Pohled Honzy :

Teprve až když jsme byli na letišti a byli odbavení mi to celé došlo. Došlo mi, že je to realita, že se to opravdu děje a my letíme do Paříže. Procházeli jsme se po letištní hale a čekali než se otevře východ a budeme moci nastoupit do letadla. Povídali jsme si o všem a o ničem a já se smál jeho vtipům.

" Když směješ, rozzáří se ti oči, víš o tom?"

Podíval jsem se na něj a políbil jsem ho. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a koukal z okna na letadla.

Konečně jsme nastoupili do letadla a téměř celý let jsme si povídali, poprvé od doby co co jsem letěl úplně poprvé, jsem neměl žádné obavy. Rád totiž sleduji Letecké katastrofy a pokaždé, když letím mám v hlavě všechny možné scénáře ale dnes ne. Jediné na co jsem myslel byl on a to co spolu zažijeme.

Pristáli jsme a počkali na kufry. Vzali jsme si taxi, které nás vlezlo do hotelu. Celou cestu jsem se díval z okénka na město kolem. Zahlédl jsem Eiffelovu věž a nemohl se přestat usmívat. Já tady opravdu jsem. V hotelu jsme si vyzvedli klíče od pokoje, kde jsem si vybalili jen ty nejdůležitější věci a šli se projít po hotelu, který měl dokonce i vnitřní bazén s vířivkou. Byli jsme po cestě unavení, tak jsme si šli lehnout a zanedlho jsme v objetí usnuli...