Soustřeď se, říkala jsem si. Pokoj sice není úplně bezpečné místo, ale někde trénovat musím. I když máme v domě tělocvičnu, tam může kdokoliv vejít a bylo by po tajemství. Mohla bych o sobě říct, že mi ovládání vody už docela dost jde. Bohužel jsem měla důvod, proč jsem dneska nemohla využít plný potenciál, jak se říká.

Včera večer ve zprávách hlásili o dalších útocích na Blízkém východě. Táta už celý den sedí u televize a sleduje to. Řekla bych, že táta je dost naštvaný.

Dostala jsem hroznou žízeň, tak jsem se vydala směrem do kuchyně. Procházela jsem skrz obývací pokoj, kde sice nikdo momentálně nebyl, ale televize byla i tak zapnutá. Ve zprávách neustále probírají situaci na Blízkém východě a mluví o teroristické organizaci jménem Deset Kruhů. Právě ta organizace zajala tátu před pár měsíci.

Do kuchyně jsem se nedostala, protože ze spodní části domu, kde je garáž, se ozvaly hlasité zvuky. Trochu jako řinčení kovu. Neváhal jsem ani na chvíli a vydala se tam. Do portu u dveří jsem naťukala svůj kód a JARVIS mě pustil dovnitř. Pohled na tátu, jak se souká do obleku, mi pozastavil srdce. Přešla jsem před něj a zkřížila ruce přes hrudník.

"Nechci teď vyznít nějak panovačně, ale... Co si myslíš, že právě děláš?" Neodpověděl, ale v očích se mu zračil hněv a odhodlání. Pak mě to trklo. "Tak na to zapomeň! Teprve nedávno ses odtamtud vrátil."

"Pochop," až teď se mnou navázal oční kontakt. "Mají tam zbraně, které vyrobila moje společnost. Ty výrobky nosí NAŠE jméno. Nemůžu je jim je nechat. Musím je zničit." Dal si záležet, aby slovo naše vyznělo co nejzvučněji.

"Ale to neznamená, že k tomu musíš nasazovat svůj život! Navíc nezapomněl jsi, že to tam má pod palcem armáda? Všude mají nasazené satelity, a kdykoliv tam můžou vyslat stíhačky a najednou z tebe bude hromádka popela. Není možné, aby tě neuviděli."

Nad tím se táta zamyslel. Nechtěl mě do toho zatahovat, viděla jsem mu to ve tváři, ale když už se tedy něco děje, radši bych byla u středu dění. Ale také bylo vidět, jak je odhodlaný stát si za svou věcí a neustoupit. Povzdechla jsem si.

"Nenecháš si to vymluvit, že?"

"Ne," zavrtěl hlavou.

"Fajn," vzdala jsem to protentokrát. "Co mám udělat?"

Oblek, který jsme s tátou, tedy především on, vyrobili, je tak malý, že přes satelit ho zaměřit nepůjde. Přesto jsem s pomocí těch mých málo znalostí a díky programu, který mi táta vymyslel, dokázala dostat do systému armády a zastínit jim pohled na místo, kam se už před půl hodinou vydal táta. A právě teď dělá spoušť. Během chvíle zničil téměř všechny jejich zásoby zbraní, nemazlil se ani s odpůrci a hned se vydal pryč. Bohužel pro nás, se obnovily všechny systémy a já s tím nemohla nic udělat.

"Kruci. Tati, ztratila jsem kontrolu. Všechny systémy už jedou. Promiň."

"To je dobrý, nějak to zvládnu," odmlčel se na chvíli. "Jess, vypni ten program a vypni i počítač. Za chvíli jsem zpátky." Konec. Ukončil spojení a já teď můžu jen čekat. Nesnáším, když tohle dělá. Nikdy mě nenechá dodělat rozdělanou věc.

Čekala jsem dalších deset minut, připadal mi to ale jako několik hodin. Potřebovala jsem něco dělat, tak jsem se procházela po laboratoři se sklenicí vody v ruce. Za několik minut jsem uslyšela šramot, poté se otřásl strop a nakonec se z východu vynořil poškrábaný, na některých místech dokonce zčernalý, a dokonce jsem zahlédla díru po střele. Táta se postavil, nic neřekl a nechal JARVISE, aby ho dostal ven z kovového poničeného obleku. Ani jeden z nás nic neřekl. Místnost tížilo až hlasité ticho. Slyšet bylo jen šramocení kovu a různých součástek. Nepříjemnou situaci a tíživé ticho prolomil až jiný ženský hlas.

"To jsou díry po střelách?"

Nechala jsem tátu a Pepper v laboratoři samotné, ať si vyřídí, co potřebují o samotě. Odešla jsem do svého pokoje. Poslední dobou uvnitř trávím většinu svého volného času. Lehla jsem si na měkkou matraci. Mám pocit, že se svět kolem mě zbláznil, a já s ním. Vytáhla jsem z kapsy mobil a četla, co se všechno děje ve světě. Zanedlouho mi na dveře někdo zaklepe. Do mezery mezi dveřmi a stěnou strčila hlavu Pepper.

"Děje se něco?"

"Všechno ti vysvětlím cestou, pojď." Rychle jsem se převlékla do džínsů, černého trika, šedé mikiny a bílých kotníkových bot a vyrazila za Pepper. Po cestě, která vedla do kanceláří Stark Industries, mi Pepper vysvětlila situaci, a že nás táta žádá, abychom se nenápadně dostali k jeho počítači a stáhnout z něj veškeré možné informace.

Ze začátku šlo všechno dobře. U vchodu nás ochranka pustila, cestou po budově nás nikdo nezastavil a než jsme se nadály, byly jsme v hlavní kanceláři. Pepper se bez problémů dostala dovnitř, z kabelky vytáhla USB disk a zapojila jej. V okamžiku se začaly stahovat všechny soubory na skrytém disku počítače. Pepper neodolala a několik jich otevřela. Většinou se jednalo o návrhy zbraní, co jsem tak po očku pochytila.

Byla jsem z toho všeho nervózní. Kdokoliv nás tady mohl najít. I když jsme ve firmě, která patří mému tátovi, může z toho být velký problém.

Pepper otevřela další složku. Na obrazovce se objevil nápis Sektor 16. Na pozadí byly nákresy podezřele podobného obleku, jako má táta. Zamračila jsem se. Někdo něco chystá. Pepper si pro sebe něco mumlala. Otevřela další složku, která obsahovala jeden jediný soubor. Video od Deseti kruhů. Mluvili nějakým cizím jazykem. Pepper jednoduše zadala Přeložit. Jako by mi v ten moment došel vzduch v plicích.

"Neřekl jste nám, že cíl, jehož smrt jste si objednal, byl Tony Stark. Obadio Steine za své zločiny draze zaplatíte. Cena za smrt Tonyho Starka právě vzrostla."

Video pokračovalo, ale mou pozornost upoutaly stíny před kanceláří. Rozhodla jsem se to omrknout, ale než jsem se dostala až k nim, otevřely se. Netuším, jestli jsem v tu chvíli měla štěstí nebo smůlu, ale jedno křídlo zůstalo otevřeně tak, abych se vešla přesně mezi ně a zeď, takže mě nově příchozí neviděl.

"Pepper, vás jsem tu nečekal." Pepper se vyděsila, ale oči měla upřené na osobu ve dveřích. Já ani nemukla, nedýchala jsem a nehýbala se. Obadiah vešel dovnitř a namířil si to ke stolku s pitím.

Pepper nenápadně schovala to USB pod noviny. Obadiah si toho nevšiml. Zatím si nevšiml ani mně. Nalil si sklenku alkoholu a vydal se za Pepper.

"Měl jsem radost, Pepper." Stál otočený zády ke mně, tak jsem využila příležitosti a proklouzla ven z kanceláře. Zůstala jsem však hned u vchodu. „Když se vrátil domů, bylo to, jakoby znovu vstal z mrtvých, ale teď je mi jasné, že Tony se vlastně nikdy úplně nevrátil." V tomhle má Obadiah pravdu, avšak podle mého se táta změnil k lepšímu. Jakoby se v něm probudilo svědomí, které dlouho potlačoval v sobě.

"Tony je komplikovaná osobnost. Hodně si prožil, ale myslím, že bude v pořádku." Na konci věty bylo slyšet malé zaváhání. Ne však v jejím tvrzení, ale co bude dál.

"Pepper, tady jsi. Hledám tě už skoro hodinu," vešla jsem dovnitř. Oba s sebou trhli a otočili se na mě. Pepper je díky bohu inteligentní žena a hrála to se mnou.

"Ale! Dlouho jsme se neviděli, drahá Jessico." Obadiah přesunul svou pozornost na mě, takže Pepper mohla schovat to USB. "Jak se má Tony?"

"Má se dobře. Je doma a nejspíš odpočívá," pokrčila jsem rameny. "Hledala jsem tady Pepper, potřebovala bych s tebou něco probrat," otočila jsem se k ní. Stála kousek ode mne s novinami v ruce a malým úsměvem na tváři.

"Však mluv, my před sebou přece nemáme žádné tajnosti, ne?" Přistoupil Obadiah kousek blíž.

"Vlastně," snažila jsem se to opravdu hrát a být v klidu, ale ten jeho pronikavý pohled...Připadalo mi, že mi čte myšlenky, i když je to nemožné. "Tohle je trošku ženská záležitost. A navíc spěchám domů. Domácí úkoly nepočkají." Otočila jsem se a vydala se i s Pepper ven ze dveří.

"To jsou dnešní noviny Pepper?" Pepper sebou trhla, zastavila se a já s ní.

"Ano."

"Nevadilo by vám, kdybych si je vzal? Však víte, kvůli křížovce." Pepper Obadiahovi předala noviny a rychle mě vytáhla z kanceláře. Obadiah zůstal uvnitř.

"Vezmi ten disk," předala mi jej do dlaně. Schovala jsem jej do kapsy od mikiny. "Děkuji ti," zašeptala ještě potichu. Jen jsem kývla náznakem hlavou. Procházely jsme hlavní halou, kde pobíhalo pár zaměstnanců, a jeden muž v černém obleku seděl na sedačce.

"Slečno Pottsová, měli jsme naplánovanou schůzku. Zapomněla jste?" Postavil se před nás ten muž.

"Nezapomněla, hned to bude. Ale musí se konat u Vás v kanceláři." Nic nenamítal a šel s námi.