Takže si shrnu, co prozatím vím. Natalia je ve skutečnosti Nataša, je to tajná agentka pracující pro tajnou organizaci, pro stejnou jako agent Coulson. Ti dva se spolu znají. Všem jim velí ředitel Fury, jehož křestní jméno mi zatím uniklo. Zatím jsem se s ním nepotkala.

Nataša mě včera odvezla z nepovedené oslavy někam pryč. Nevím, kde jsem. Když jsme včera odjely, byla už tma, takže jsem nic neviděla. Zavřela mě do obyčejného pokoje s postelí a skříní a řekla mi, že pro mě další den přijde. Ráno tak učinila a všechno mi vysvětlila. Taky mi řekla, že z nařízení Furyho zůstanu týden na této tajné základně. Když jsem chtěla protestovat kvůli zameškání školy, Nataša mě ujistila, že je vše zařízeno.

Chvíli jsem byla naštvaná, ale nakonec to tady není tak hrozné. Odpoledne jsem se vydala to tady prozkoumat. Špatné je, že se tu člověk dokáže ztratit, jakmile zahne za roh.

Další den jsem nevěděla, co mám dělat. Jediná věc, kterou jsem u sebe měla, byl můj telefon a na poličce v pokoji byla nějaká historická kniha pojednávající o severské mytologii.

Oficiálně jsem blázen do příběhů o Odinovi, Ragnaroku a Lokim. Tolik intrik a hrdinství. Byla jsem skoro na konci, ale z čtecí euforie mě přerušila Nataša ve dveřích.

"Ahoj, Natašo. Potřebuješ ode mě něco?"

"Já od tebe ne, ale ty ode mě. Všechno ti řeknu pak, sejdeme se za deset minut v tělocvičně." Než jsem stihla namítnout, že nevím kde je, natož že tu mají nějakou tělocvičnu, byla fuč. Nuceně jsem odložila knihu a ve skříni našla nějaké pohodlnější oblečení na cvičení. Šedé tepláky a černé triko s krátkým rukávem snad postačí. Dokonce tu byly nachystané i tenisky.

Zkontrolovala jsem si telefon a zjistila, že mám jen pět minut. Bezva. Vyšla jsem z pokoje a vydala se, jak se říká za nosem. Jako na potvoru jsem nepotkala jediného člověka. A i kdybych si chtěla zavolat, nemám na Natašu číslo.

Dalších deset minut jsem procházela dlouhými chodbami. " Copak ty chodby nemají nikde konec?" zalomila jsem nad svou neschopností rukama.

"Někdo se nemůže zorientovat, co?" Z mé sebelítosti mě vytrhl hlas, který už sám o sobě naznačoval, že jeho majitel je veselá kopa. Otočila jsem se na muže s krátce zastřiženými světle hnědými vlasy, kulatým obličejem a modrýma očima. Byl oblečen do černého trika a černých kalhot se spoustou kapes. Co mají všichni s tou černou? To si každý myslí, že když si obleče černé oblečení, stane se neviditelným?

"To se Vám snadno řekne, když tu pomalu žijete, ne?"

"Tak zaprvé, nejsem tu tak často a za druhé, nevykej mi. Připadám si kvůli tobě starý," položil si dlaň na srdce a dotčeně se na mě podíval.

"A nejsi?" Jeho obočí se zvedlo o dobrých pět centimetrů nahoru. "Dělám si legraci. Když ti teda nemám vykat, jak ti mám říkat?" Natáhl ke mně ruku.

"Jsem Clint nebo agent Barton. Jak chceš. A ty jsi Jessica, nemám pravdu?"

"Správná odpověď, vědmo," potřásla jsem mu rukou. Měl dost pevný stisk.

"Tak, když jsme se teď seznámili, kam to máš namířeno? Počítám, že do tělocvičny. Soudě podle toho, jak jsi oblečená," dal si ruce v bok. Nebylo těžké to poznat, tak jsem jen kývla. "Tak pojď, já tě tam zavedu." Vydali jsme se na opačnou stranu, než jsem měla původně namířeno. Zaklela jsem nad tou skutečností potichu.

"Tak, kdo tě tam čeká?"

"Agentka Nataša Romanoffová."

"Tak to upřímnou soustrast," uchechtl se.

"Mám se bát?" otočila jsem se k němu.

"Snadné to nebude, věř mi. Znám ji dost dobře." Během pěti minut jsme byli přede dveřmi, které vedou do tělocvičny. Poděkovala jsem Clintovi a ten šel, podle toho co říkal, chytat lelky dokud může. Zasmála jsem se nad jeho lehkovážností. Naneštěstí promě, jsem teď musela čelit méně vtipnému agentovi. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Nataša tam už samozřejmě čekala.

"Máš zpoždění," poklepala na hodinky, které měla na zápěstí.

"Víš, co je definice bludiště? Tohle místo," mávala jsem rukama okolo sebe.

"Časem si zvykneš. Tak se mi ukaž." Rozešla se mým směrem a začala kolem mě kroužit jako dravý sup vyhlížející si nejlepší mršinu pro svůj oběd. Po nepříjemném pozorování se znovu postavila naproti mně. "Hm," mnula si bradu. Rudé vlasy se jí pohupovaly ve vysokém culíku, když se mi konečně podívala do očí. "Průměrná výška, žádné svaly, žádná výdrž a rozhodně si neodpíráš rychlá občerstvení, že?"

"Co prosím?" nevěřícně jsem na ni koukala. "Právě jsi," nemohla jsem ta slova ze sebe ani dostat. Nevěřícně jsem si ji měřila. "Právě jsi řekla, že jsem tlustá," prohlížela jsem si svoje stehna a břicho.

"Nic takového jsem neřekla."

"Naznačila jsi to. To bohatě stačí," zamračila jsem se. Nataša se na mě usmála. Tedy ne, pohnula koutkem směrem nahoru. "A co myslíš tím, že nemáš žádnou výdrž? Jak bys to mohla poznat jen z toho, že si mě prohlédneš?" překřížila jsem ruce. Nataša jen pokrčila rameny.

"Neboj se, dostanu tě do formy. Počítám, že jsi nikdy neboxovala." Zavrtěla jsem hlavou. "Posilování?" Našpulila jsem rty. Kromě školní posilovny nikam cvičit nechodím. Spíš posiluji svůj mozek. "Nevadí. Nějak to zvládneme."

Poprvé jsem si vlastně uvědomila, že nevím, co po mě Nataša chce. "Co zvládneme?"

"Tvůj výcvik začátečníka. Fury chce, aby ses naučila bojovat," použila takový tón, jakoby o nic nešlo.

"Já?" ukázala jsem na sebe prstem.

"Ano, budeš se tak moct lépe bránit, než jen svými schopnostmi." Ani mě nepřekvapuje, že to ví. Byla přeci jen v Monaku s námi. Přesto jsem odpověděla stejně jako před chvilkou.

"Já?" Nataša naštvaně vzedmula hruď.

"Nechceš mi snad říct, že to nechápeš?"

"Ale jo, jen si nedokážu představit samu sebe jako zabíjející stroj. Bez urážky," dodala jsem rychle. Neodvažovala jsem se jí podívat do očí. Právě jsem naznačila, že je vraždící stroj. Vyznělo to jinak, než mělo. Nataša ke mně přistoupila na vzdálenost rozevřené dlaně.

"První pravidlo. Nikdy nedej najevo, že se bojíš a druhé, nikdy nespouštěj oči z protivníka." Zvedla jsem hlavu a potkala se svýma očima ty její. "Právě nám začíná trénink.

Nenávidím se. Nenávidím se, že jsem za svůj krátký život nechodila víc cvičit. Natašina verze o mé špatné fyzičce se až moc potvrdila. Celý týden, co jsem zde strávila, jsem několik hodin denně byla s Natašou, která mě učila základní pohyby a údery a poslední dva dny k tomu ze zvědavosti přidala i střelbu se zbraní. Přísahám, že tolik modřin jsem na své kůži neměla za celých šestnáct let. Většina z nich jsou modré, některé už jsou hnědé a jiné zase zezelenaly.

Ležím na matraci postele v propůjčeném pokoji a dávám odpočinek svým ochablým končetinám. Ani nemám sílu zvednout hlavu, když slyším, že někdo vstoupil dovnitř.

"Jak to, že ses ještě nezačala chystat?" Byla to Nataša. Ani tak jsem hlavu nezvedla.

"My někam jdeme?"

"Za tři hodiny začíná přehlídka na Stark Expu a my, tedy ty a Pepper jako zástupci Stark Industries tam budete taky." Nakrčila jsem nos. Byla jsem tak vyčerpaná, že si sotva natáhnu ponožky, natož abych ještě někam šla.

"Je to nutné?" povzdechla jsem. "Nejsem si jistá, jestli něco takového přežiju."

"Nebuď taková citlivka. Za dvě hodiny odjíždíme. Donesla jsem ti nějaké oblečení," položila hromádku oblečení na noční stolek a odešla. Nadechla jsem se a těžce se posadila. Rozhodla jsem se, že se jako první vysprchuji. Horká voda mi alespoň trochu uvolnila ztuhlé svaly, ale i tak jsem je pořád na některých místech cítila. Usušila jsem se, vyfoukala si vlasy a oblékla si oblečení, které mi Nataša přinesla. Černý top s dlouhým rukávem a světle růžovou sukni s varhany. Obula jsem se do černých lodiček s uzavřenou špičkou a díky bohu neměly vysoké podpatky. Namalovala jsem se, což mi zabralo zbytek mých třiceti minut a následně jsem konečně mohla jít za Natašou. Jeden z agentů nás dovezl ke kanceláři Pepper, kde nás Happy nabral a odvezl ke Stark Expu.