějž by právě nervózně vyťukávala neznámý rytmus svými dokonale udělanými nehty.

"Počkej, víš, napadlo mě, když má tvůj kamarád Wren za chvíli narozeniny, tak že bychom na ně šli spolu, zase jako pár. No nic, už musím končit, tak se tam uvidíme." Mickeyn hlas byl o oktávu vyšší a radostnější. Bože, jak ji Tabby nenáviděla.  

"Heh, zdá se, že už vím, kdo ve vaší domácnosti nosí kalhoty." Popíchla Tabby Dylana, když svůj mobil schovával opět do záludné kapsy. Dylan jí věnoval neurčitý pohled a následně si opět lehl na své místo.

"Ohledně toho, co by se stalo, kdyby nás Mickey nevyrušila..." Dylan ani nestihl dokončit svou připravovanou větu, neboť ho Tabby blesku rychle přerušila, což se vlastně nelíbilo ani jednomu z nich, ale oba dva věděli, že bylo přerušení nezbytně nutné.

"Nestalo by se vůbec nic, chtěl si mi přece dát pryč tu řasu, vzpomínáš?" řekla Tabby a upravila si své vlasy, které se jí kvůli přimáčknutí na polštář roztřepily do všech různých směrů.

"Jop, ta řasa," vymáčknul ze sebe. "Dejme tomu, že by tam vlastně ta řasa vůbec nebyla, taky by se vůbec nic nestalo?" Dylan chtěl stále pokračovat, jelikož ho jeho zvědavost nepříjemně užírala, obzvlášť potom, co přerušila jeho dobře připravovanou řeč.

"Dobrou noc, Dylane."  

______________________________________________________

○ Tak, konečně jsem to napsala! :D Vážně jsem chtěla tuto část napsat dříve, ale bohužel, nápady byly, ale nějak mi to psaní prostě nešlo. No, i tak doufám, že se vám tato část líbila:)

○ Ještě bych vám chtěla říct, že pokud kliknete na externí odkaz, můžete se podívat na trailer k mé povídce, kterou se chystám zveřejnit opravdu dlouho. Je opět s Dylanem, ovšem děj již není tak veselý, jako tady.:D:) Doufám, že se vím bude líbit :)

○ Tuto část bych ráda věnovala jedné dívce, jejíž profil nese jméno BarDried, neboť kvůli předešlé části zdržovala, když byla na menším výletě na motorce :D.