Ráno mě vzbudilo ostré letní světlo, jež vstoupilo do malého pokoje. U okna stála postel pro jednoho, vedle ní pracovní stůl s různými součástkami a dráty a šroubky. Naproti stolu stála menší skříň a to bylo, co se týče interiéru všechno. Lepší než nic.

Dlaní jsem si zakryla oči, abych zabránila ostrým paprskům vypálit mi oči. Když jsme se probrala, vzpomněla jsem, kde jsem, ucítila jsem pod sebou cosi měkkého, co sálalo teplo. Stočila jsem pohled vzhůru. Nad sebou jsem spatřila Petera, jak stále pochrupuje. Vypadal roztomile. Musela jsem se usmát. Tiše jsem se zvedla z jeho hrudníku, na kterém jsem zřejmě celou noc ležela, a odešla do koupelny umýt se a vyčistit si zuby v... poledne? Pokrčila jsem rameny. V bytu bylo slyšet, kdyby špendlík dopadl na podlahu. May už určitě byla v práci. Nejspíš nás ani nehodlala budit. Nevyšlo by to.

Převlékla jsem se v obývacím pokoji do čistého oblečení, které jsem si přibalila do tašky navíc. Riflové kraťasy, bílé triko a červenou kostkovanou košili.

Přešla jsem do kuchyně. I když by se to mohlo zdát neslušné, že šmejdím po cizí kuchyni, ale není to poprvé, co tu vařím. Jednou jsem neodolala a uvařila Peterovi a May své hamburgery. Olizovali se až do večera.

Dneska jsem se rozhodla pro něco méně náročného. Palačinky, mé nejoblíbenější jídlo. Jak ve sladké tak slané verzi. Uvidím, na co budeme mít chuť, ale prozatím to vypadá na jahodovou marmeládu. Tedy za mě.

Vytáhla jsem z lednice mléko a vajíčka, z kredence cukr, mouku a trochu soli a poslední velkou pánev.

"Jessy?" ozval se mi za zády hlas. Lekla jsem se a otočila se za zdrojem. Neuvědomila jsem si však, že mám v ruce pánev. Bytem se rozezněla dutá rána.

"Auvajs, au. Bože, au." Peter ležel na zemi a mnul si místo na hlavu, kam jsem ho uhodila. Zhrozila jsem se nad tím pohledem a upustila pánvičku na zem. Sklonila jsem se k Peterovi.

"Panebože, omlouvám se. Jsi v pořádku?" Další chytrá věta, že? Sklapni! Pomohla jsem mu na nohy a posadila ho na gauč. Snažila jsem se nevyšilovat, ale nemohla jsem si pomoct. Co když jsem mu způsobila otřes mozku? Sice jsem neslyšela o případech otřesu mozku způsobených pánvičkou, ale všechno je jednou poprvé ne? Doufám, že teď to poprvé nebude.

Běžela jsem zpět do kuchyně a z lednice vytáhla pytlík mražené zeleniny. Snad mu to pomůže od bolesti a zmírní to otok. Přiložila jsem zeleninu na jeho čelo. Naštěstí neomdlel, takže si ji mohl držet sám.

"Lepší?" zeptala jsem se ho, když jsem se posadila naproti němu. Pravé oko, pod místem kde dostal pánvičkou, měl přivřené. Jinak vypadal v pořádku.

"Jo, trochu," poposednul si. "Páni, ta máš ale ránu." Neodpověděla jsem. Nemohla jsem na něj vybafnout s tím, že jsem téměř oficiální agent. Jen jsem se tedy ušklíbla. Prohlížela jsem si ho. Nevypadal, že by mu bylo něco víc, než hloupá boule na čela, která doufám splaskne, dokud se neuvidí s May. Ale pro jistotu...

"Není ti na zvracení? Nemotá se ti hlava? Nezvoní ti v uších?"

"Ne, ne a ne. V tomto pořadí. Proč se ptáš?"

"Jen se ujišťuju. Ukaž se," odkryla jsem sáček a spatřila jak jinak, že fialovou bouli. Nebyla však tak hrozná, jakou jsem ji čekala. "To se zamaskuje," usmála jsem se na něj. Hlava jej, jak mi řekl, přestávala bolet, hlavně díky zmražené zelenině, která už nebyla tak moc zmražená. Rychle jsem ji uklidila zpět do mrazáku. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Pomocí make-upu jsem Peterovi zamaskovala fialovou bouli, která během chvilky kompletně změnila barvu jako chameleon na zelenou a vrhla se na vaření. Za půl hodiny jsme byli najedení a uklidili celou kuchyni.

Odpoledne jsme šli ven. Počítala jsem s tím, že večer půjdu domů. Přeci jen tam musím ty dělníky hlídat. Až moc často jezdí naším výtahem.

S bílou taškou přes ramena se svými věcmi jsem kráčela vedle Petera. Mířili jsme do kavárny, kde dělají dokonalé milkshaky. Zastavili jsme se u parku a asi tři hodiny tam dělali blbosti. Bylo fajn být na chvíli zase dítětem. Byli jsme sice v Queensu, ale to mi nezabránilo Peterovi ukázat celý Stark Tower z mobilu. Táta si nedá pokoj a neustále něco vylepšuje. Do mobilu mi nainstaloval mini promítací zařízení, takže když někomu ukazuji své fotky, můžu je jednoduše promítnout do prostoru.

Vnitřek budovy byl na nějakých místech už vyplněn, co se týče interiéru, ale většina nového vybavení a nábytku včetně toho mého, přijede až příští týden společně s tátou a Pepper.

"Ty kráso," Peter z toho byl naprosto unešený. Nakonec jsem mu ukázala svůj pokoj. Nejsem si úplně jistá, jestli se tomu dá říkat pokoj. Je tam jen postel a mé dva kufry s oblečením.

"Tak, to je vše," uklidila jsem mobil do tašky. "Až bude Stark Tower hotová, mohla bych ti udělat prohlídku. Jestli tedy budeš chtít," nasadila jsem si sluneční brýle. Peter nadšeně zamával hlavou.

"To bys mohla? Fakt?"

"Budu tam přeci bydlet, tak až budou všechny opravy dokončené, proč ne?" pohlédla jsem na Petera. Jeho hnědé vlnky ve vlasech se vířily v jemném vánku. Takhle ještě navíc ve slunečním světle vypadal opravdu dobře. Ne Jess, je to tvůj kamarád. Nevhodné myšlenky přerušilo vyzvánění mobilu v mé kapse. Na displeji se objevilo neznámé číslo.

"Haló?" Z druhé strany se ozval známý hlas. "Samozřejmě, že ano." Peter naklonil tázavě hlavu. Odbyla jsem ho mávnutím ruky. "Dobře. Budu tam za chvíli," ukončila jsem hovor. "Petere, už musím jít. Dělníci mají nějaký problém. Chápeš."

"V pořádku," usmál se. "May už mi zřejmě bude každou chvíli volat, abych šel domů." Doprovodil mě na autobus, tam jsme se rozloučili objetím a já mohla vyrazit. Avšak neměla jsem nic v plánu s dělníky. Volal mi sám ředitel Fury. Má pro mě první oficiální misi.

***********

Agenti mě ještě ten večer vyzvedli quinjetem u Stark Toweru. Byla jsem už převléknutá do své uniformy agenta. Clint mi jej dal v den, kdy mi skončil trénink. Vysoké kožené šněrované boty, volnější černé kalhoty, které jsou neskutečně pohodlné, pevný černý top s dlouhými rukávy a bundu přes to. Na rameni jsem měla vak s věcmi, jejž mi odnesli do mého nového pokoje, zatímco mě agent Coulson provázel po armádním komplexu NASA. Proč jsem tady, to prozatím netuším.

Procházeli jsme tiše, beze slov. Okolo nás se to hemžilo agenty se zbraněmi a čím dál jsme šli, tím silnější počet agentů narůstal. Něco tu hlídali. Coulson stále nic neříkal. Já zato byla napnutá až k prasknutí. Chtěla jsem se ptát, ale přišlo mi to nevhodné.

Příliš jsem se zapřemýšlela, takže jsem si nevšimla, že Coulson přede mnou zastavil. Těsně jsem se mu vyhnula. Rozhlédla jsem se okolo nás a pochopila, proč zastavil. Byli jsme na místě. Obrovská rozlehlá místnost snad úplně nejníže pod zemí, co to šlo. Všude byli vědci v bílých pláštích, a naproti tomu agenti v černém. Mou pozornost však upoutalo jasné světlo té nejjasnější modré, kterou jsem kdy spatřila. Zářila z místa na konci místnosti ve tvaru krychle. Okamžitě jsem ucítila tu sálající energii. Bylo to nádherné.

"Agente Coulsone," nadechla jsem se a nespouštěla z krychle oči. "Co je to?"

"To je Teserakt," přistoupil na mou úroveň a ukázal jeho směrem. "Tady máte složku, dozvíte se tam vše potřebné," podal mi ji do rukou, já však stále zírala na Teserakt.

"Agentko," před očima mi zaluskaly prsty. Dostaly mě z transu. "Vnímáte mě?"

"Jistě," zavrtěla jsem hlavou.

"Dobrá. Váš úkol je dávat na tohle místo a obzvlášť na tento cenný artefakt pozor. Společně s agentem Bartonem máte Teserakt na starosti."

"Clint je tu taky?"

"Ano, nejspíš tu někde pobíhá. Fury chtěl na tento úkol speciálně Vás. Teď Vám chci představit doktora Selviga," ukázal na muže ve středním věku, v košili, kravatě a hnědých kalhotách.

"Dobrý den," přišel k nám doktor. Potřásli jsme si rukou. Vypadal jako milý chlap.

"Zdravím, doktore." Žádná další konverzace mezi námi neproběhla. Vrátil se zpět ke své práci. Já se obrátila na Coulsona.

"Agent Barton si vás najde a vše s vámi pořeší. Hodně štěstí, agentko Starková." Povzdechla jsem si. Asi zapomněl, že ještě nejsem oficiálně agent SHIELDU. Museli by mi to potvrdit mí velící a předat odznak. Když Coulson odešel, otevřela jsem svou složku a začetla se do nových informací.

Teserakt byl používán HYDROU v druhé světové válce na výrobu specifických zbraní. Byl nalezen v moři Howardem Starkem, když pátral po potopeném letounu, který byl potopen s Kapitánem Amerikou.

Takže můj dědeček našel Teserakt. Páni. Četla jsem dál.

Teserakt je vesmírného původu...

V mém periferním vidění jsem zahlédla černé boty, jak u mě stojí. Zvedla jsem hlavu a spatřila Clinta.

"Hawkeyei," oslovila jsem ho jeho přezdívkou. Za tu dobu, co mě trénoval, jsme se hodně spřátelili. Taky jsem zjistila, že jeho oči vidí na velkou vzdálenost, jako jestřáb. Proto ta přezdívka. Díky němu umím střílet z luku.

"Starková," jeho výraz se z tvrdého změnil v okamžiku na vřelý úsměv. Vtáhl mě do těsného objetí, které jsem mu opětovala. „Doufám, že jsi za tu dobu, co jsme se neviděli, nezlenivěla."

"To se opravdu bát nemusíš. Po tom, co mi skončil výcvik, jsem se snad nikdy víc nenudila. Každý den jsem něco dělala. Nemusíš se bát," usmála jsem se na něj. "Jak dlouho už tu jsi?"

"Víc než tři týdny. Požádal jsem Furyho, aby mi sem někoho přidělil. Je tu hrozná nuda, víš?" mrkl na mě. Vtípky to je jeho. Alespoň jeden za hodinu jsem jeden slyšela při výcviku na mou osobu. Díky bohu za tátu, od kterého podobné věci slýchávám, a svou výdrž, abych ho nepraštila do obličeje. Zavřela jsem složku a šli jsme se projít. "Dobrá. Rozdělíme si okruhy. Já budu tam nahoře," ukázal na vyvýšenou plošinu, "a ty budeš tady dole. Cokoliv podezřelého uvidíš mi nahlas," do dlaně mi položil malý komunikátor a já si ho vložila do ucha.

"Fajn, jdeme na to."

"A ještě jedna věc," zašmátral kdesi ve své bundě a něco z ní vytáhl. Byl to odznak. "Něco jsem ti přinesl," podal mi ho do rukou. Rozevřela jsem ho a uviděla svou fotku, jméno a další informace o mně, včetně mého stupně čísla pět. Jsme teprve na začátku a už mám takový stupeň? Nestačím zírat. "Agentko Starková," oslovil mě nakonec Clint a odebral se do svého hnízda.

Měla jsem sto chutí začít jančit a poskakovat až ke stropu, což by mi s mými schopnostmi nedělalo problém, ale udržela jsem se a tiše nadšeně zavýskla. Schovala jsem si odznak do náprsní kapsy u bundy a začala pracovat.

Týden jsme s Clintem strávili hlídáním Teseraktu. Za tu dobu jsem se toho o Teseraktu dozvěděla spoustu, nejen ze složky od Coulsona, ale i od doktora Selviga, se kterým jsem si čas od času popovídala, když měl hlavní službu Clint.

S Clintem jsem se musela domluvit, že se párkrát musím vrátit do Stark Toweru, aby nebylo moc podezřelé, že tam ani nespím. Mohla bych se vymluvit, že spím u někoho, ale řekněme, že v New Yorku moc přátel nemám. Jak jsme se domluvili, tak jsem i činila. Ke Star Toweru mě přivezlo jedno auto a já kontrolovala, jak jdou stavby. Za ten týden se toho hodně stihlo. Na nejvýš za dva týdny bychom se tam mohli kompletně nastěhovat, což je super. Vypadá to, že si nikdo z nich ani nevšiml, že tam nejsem.

Když přiletěl i táta, nechala jsem vše na něm. Bylo to možná trošku bezohledné, ale když jsem se ho na to ptala, nevadilo mu nic. Domluvila jsem se s ním, že přes noc budu spát u "kamarádky", kterou jsem potkala na přednášce. Zprvu se zdráhal, ale jelikož se ve Stark Toweru nestal žádný průšvih, dovolil mi to.

A tak jsem zase tady, v laboratoři s Teseraktem. Procházela jsem na druhé straně laboratoře. Nejspíš nejdál, co to šlo, ale stejně jsem stále cítila jeho sílu a energii. Nikomu jsem to prozatím neřekla, ale co nejdřív bych nejspíš měla. Stála jsem tak, abych měla všechny v zorném poli. Když se to stalo. Uhodila do mě silná vlna energie, kterou zřejmě nikdo jiný nezaznamenal. Chtěla jsem to nahlásit doktorovi, avšak zarazil mě hlas. Nebyl lidský, jeho hloubka byla až nepřirozeně nízko, až mě z ní mrazilo a ozýval se přímo za mými zády. Jelikož jsem měla službu sama (Clint se potřeboval na chvíli vyspat), otočila jsem se za zdrojem hlasu. Jediné, co jsem spatřila, byla koule sálající modrým světlem, ale nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost. Natáhla jsem k ní prsty. V ten moment byl hlas mnohem zřetelnější...

"...je připraven vyrazit. A naše síly, naše Chitauri ho budou následovat. On získá ten svět a Vy vesmír. A lidé? Co by mohli jiného než shořet!"

Moje hlava! Projela jí silná palčivá bolest. Chytila jsem se za spánky, jako bych tak mohla pulzující bolest zastavit. Zhroutila jsem se k zemi. Zaregistrovala jsem dva agenty utíkající mým směrem. Když se ke mně dostali, bolest ustoupila.

"Jste v pořádku, agentko?" vyhrkl jeden.

"Co se to tu děje?" zaslechla jsem Clintův hlas. Asi si mě všiml až poté, co vyštěkl. "Jess, co se ti stalo?" hledal na mě jakékoliv známky zranění.

"Nic mi není," zamumlala jsem tiše. "Jen mě bolí hlava. Nic víc." Rozhodla jsem se nechat si, co se mi stalo, pro sebe.

"Nejspíš si jen přetažená. Běž si na pár hodin lehnout. Stejně si máme měnit hlídku." Neodporovala jsem a šla si lehnout. Clint měl nejspíš pravdu. To, co jsem viděla, nemohlo být skutečné. Prostě nemohlo. Na druhou stranu... Ne určitě ne.

Probudila jsem se pozdě v noci. Bylo něco málo po jedenácté, a jí byla odpočatá jako nikdy. Stejně jsem ten neznámý hlas nemohla dostat z hlavy. Rozhodla jsem se nad tím teď nepřemýšlet a vrátila jsem se do laboratoře. Ta však nebyla tak klidná, jako když jsem ji před pár hodinami opustila.

"Co se tu děje?" přišla jsem k doktoru Selvigovi.

"Hodnoty Teseraktu zničehonic začaly rychle stoupat." Vytřeštila jsem na něj oči. Selvig se dál soustředil na hodnoty na obrazovkách. Pohledem jsem našla Clinta a naznačila mu, ať jde dolů.

"Nezačal jste už s testováním, že ne?" ptala jsem se dál.

"Nezačal. Výzkum ještě není zcela hotový. Bylo by to moc nebezpečné." Clint se konečně dostavil za mnou dolů. Bohužel jsem se od něj nedozvěděla nic víc. Jen to, že sám ředitel Fury to sem má namířeno. Než jsme se nadáli, během půl hodiny stál přímo před námi.

"Agente Bartone, agentko Starková, hlášení. Měli jste za úkol to všechno zblízka sledovat. Viděli jste něco, co to mohlo spustit?" Mohli jsme slyšet z tónu jeho hlasu, že není dvakrát nadšený, z toho, co se tu událo.

"Nikdo u něj nebyl a Selvig je čistej. Žádný kontakty ani zprávy," odpověděl Clint. Přešli jsme k Teseraktu. Tady byla cítit jeho energie nejvíce. Málem se mi z toho zatočila hlava. Pak mě něco napadlo.

"Pane," upoutala jsem jejich pozornost na sebe. "Co když to někdo nespustil odsud."

"Jak to myslíte?"

"No," přistoupila jsem k vesmírné krychli. "Podle toho, co o něm víme, je Teserakt brána do vesmíru." Ani jeden z nich nic neříkal, tak jsem pokračovala svými myšlenkami, které nevypadaly dobře. "Každá brána má přece dvě strany." Než Fury stihl cokoliv namítnout, všechno se otřáslo. Poodstoupili jsme od Teseraktu, od něhož začaly prskat modré jiskry. Byly čím dál silnější a větší, až se nakonec zhmotnily do jasného paprsku. Vystřelil opačným směrem od nás. Přímo před našima očima se na konci laboratoře zhmotnil... Protřela jsem si oči. Právě jsem viděla hvězdy. Určitě to byly hvězdy. Nemýlila jsem se. Následně temný vesmír na konci místnosti zmizel a přes nás se přehnala tlaková vlna. Nebyla tak silná, aby nás odhodila pryč, ale sílu měla. Na místě, kam vystřelil paprsek, někdo stál! Že by to přece jen byla brána? Ale jak ji ten někdo ovládal?

"Pane, prosím položte to kopí," ozval se jako první Fury. Až když to zmínil, jsem si všimla, že ten muž drží v ruce jakou si svítící hůlku. Zářila stejnou barvou jako samotný Teserakt. Rukou jsem sáhla k pistoli. Jako bych to netušila. Namísto Furyho žádosti na nás rychle zaútočil. Střílel z kopí, bodal, bojoval. Vystřelila jsem několikrát z pistole, ale ani jedna ho nezasáhla. Abych si neubírala na svých schopnostech, spíš se od něj všechny kulky odrážely. Sám zabil několik agentů i vědců. Jedna jeho střela zamířila mým směrem a síla mě odhodila k panelu s Teseraktem. Neodvažovala jsem se použít ani jeden živel. Clint i Nataša mi to zakázali. Zatřásla jsem hlavou. Teď na tohle není čas.

Zvedla jsem se na kolena a zapátrala pohledem po tom muži. Stál vedle Clinta, ale ten jen stál. Nezaútočil na něj. Chtěla jsem se k nim vydat, ale zastavila mě čísi ruka. Fury mě chytil za rukáv bundy.

"Řediteli, musím mu pomoct." Očima jsem ho prosila, aby mě nechal zachránit mého velícího.

"Ne, musíme dostat Teserakt pryč." I když bych se s ním nejraději na místě pohádala, uposlechla jsem ho. Otevřel kufřík na přenos a já rychle Teserakt vytáhla z panelu a vložila jej dovnitř kufříku. Když jsem se Teseraktu dotkla, celým tělem mi projelo příjemné brnění. Neměla jsem však čas se tím zaobírat. Chtěli jsme nenápadně zmizet, ale úplně to nevyšlo.

"Prosím ne," otočil se k našim zádům ten muž. "Potřebuji to." Měl zvláštně sametový a příjemný hlas, na padoucha.

"Nedělejte to ještě horší," odpověděl Fury.

"Je to nutné. Přišel jsem pro to z velké dálky," pokynul k Teseraktu v kufříku. To už jsem se otočila zpět i já. Nepodívala jsem se mu však do obličeje. Dívala jsem se na Clinta a na mrtvé lidi na podlaze. "Jsem Loki, z Asgardu. A byl jsem pověřen velkým posláním."

"Loki! Thorův bratr," ozval se Selvig. Jeden z mála, co tu pohromu přežil.

"Co tady chceš," vyštěkla jsem tentokrát já. Nespouštěla jsem oči z mrtvých.

"Přišel jsem váš svět osvobodit. Zbavit Vás okovů." Procházel se po místnosti jako král.

"Jakých okovů?" ozval se Fury vedle mě.

"Svobody. To je totiž největší klam. Až ji vypudíte ze svých srdcí, poznáte mír." Otočil se k Selvigovi, namířil kopí na jeho hruď a pak se to stalo. Agentovy oči zmodraly a on ztuhl v pozoru. Stejně jako Clint.

"Mluvíte o míru, ale mám pocit, že myslíte opak." S Furym jsme byli poslední dva v místnosti, kteří nejsou mrtví nebo pod Lokiho kletbou.

"Jestli hned neodejdeme, zavalí nás ta skála nad námi. Chce nás tu pohřbít." Chápu, že teď Clint není sám sebou, ale tohle mu nedaruju.

"Jako starověké faraony." Otočila jsem se na Furyho, s výrazem, který dostatečně naznačoval, co si o jeho plánu myslím.

"Skončete to." Došla mu trpělivost. Clint bez váhání vytáhl zbraň a vystřelil na nás. Koutkem oka jsem viděla, jak se Fury skácel. Mě Clint netrefil přesně. Moje reflexy jsou na mnohem lepší úrovni, než kdy dřív, takže jsem před sebe vykouzlila malý, téměř neviditelný vzdušný štít. Kuklu to nezastavilo, ale změnila její směr. I tak mě škrábla do boku. Než jsem se nadála, byli pryč.

"Hillová!" Vyděsila jsem se. Zapomněla jsem, že vyšší agenti často nosí neprůstřelnou vestu. Takže to Fury přežil. "Barton změnil stranu," pověděl své pravé ruce přes vysílačku. Byl dost otřesený. Zvedla jsem se a ignorovala štípání v boku. Podepřela jsem Furyho a utíkali jsme pryč, než nás skála nad námi zavalí.

"Mají ten Teserakt! Zastavte je," dodal Fury, když se konečně nadechl.

Výtah nefungoval, a tak jsme běželi po schodech. Zanedlouho jsme byli na povrchu. Fury otřepal a mohl běžet sám. Před budovou na něj čekal vrtulník. Nastoupili jsme dovnitř a pilot odletěl. Asi deset sekund poté se celý komplex propadl do země. Měli jsme však štěstí.

"Otevřete dveře!" zvolala Fury na pilota, který jej poslech. Divila jsem se proč, poté co jsem se podívala stejným směrem, jsem však pochopila. Ze sutin se tak tak dostalo i auto s Clintem, doktorem a Lokim. Ten seděl venku vzadu na autě.

"Použijte své schopnosti, agentko!" vykřikl na mě Fury. Nevěřícně jsem na něj pohlédla.

"Jste si jistý?"

"Tak dělejte!" Vyklonila jsem se z vrtulníku a chystala se udělat...Vlastně ani nevím co. Oheň by byl v tuto chvíli nejužitečnější, bohužel moje neschopnost jej ovládat je až příliš velká. Proto jsem použila zemi. Soustředila jsem se na části hlíny před jejich vozidlem a vždy, než ji přejeli, jsem část zvedla. Bylo to vyčerpávající. Asi jsem měla víc trénovat. Snažila jsem se jejich auto převrátit, na to jsem ale byla moc daleko od země. Fury vedle mě po nich střílel z pistole. Loki si to nenechal líbit a vystřelil plazmu do motoru vrtulníku. Mířili jsme k zemi.

"Vyskočte ven!" Zatáhl mě za ruku Fury. Seskočila jsem společně s ním. Dopadla jsem přímo na rameno. Vrtulník dopadl kus od nás a vybouchl. Kryla jsem si hlavu. Když to přestalo, všimla jsem si, že mám vykloubené rameno a oblečení od hlíny a krve. Naposledy jsem zahlédla Lokiho v autě, než úplně zmizeli ve tmě. Ztratili jsme je.

"Teserakt je v nepřátelských rukou. Setřásli nás." Fury stál nade mnou a hleděl stejným směrem, zatímco se informoval o škodách.

"Vyčleňte záchranný tým a všichni ostatní, ať se vydají hledat ten kufřík. Coulsone, jeďte na základnu. Vyhlaste nejvyšší poplach!" Štěkal po všech rozkazy. Byl rozrušený. Aby taky ne. Jeden z jeho nejlepších agentů je v zajetí a ukradli nám Teserakt, který byl majetkem SHIELDU přes sedmdesát let.

"Od této chvíle jsme ve válce," řekl do vysílačky. Odtrhla jsem pohled od temné noci a podívala se na Furyho.

"Co bude dál?" uslyšela jsem Coulsona přes vysílačku. Fury neodpověděl. Je mi opětoval pohled.

"Co je?"