Dnes večer se mi stalo poprvé, co se mi na Expo nechtělo. V jeho vytvoření jsem tátu podporovala. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Hlavně kvůli všem tě, lidem, kteří se můžou podívat na různé zajímavé vynálezy, a menší děti může taková výstava přetáhnout k vědě.

Táta. Co asi teď dělá. Párkrát jsem se na něj Nataši zeptala. Ujistila mě, že je v pořádku. I to, že je nemocný, ale snaží se vyřešit jak se té nemoci zbavit. Nic víc. Ten večer jsem se o něj hodně bála. Dokonce jsem se chtěla sbalit a odjet za ním. Nataša mi to ale rozmluvila. Zmínila se, že je u něj agent Coulson, takže je pod dohledem a nic by se mu nemělo stát. Doufám, že má pravdu.

Posadily jsme se mezi ostatní diváky a čekaly na zahájení přehlídky. Jak jsem už zmínila, jindy chyb si to užila, ale dnes ne. Všechno se to dnes točí okolo toho patolízala Hammera. Někdo zapnul hudbu a Hammer do rytmu klusal k nachystanému mikrofonu uprostřed pódia. Jakmile hudba ztichla, Hammer začal mluvit.

"Dámy a pánové," odkašlal si. "Dlouhou dobu musela naše země nasazovat životy našich statečných vojáků. Pak přišel Iron man a my si mysleli, že ztráty životů jsou za námi. Jeho technologii však drželi v tajnosti a to nebylo správné." Nakrčila jsem obočí.

"I tak se o Iron Manovi psalo všude na světě jako o velkém hrdinovi. Psali o obrovské inovaci, která změní svět."

"Ten hlupák vůbec neví, o čem mluví," poznamenala jsem tiše. Pepper na souhlas jemně kývla.

"Dnes přátelé, čeká na tisk něco, na co spotřebuje všechnu barvu. Dnes večer Vám představuji novou tvář amerických ozbrojených sil. HAMMERDRON!" Na pódium vyskočili masivní roboti. "Armáda! Námořnictvo!" Drony bez schopnosti vlastního přemýšlení. Jestli tohle měla být náhrada za Iron Mana, tak potěš Pán Bůh. Doufám, že lidi si uvědomí, co jim Justin Hammer právě předvedl. Jen roboty. Je jen otázka, než se někdo rozhodne se dostat do jejich počítačových programů a obrátí je proti majitelům. Hammer se zastavil a otočil se zpátky k nám.

"Ale vždycky tu v tomto válečném divadle bude zapotřebí člověk. Dámy a pánové, představuji vám první hotový prototyp a jeho pilota, podplukovníka Jamese Rhodese!" Napřímila jsem se překvapením. Zespodu pódia vystoupil... Iron Man? Ne, počkat! To je Mark 2! První oblek, který jsme vyrobili a se kterým se Rhodey porval s tátou. On mu ho sebral. Copak neví, jak nebezpečné to je? Právě tomuhle jsme se chtěli vyhnout. Hammer oblek dokonce vylepšil. Ehm, "vylepšil". Všude z něj trčely zbraně a oblek byl obalen dalším kovem. V tu chvíli mé tělo zalilo zklamání. To ale přerušilo cosi jako hřmění. Poznala jsem ten zvuk. Právě přiletěl táta jako Iron Man. Lidi v publiku začali tleskat. Z takové dálky jsem nepoznala, o čem si povídají, ale něco se určitě děje. Jinak by se tu táta neobjevil, obzvlášť s takovým nástupem.

V jednu chvíli bylo všechno v klidu a další sekundu se všechno pokazilo. Hammerovi drony se zbláznili a začali mířit jejich zbraněmi na tátu, který okamžitě zakročil a snažil se dostat pryč od lidí. Drony začali střílet do vzduchu a všechno sklo ze střechy se zřítilo na nás přímo pod ní. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Lidé začali panikařit a utíkali pryč. Pepper a Nataša se vydaly přímo za Hammerem. Já je v rychlosti následovala.

"Prosím Vás, jděte pryč. Kdyby se tu ten váš neukázal, tak by k tomu nedošlo," vykřikl naštvaně na Pepper. Nemohla proti němu nic udělat, a tak se do situace vložila Nataša. Přešla k Justinovi, vzala ho za ramena a přimáčkla jej ke stolu.

"Pověste mi, kdo za tím stojí." Když neodpověděl, zatřásla jím a zvýšila hlas. "Kdo za tím stojí!" Tentokrát si rozmyslel odpověď a přiškrceným hlasem odpověděl.

"Ivan, Ivan Vanko. Je u mě v továrně." Nataša ho pustila a nechala přistoupit Pepper. Já se zatím nepohnula. Nataša mě vzala za ruku a táhla mě pryč k východu.

"Pojď. Budeš to mít jako zkoušku z tréninku." Přišly jsme k našemu autu, kde už čekal Happy.

"Počkej," zastavila jsem se a vysmekla se Nataši z držení. "Co myslíš tím zkouškou? Skoro nic neumím," máchla jsem rukou. Nataša zakoulela očima a přešla zpět ke mně.

"Neboj se, nejsi na tom tak špatně. Máš dobrou ránu a reflexy, za které by kdejaký nováček zabíjel. A budu tam s tebou. Nebudeš muset s nikým zápasit, chci tě tam hlavně kvůli tomu programu, který s sebou neustále nosíš."

"Jak to víš?" zavrtěla jsem hlavou. "To je vlastně jedno. Tak fajn, jdeme." Happy ze začátku protestoval, ale Nataša ho jednou větou umlčela a už jsme seděli v autě. Nataša mi podala hromádku s oblečením.

"Co je to?"

"Oblékni se. Je to pohodlnější než šaty a podpatky." Pokrčila jsem rameny a dala se do toho. Ještě před tím jsem však zatáhla záclonu oddělující přední a zadní část auta, aby se Happy mohl soustředit a hlavně aby nás neokoukával. I když u mě by si to nedovolil.

Než jsme dorazili na místo, měla jsem ten zajímavý převlek na sobě. Byl podobný tomu, co měla Nataša, jen já jsem na nich měla víc kapes a spodní část, tedy od pasu dolů, byla volnější, než kůže na kůži.

Happy konečně zaparkoval těsně před vchodem. Vystoupili jsme a Nataša mi chvíli před vstupem dovnitř předala obyčejnou pistoli.

"Kdyby náhodou," byla poslední slova, která vyslovila, než vstoupila dovnitř. Happy ji následoval a jako poslední jsem vešla já. Hned se mi do zorného pole dostal muž z ostrahy. Happy se na něj vrhl jako první a já kolem nich rychle proklouzla za Natašu. Z dalších chodeb k nám mířili další. Nataša jemně kývla jediného možného vchodu pryč od nich. Pochopila jsem, že chce, abych šla napřed. Nepochybovala jsem o Nat a jejích schopnostech, tak jsem vyrazila.

Rozběhla jsem se do bílé chodby, následně zabočila doleva. Nezkontrolovala jsem si však, jestli tam někdo není, a jako na potvoru po celé chodbě byli rozestavěni tři strážci. I kdybych se schovala zpět, stejně mě už viděli. Plácla jsem se do čela nad svou neschopností. Tak co už, pomyslela jsem si. Nic s tím teď nenadělám. Tělem mi projelo mrazení, když se ke mně přiblížil první a křičel, že tu být nesmím. Jako bych to nevěděla. Využila jsem moment nepozornosti a své výšky, vzala jej za zápěstí a zakroutila ji za jeho mohutná záda. Zbytek jeho spolupracovníků se ke mně rozeběhlo. Na nic jsem nečekala a praštila jsem prvního do hlavy. Zapotácel se a skončil na zemi. Druhý z nich mě chytil za krk a přimáčkl mě ke zdi naproti. Díky bohu za Natašu. Tuhle situaci jsme spolu procvičovaly. Dupla jsem svému vězniteli na nohu, loktem mu zajela přímo pod žebra, a jakmile jeho stisk povolil, čirou náhodou jsem ho pomocí vzdušné koule odhodila na strop a na podlahu. Zůstal v bezvědomí. Nikdo mi nezakázal používat mé schopnosti.

Otočila jsem se na posledního ze zaměstnanců ochranky. Byl největší z nich. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Za ním byly další dveře, které někam vedly, a za mnou bylo umyvadlo. Nejspíš, kdyby měl někdo žízeň a to mi hrálo do karet. Z kohoutku díky složitému pohybu zápěstími vytryskla voda. Dlouhý pramen čiré kapaliny narazil do jeho hrudníku a odhodila jej do prázdné místnosti. Šla jsem se podívat, jestli je při vědomí, ale naštěstí nebyl.

Celé mé tělo se třáslo proudem adrenalinu. Uvědomila jsem si, co mám vlastně dělat dál, a tak jsem se rozběhla dál. Na nikoho jsem nečekala. Konečně jsem narazila na místnost, jejíž dveře byly zamčené, a kde se pravděpodobně skrývá Vanko. Vytáhla jsem z opasku pistoli a vykopla dveře. Nikde nikdo nebyl. Skoro. Dva muži viseli s provazy okolo krku u stropu. Snažila jsem se jimi nezabývat. Přešla jsem k opuštěnému počítači. Musel tu být on. Na obrazovkách okolo byly snímky z kamer z Expa a hlavní počítač byl připojen ke všem dronům, včetně Marku 2.

Z kapsy jsem vytáhla nepoškozený flashdisk s dešifrovacím programem a zapojila jej. Ihned se rozběhl. Zaměřila jsem jej pomocí několika kódů na Mark 2. Ani jsem si nevšimla, že do místnosti vstoupili Nataša i Happy. Soustředila jsem se jen na obrazovku počítače přede mnou. Neměla jsem moc času. Mé prsty se po klávesnici pohybovaly jako vítr a program udělal zbytek.

"BUM! A je to! Tohle si žádá oslavu lidi!" Nataša se pousmála a přistoupila ke mně. Položila mi ruku na rameno a stiskla jej.

"Výborně, ale teď se soustřeď. Ještě jsme neskončili." Přistoupila k počítači. Na obrazovce se objevil tátův obličej.

"Máte svého kámoše zpět."

"Děkuji Vám, agentko Romanoffová."

"Mě neděkujte," ohlédla se přes rameno na mě. "To vaše dcera." Táta vykulil oči.

"Jessico, co ty tam děláš? Neměla jsi být s Pepper? Agentko?"

"Nebojte, je pod mým dohledem. Ta hrudní část se vám povedla," odbočila od tématu. Teď jsem pro změnu nic nechápala já. "Ukazuje mi to vyšší výkon a životní funkce vypadají slibně."

"Ano, zatím neumírám."

"Cože?" zarazila jsem se.

"Co znamená, že neumíráte. Umíral jste?" Na druhé obrazovce se objevila Pepper.

"To jste vy? Ne už neumírám." Viděla jsem, jak se na ty dva Nat dívá. Pak se otočila na mě. Povzdechla jsem si a promnula si oči. Tohle bude na dlouho, problesklo mi hlavou.

"Časem si zvykneš" řekla jsem jí.

"Co se to děje?"

"Chtěl jsem Vám to říct, ale vyděsila byste se."

"Chtěl jste mi to říct? To jste vážně umíral?! Proč jste mi nic neřekl?" Pepper nepřestávala na tátu křičet.

"CHTĚL JSEM VÁM UDĚLAT OMELETU A ŘÍCT VÁM TO!" Všem nám ruply nervy.

"S omeletou bys asi nepochodil," poznamenala jsem směrem k tátovi. Na obrazovce se nám objevily signály spousta dronů. A mířily přímo k místu, kde jsou táta a Rhodey.

"Nechte si to na potom. Něco se vám tam blíží Tony," vmísila se do konverzace Nataša. Za malou chvíli se tam objevil velký počet dronů. Rhodey už byl při sobě stejně tak jako Mark 2, takže jim nedělalo problémy postavit se všem dronům. Chvíli odráželi jejich útoky, než táta použil jednorázové lasery a rozsekal je na kusy.

"Hlavu vzhůru hoši blíží se k vám další dron," Natašiny oči probíhaly po obrazovce. "Vypadá jinak. Zdá se větší a má větší repulzní charakteristiku." Před Iron Mana a Rhodeyho právě přistála další napodobenina jejich obleků, jen vylepšený o elektrické biče a za volantem seděl Vanko se šklebem na tváři. Všechno jsme to sledovali z místnosti se zadrženým dechem.

Ze začátku sice jim Vanko dával pěkně zabrat, naštěstí měli dnes svůj den a dokázali Vanka společnými silami porazit. Naneštěstí měl i plán B, kdyby se stalo to, co se stalo. Ty drony byly nastavené, aby vybouchly. Oba dva nám zmizeli z obrazu a až do konce jsme nevěděli, co se děje, dokud se nám táta neozval s tím, že letěl pro Pepper a všechno zvládli dobře.

************

Starý sklad bych neoznačila jako zrovna nejlepší tajný úkryt. Když jsme dostali zprávu s adresou, kterou JARVIS lehce našel, musela jsem se zasmát. Došlo mi od koho ta zpráva je, ale že si sám ředitel SHIELDu vybere starý zaprášený sklad jako místo setkání, předčilo má očekávání.

Když jsem s ním poprvé navázala oční kontakt, nečekala jsem pásku přes oko. Mou hlavu zavalila vlna otázek, jako například jak k ní přišel. Ale neptala jsem se. Přišlo mi to neslušné.

Fury seděl u stolu na jedné straně a táta na druhé. Já stála za jeho zády a poslouchala.

"Toto je posudek agentky Romanovové na Vás. Čtěte," podal mu krémově zbarvenou tlustou složku. Na její posudek jsem byla hodně zvědavá. Protože, řekněme, že táta poslední týden nebyl ve své kůži.

"Zhodnocení osobnosti. Pan Stark vykazuje kompulzivní chování. To se týkalo minulého týdne. Má sebedestruktivní sklony. Umíral jsem, to je normální," otočil se na mě pro podporu. Jen jsem pokrčila rameny a zašklebila se. Nadechl se a otočil zpět ke složce ve své ruce. "Ukázkový narcista?" Nakrčila jsem obočí. Táta chvíli nic neříkal, až domněnku nakonec potvrdil.

"Zhodnocení pro nábor do Avengers. Iron Man ano. Musím si to rozmyslet," odhodil spis na stůl a opřel se o židli.

"Čtěte dál," nespouštěl z něj oči, vlastně oko Fury.

"Tony Stark se ne-doporučuje? To nedává smysl. Jak mě můžete přijmout i nepřijmout zároveň? Teď se snažím sekat dobrotu kvůli holkám a mám teď trvalý vztah." Poté, co táta nechal uzavřít Expo, a vše se dalo do pořádku, mi oznámil, že se on a Pepper dali dohromady s tím, jestli mi to nevadí. Vykulila jsem na něj oči a možná trochu zvýšila hlas, když jsem mu pověděla, že vůbec a když jsem se trochu zklidnila, pokračovala jsem s tím, že jsem ráda, že mi to řekl a že si našel konečně někoho, s kým snad vydrží, od té doby co je sám. Tu poslední část jsem si nechala pro sebe.

"Proto Vás chceme zatím použít jen jako konzultanta."

"To se nedoplatíte," potřásl si s Furym a chystal se odejít. Než tak však stačil učinit, něco ho napadlo. Zalesklo se mu to v očích. "Dobrá, přijmu to za malou protislužbu. Máme s Rhodeym dostat ocenění a nemá nám ho kdo předat." Nechal větu vyznít do ztracena.

"Zařídím to. Můžete jít, ale nechte mi tu na chvilku slečnu Starkovou." Táta chtěl protestovat, ale ujistila jsem ses, že je to v pohodě. Když odešel, posadila jsem se na jeho místo. Fury se opřel o lokty a propaloval mě pohledem. Po těle mi proběhl mráz. Budil takový zvláštní respekt. I tak jsem se od něj snažila vzdálit tak daleko, jak mi opěradlo židle dovolilo.

"Agentka Romanovová, mi povyprávěla, jak jste si vedla na vaší první akci."

"Nenazývala bych to zrovna akcí," přerušila jsem ho. "Vždyť jsem nic neudělala." Pod jeho tvrdým pohledem jsem radši zmlkla. Jen pár lidí tohle dokáže.

"Nataša je jedna z nejlepších agentů u nás v SHIELDU, takže když za mnou přišla s vaším spisem, kde jsem si přečetl Váš posudek, byl jsem překvapen. A to nebývám často. To se mi stalo asi dvakrát, bez vás. Ale zpět k věci. Mám pro vás nabídku." Přisunul ke mně jinou složku

Iniciativa Avengers Úvodní zpráva

"Mstitelé?"

"Je to program, do kterého jste byla zařazena." Zašmátrala jsem po informacích, ale Fury je dřív sebral z mého dosahu. "Ještě to není pro vaše oči. Prozatím pro Vás mám jinou nabídku. Než rozjedeme program Avengers, chci, abyste se nám osvědčila. A tak vám nabízím místo agentky SHIELDU." Hledala jsem na jeho tváři jakýkoli náznak žertu, ale zářila jistotou.

"Vážně?" Jeho nabídka mě opravdu lákala, ale muselo by se zařídit spousta věcí okolo.

"Váš výcvik by měli na starosti agentka Romanovová a agent Barton, o které se mi doneslo, že jste se s ním už osobně seznámila. Výcvik by trval intenzivně tři měsíce, a poté by se agenti rozhodli, jestli se prodlouží nebo budete připravená jít do terénu. Všechno by samozřejmě proběhlo tajně, abychom zachovali Vaše," kývl ke mně. "Vaše zvláštní nadání. A budete-li souhlasit , ani vaše rodina o tom nesmí vědět. Pro Vaše i jejich bezpečí."

"Vy myslíte na všechno, že řediteli?" Po dlouhé pauze jsem znovu promluvila. Nepobavila jsem ho. Jeho zřejmě nic nepobaví.

"Berete nebo ne? Nemám na Vás a váš suchý humor celý den. Jak jsem řekl vašemu otci, nejste pro mě středobod vesmíru. Mám spoustu jiných problému k řešení."

"Dobře, dobře. Tak pardon," zvedla jsem omluvně dlaně. Mou tvář projasnil úsměv. Mám možnost být skutečný agent! Samozřejmě, že jsem té nabídky v duchu skákala radostí, tak jsem Furymu potvrdila, že přijímám. "Ale je tu menší problém. Táta si všimne, že nejsem doma. Víte, od poslední události jsme si blíž. Jako otec a dcera. A co škola? I teď jsem dost zameškala. Když zameškám tři měsíce, nenechají mě projít dál."

"S tím si nedělejte starosti. Nechte to na nás."

"Fajn."

"Fajn."

Když nic dalšího Fury neřekl, pomalu jsem se vydala k východu.

"A Starková," ozval se za mnou ještě Furyho hlas. Otočila jsem se. "Nikomu nic neříkejte. Budu Vás sledovat."