Asi nikoho nepřekvapím, když říkám, že dnes v noci jsem se absolutně nevyspala. Na obličeji se mi vytvořily černé kruhy, které jsem musela kvůli dnešnímu večeru zamaskovat make-upem. Pod mým pracovním stolem jsem nahmatala svoji bílo fialovou sportovní tašku, abych si do ní mohla zabalit všechny věci, které si vezmu sebou.

Ve skříni jsem našla delší krémovou plisovanou sukni po kolena, k tomu béžový svetřík, černou koženou bundu a černé konversky, jelikož silně protestuji proti podpatkům.

Prozatím jsem si oblékla černý top, modrobílou kostkovanou košili a volnější džíny. Z vlasů jsem si prozatím udělala obyčejný drdol a do uší zabodla střední kruhy.

Ze svého pokoje jsem zamířila, se sluchátkama v uších, do kuchyně abych před odjezdem ještě něco stihla sníst. Nikdy jsem se netajila tím, že sním cokoliv, a když je toho hodně, stejně jsem schopna všechno spořádat.

Vzala jsem si jogurt s broskví a posadila se k jídelnímu stolu. Až v ten moment jsem si něco uvědomila. Dneska jsem ještě nikoho neviděla.

"Dobré ráno. Jsi připravená?" nadskočila jsem. Nejspíš jsem to zakřikla, protože se přede mně postavil Happy, tátův bodyguard. Je to moc milý chlapík. Sice je někdy úplně mimo mísu, ale nemůžeme si stěžovat. Dneska mě má odvézt do Las Vegas na to předávání cen. Stále nějak nedokážu pochopit, proč tam musím být.

Slabě jsem se pousmála. Do úst jsem vložila poslední lžičku jogurtu a postavila se.

"Můžeme," prohodila jsem. V autě jsem se dozvěděla, že táta je už dávno na místě. Cesta byla dlouhá, i přesto že jsem asi dvě hodiny pospávala.

Když Happy konečně zaparkoval a já vystoupila z auta, měla jsem tu možnost si zvenčí prohlédnout kasino Caesar Palace, kde se bude to předávání odehrávat a hotel přímo naproti, kde budu pro dnešek čekat. Na můj vkus byl až příliš velký, ale co nadělám. Jako první jsem si vyzvedla klíče u recepce. Na rameno si pověsila tašku, i když se mě Happy snažil přemluvit, že mi ji vezme.

Když konečně nastal večer, převlékla jsem se do přichystaného oblečení a společně s Happym jsme vyrazili. Jakmile jsme se prodrali skrz všechny fotografy, Happy mě nechal pohybovat se po kasinu. Jelikož ještě nejsem plnoletá, nemohla jsem v podstatě dělat vůbec nic, což je dost k vzteku, a proto jsem vyrazila do sálu. Cestou jsem nechtěně narazila do Obadiaha Stana. Obadiah je starší muž, má bílé vousy a plešku na hlavě. Je to manažer tátovy firmy a řekla bych, že by byl rád zase ředitel. Tohoto postu se však musel vzdát, když se táta vrátil.

"Ach, konečně nějaká známá tvář," přišel ke mně a objal mě. Ne, že by to bylo nepříjemné, jen zvláštní. Jakmile se odtáhl, položil mi dlaň mezi lopatky a vedl mě skrz chodby mezi spousty lidmi až do toho sálu. Byl nádherně vyzdobený. Na zdech vysely obrovské obrazovky, závěsy u pódia byly leskle modré a okolo bylo spousta stolů, u nichž již sedělo hodně lidí a tak jsme se k nim přidali. Měli jsme zarezervovaný stůl přímo uprostřed.

Než ta velká sláva začala, jsem se musela zeptat, jestli tu táta opravdu je. Obadiah mě ujistil, že určitě ano. Já si tím tak jistá nebyla. Přeci jen jsme v kasinu a jak tátu znám, udělal si zastávku minimálně u jedné rulety.

Najednou všechna světla zhasla a na velkých monitorech začalo hrát krátké úvodní video. Promítalo video o životě táty a mého dědečka. Pro mě je to jen připomínka toho, jak si na něj vždy stěžoval, že jako otec nestál za nic. Já si jen dokola připomínala, co jsem nikdy neměla a zřejmě mít nebudu. I když... Vždycky mě zajímalo, jaké by bylo, kdybych ho mohla poznat.

Světla se, po skončení upoutávky, opětovně rozsvítila a na pódiu u pultíku stál Rhodey a v ruce držel křišťálovou nablýskanou cenu.

"Jako zmocněnci u Stark Industries se mi dostalo pocty sloužit se skutečným vlastencem. Je to můj přítel, ale také učitel. Dámy a pánové, je mi velkou ctí, že mohu letošní cenu vítězů předat panu Tonymu Starkovi!" nadšeně se usmál a otočil se ke vchodu na pódium. Ale nikdo nepřišel. Mezitím všichni přítomni tleskali. Rhodey, když viděl, že táta stále nepřichází, se otočil směrem k nám. Obadiah i já jsme pokrčili rameny. Měla jsem takové tušení, že se stane právě tohle. Lidi se začali otáčet k našemu stolu, a aby to nebylo neslušné, Obadiah se postavil a zamířil k Rhodeymu.

"Děkuji, plukovníku," potřásli si dlaněmi, když si cenu převzal on. Během Obadiahova omlouvání táty, jsem mu poslala hned několik textovek, ale ani na jednu neodpověděl.

"Kdybych pro tuto chvíli byl Tony Stark, řekl bych vám jaká je to pro mě čest a opravdová radost převzít toto prestižní ocenění. Avšak na Tonym je to nejlepší zároveň i to nejhorší, je pořád v práci."

************

Ve stejnou dobu, avšak na druhé straně kasina, se shromáždil dav lidí, především mladých, krásných slečen a to kvůli jedinému člověku. A tím byl Tony Stark. Všichni ho hltavě pozorovali, jak vyhrává v kostkách.

"JO!" zajásal zmíněný Tony vítězně. "Viděli jste to, dámy?" Otočil se k jedné blonďaté slečně po jeho pravici.

"Nádhera," zalichotila mu. Měl rád, ne, miloval pozornost. Tím se rozhodně netajil. "Nepůjdeme už?" udělala na něj psí oči slečna, u níž si nebyl jistý jménem. Ale přesto odpověděl.

"Ještě chvíli tu zůstaneme, ano?" oznámil a otočil se zpět ke kostkám. V ten moment mu přistála na pravém rameni ruka. Když se za ní otočil, přes své brýle spatřil svého dlouholetého přítele.

"Tony? Ty jsi vážně neuvěřitelný. Zapomněl jsi, že je dneska to předávání?" spustil na něj.

"Ne, jistě že. A kdy to začíná?" nevinně se usmál.

"Už dávno skončilo. Tady ji máš," podal mu ji.

"Tohle má být ono. Aha. Vážně mě to mrzí."

"To je v pořádku, Tony," mávl nad tím rukou.

"Dobrá, Dámy a pánové, pojedeme z kopce!" plný nadšení se vhrnul po dvou kostkách. "Foukneš mi na ně pro štěstí, zlato?" usmál se na další slečnu, jež tak učinila a následně se zeptal i Rhodeyho, který odmítl a odstrčil Tonyho ruku pryč, až tak že mu kostky vypadly z dlaně.

"Dvojka končí," oznámil na Tonyho adresu. Ten jen pokrčil rameny.

"Já jsem to nechtěl," sdělil mu nenápadně Rhodey.

"Staly se už horší věci, o nic nejde," řekl a odebral se ke svému autu. To na něj čekalo přímo před vchodem.

"Nezapomeň zítra přijet včas!" zavolal na Tonyho ještě a zmizel. Tony jen kývl hlavou a šel se posadit do auta.

"Pane Starku, pane Starku! Christine Everhartová, časopis Vanity Fair. Můžu mít pár otázek?" přerušila jeho odchod reportérka. Když se na ni otočil, mohl si ji pořádně prohlédnout. Měla krátké blond vlasy, světle hnědé oči a moc pěknou postavu.

"Jistě, žádný problém."

"Nazvali vás druhým Da Vincim, co na to řeknete?" položila Tonymu první otázku.

"Absolutní nesmysl, nemaluju."

"Je tu ještě jedna přezdívka. Obchodník se smrtí," její výraz se změnil. Už nebyla tak milá a přívětivá.

"To by šlo. Vy máte Berkley?" zeptal se mimo téma.

"Brown University," odpověděla stroze.

"Slečno Brownová," začal ironicky. "Nemáme jiný svět, než tenhle a věřte mi, až nebudou třeba zbraně k udržení míru, začnu dělat cihly a trámy pro dětské nemocnice."

"To zní naučeně."

"Opakuju si to, vždycky před spaním. Poslouchejte. Můj otec měl filozofii, mír znamená mít větší klacek než ten druhý."

"Od někoho kdo klacky prodává, to je skvělé."

"Otec pomohl porazit nacisty. Pracoval na projektu Manhattan a já myslím, že i vaši profesoři by ho nazvali hrdinou," začal se bránit.

"A hodně lidí by tomu řeklo vydělávat na válce."

"Máte taky v úmyslu psát o miliónech lidí, které jsme zachránili díky lékařským a zemědělským pokrokům? Za tímto vším máte vojenský finance."

"Vidí, že jste kvůli tomu neztratil ani hodinu spánku."

"To ano, ale s vámi jich klidně pár ztratím," na tváři se mu objevil drzý úšklebek, který vždy oslnil nejednu dívku. A zabralo to i tentokrát.