Ochranka nás odvedla ke zdravotníkům, mimo veškeré novináře a televizní kamery. Zajímalo by mě, jak se tohle ututlá. Nejspíš ne. Všude okolo dráhy byly desítky lidí, a to nemluvě o těch, kdo se dívali na přímý přenos v televizi.

Zdravotníci mi ošetřovali lýtko. Jakmile z mého těla vyprchal adrenalin, ta bolest byla nesnesitelná. A to nemluvím o puchu spáleného masa z mého těla. Zdravotníci mi ulevili tím, že mi místa okolo spálenin umrtvili, takže to nebylo tak hrozné. Ležela jsem na lůžku a čekala, až zdravotníci dokončí svou práci. D o pokoje vtrhl táta a za jeho zády stála Pepper se zkříženýma rukama a lítostivým pohledem.

"Jak je na tom?" vyhrkl táta na zdravotníka ošetřující mou nohu. Opřela jsem se o lokty. Nechtěla jsem, aby se o mě bál ještě víc. Už tak toho má nad hlavu.

"Bude v pořádku, pane Starku. Jen hojení bude chtít víc času, než jen dva týdny. Tahle popálenina je mnohem hlubší, už jen kvůli původu zranění. Doporučoval bych tak dva týdny bez vystavování silnějších vnějších vlivů. Moc na nohu nestoupat a koupat v horké vodě. A samozřejmě dezinfikovat minimálně dvakrát denně." Při představě dezinfekce jsem se otřásla. Táta si povzdechl a očima zabrouzdal k popálenině. Hned je ale zavřel a odvrátil se. Hlasitě si odfrkl a podíval se na zdravotníka pohledem, který naznačoval, že se mnou chce být chvíli sám.

"To byla od tebe pěkná blbost," zamumlal, ale nepodíval se na mě. Zrovna teď jsem neměla náladu na povídání nebo poslouchat jak jsem ho neposlechla nebo, že jsem udělala hloupost.

"Prosté děkuji, by mi bohatě stačilo." Evidentně ho má poznámka rozčílila, protože jeho obličej zbrunátněl do barvy Iron Mana.

"Děkuji? Děkuji?! Nech mě ti zopakovat, co se tam dole stalo. Přijela jsi nechráněná neozbrojená k nějakému maniakovi, co nás mohl usmažit na škvarek! Upřesni mi, za co ti mám vlastně poděkovat?" zkřížil ruce na prsou. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

"Co prosím? Kdybys tak nemožně impulsivně nenasedl do té formule, nic z tohohle by se nestalo!" Chtěl mi odporovat, ale neměl k tomu dál co dodat. Nadzvedla jsem obočí. Nesnášeli jsme, nemít v konverzaci poslední slovo. Táta to tedy vyřešil jinak.

"Fajn, to stačí. O tomhle se už nehodlám dál bavit. Máš zaracha."

"Stejně budu minimálně dva týdny doma," pokrčila jsem rameny.

"Tak i dva týdny potom," otočila se a odcházel ke dveřím. To jsem měla bradu skoro na zemi.

"Ale..."

"Moje poslední slovo," a byl fuč. Frustrovaně jsem si projela rukama vlasy a lehla si zpět na záda. Přes dlaně na mém obličeji stále byly slyšet kroky zdravotníků. Pak jsem ale uslyšela i hlasy před pokojem.

"Pusťte mě dovnitř..." Taylor. Určitě to byla ona. Kdo jiný by se tu po mně sháněl, když už tu táta byl.

"To je v pořádku, pusťte ji prosím." Před místností nechali postavit několik bodyguardů, jedním z nich je i Happy. Happy sice není nejlepší bodyguard, co se týče fyzičky, zato jeho pusa vydá za dva siláky.

Taylor vešla dovnitř se zkříženýma rukama a otázkami v obličeji.

"Než něco řekneš, nebyla to hloupost z mé strany a omlouvám se."

"Můžeš mi vysvětlit, co se tam sakra stalo?!" To je celá ona. Hned nade vším vyšiluje. Nemohla jsem jí říct celou pravdu, ale něco málo ano. Teď už je to stejně jedno.

"Co ti na to mám říct?" pokrčila jsem rameny.

"Třeba to, jak jsi to udělala s tím větrem. A neříkej, že jsi to neudělala. Já jsem to viděla moc dobře." Takže to viděli i všichni ostatní.

"Řekněme, že mám zvláštní schopnosti, které mi umožňují ovládnout nějaký živel a používat ho, stačí?" Než stihla jakkoliv odpovědět, do místnosti vešli další lidi. "Happy, nemáte zabránit, aby se sem nikdo nedostal?"

"Mám jaksi zvláštní povolení, slečno Starková."

"Agente Coulsone, jak jste se sem dostal?" Neodpověděl, zato se otočil na Taylor.

"Necháte nás o samotě, prosím?" Taylor se zamračila. Moc se tím nechlubí, ale zbožňuje tajnosti. Kdo ne, jenže ona je vyšší úroveň, když se o něco zajímá. Pohlédla na mě, a když jsem na ni kývla, nic nenamítala a odešla.

"Tak, co tady děláte, agente Coulsone?"

"Řeším tu binec, který jste nadělala."

"Ani mi to nepřipomínejte," lehla jsem si zpět na lehátko. Vyhýbala jsem se jeho pohledu. Raději jsem koukala na strop pomalovaný barevnými klikyháky zobrazující zvláštní, pro mě neznámé, obrazce.

"Kdo všechno ví o vašich schopnostech, Jessico?" Přešel rovnou k věci, jak typické. V hlavě se mi objevily dva hlasy, jeden mi radil, ať mu nic neříkám, že z toho budou problémy a druhý mě do toho prozatím silně popostrkoval. Prý ať mu všechno povím a budu mít klid. Posadila jsem se do vzpřímené polohy a našpulila rty. Za Coulsonem stáli tři další agenti. Ten, co stál nejblíž s černými zastřiženými vlasy, ostrým pohledem s černýma očima a na můj vkus až příliš osvalenou postavou, si mě měřil jako maso na trhu.

"Řeknu vám, co chcete, pokud tamti odejdou. A," pokračovala jsem, "nebudou nás odposlouchávat," zamračila jsem se na ně. Coulson jim pokynul a oni odešli. Zavřely se za nimi dveře a v místnosti jsme zůstali sami. "Slibte mi, že tuhle informaci si necháte pro sebe, a když už byste ji musel někomu povědět, tak jen lidem, kterým věříte na sto padesát procent."

"Slibuji na svou čest." Netuším, proč jsem mu uvěřila, ale je to tak.

Nadechla jsem se a vysvětlila mu, jak jsem zjistila, že mám zvláštní schopnosti. Že jsou pro nás neznámého původu a že jsem je dnes použila při útoku na tátu.

"To je..." odmlčel se.

"No? Co je?"

"Zajímavé," dořekl. Protočila jsem očima.

"Nic lepšího ve slovníku nemáte? Zajímavé? Na to bych bez vás Coulsone vážně nepřišla. A teď na to přijde i celý svět, protože to všichni viděli," rozhodila jsem rukama nemotorně tak, že jsem si prsty štrejchla o spáleninu. Sykla jsem bolestí.

"O to se Vy nestarejte, Jessico."

"Co tím myslíte? Provalilo se to nebo snad ne?"

"Jak jsem řekl, jsem tu, abych uklidil váš nepořádek," mrkl na mě.

"Doufám, že se vám to podaří Coulsone, protože je opravdu velký."

Od chvíle, co jsme přistáli doma na Malibu, se táta zamkl v garáži a nechal Pepper a Natálii aby vyžehlily, co natropil. Co jsem zjistila, agent Coulson opravdu zařídil, aby ze všech internetových i mnoha dalších zdrojů odstranil video mě, jak používám vítr jako zbraň. Dokonce se o tom ani nikde nepsalo ani nemluvilo ve zprávách, což je obdivuhodný výkon.

Jak táta slíbil, tak i udělal a já měla domácí vězení. Ležela jsem s různými obklady a mastičkami na lýtku ve svém pokoji v posteli už šestý den. Každý druhý den sem přišel doktor na kontrolu, jestli jde vše tak jak má.

Byl tu i dnes a s radostí i s překvapením nám oznámil, že se noha hojí dvakrát až skoro třikrát rychleji, než všichni předpokládali. S Pepper jsme si vyměnily nic neříkající pohled. Ani jedna z nás netušila jak ani proč. Nic jsme na to neřekly, jen poděkovaly a doktor odešel.

Od té doby jen zírám na hvězdami pokrytý strop, dokud mi myšlenky nenarušilo zvonění z mobilu. Aniž bych se podívala, kdo mi vlastně volá, přijala jsem hovor a přiložila si mobil k uchu.

"Haló? Kdo je na druhé straně?"

"Já." Jedno slovo propojené s jedním konkrétním hlasem. Tahle konverzace nemůže skončit jinak, než pohromou. A taky že ano. Osoba, se kterou jsem teď domluvila, se jmenuje Peter a potkala jsem ho ještě před tou nehodou se sklenicí a vším tímhle na fyzikální přednášce v New Yorku, kterou uspořádali pro různé školy. V té době nás nezajímalo nic jiného než fyzika a zaujal nás stejný vědecký projekt, který nám na přednášce ukazovali. Vyměnili jsme si čísla a od té doby jsme v kontaktu.

Podle toho, jaký tón měl v hlase, jsem poznala, že mi bude něco vyčítat. No, a můj odhad byl správný. Viděl přímý přenos toho závodu a i můj zásah a vyčetl mi, že jsem se mu o ničem nezmínila. Za tu dobu jsme se hodně sblížili. A teď jsme se rozhádali, takže když zavěsil, hodila jsem mobilem proti zdi. Říká se, že bychom neměli chodit spát naštvaní, ale pro mě to byla jediná možnost, jak se dostat z tohoto už tak dost příšerného dne.

Za tento týden jsem toho moc nenaspala, až na dnešek. Spala jsem přes dvanáct hodin.

Vstala jsem s tím, že se rychle vysprchuji. Alespoň si rozhýbu pár ztuhlých svalů. Vstoupila jsem do sprchy v koupelně vedle mého pokoje a pustila na sebe horkou vodu. Umyla jsem si vlasy a pak si vzala do ruky žínku. Umyla jsem se svým oblíbeným šampónem a vyšla ven se utřít. Když jsem si okolo sebe obmotala ručník, šla jsem si vyčistit zuby. Mezitím jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle a něco si uvědomila.

JÁ STOJÍM!

Stojím na obou nohách. Očima jsem zabrouzdala ke svému zranění. Nějakou chvíli jsem ze sebe nevydala jediný zvuk. Na lýtku nebylo ni než dlouhá jizva. Žádné strupy, žádná bolest. Nic.

Z chodby někdo zaklepal, a aniž bych stačila cokoliv říct, dotyčný vešel dovnitř.

"Jessico?" Vyšla jsem z koupelny stále s ručníkem okolo těla. S vytřeštěnýma očima jsem koukla na Pepper. Hned jí došlo, co se děje. Položila tác se snídaní na stůl a přiběhla ke mně. Klekla si a prohmatávala mou nohu.

"Tohle opravdu nechápu."

"Věř mi, já taky ne. Ještě včera tam bylo spousta strupů. A na posteli žádné nejsou. Zvláštní."

"Velmi zvláštní."

Ještě ten den k nám zavítal doktor a potvrdil nám, že se mi noha zahojila, ale jizva mi zůstane. To mi ani tak nevadilo. Spíš mě zajímalo, jak se to stalo.

Díky rychlejšímu uzdravení jsem se mohla zúčastnit tátových narozenin. Někdo si možná myslí, že je špatně načasovaná, ale co se dá dělat. Už několik týdnů mám v šuplíku nachystaný dárek. Hodinky ze speciální kolekce. Má svou vlastní sbírku hodinek a dalo mi práce, než jsem sehnala takové, které ještě nemá.

Připravila jsem se na oslavu. Oblékla jsem si modré šaty na ramínka pod kolena s bílými a růžovými květinami. Namalovala jsem se a na nohy jsem si dala bílé botasky. Do ruky vzala dárek a odešla do místnosti, kde se oslava koná. Už jen z dálky jsem poznala, že se tam něco rozbilo.

Rozběhla jsem se do obývacího pokoje. Jak jsem čekala, oslava už byla v plném proudu. Avšak trochu jinak, než bylo naplánováno. Táta na sobě měl Iron Manovu výstroj a byl jednoduše opilý skoro do němoty. Stála jsem asi deset minut uprostřed chumlu lidí, dokud mně neodtáhla Pepper.

"Co se to s ním děje?"

"Mě se ptej."

"Co budeme dělat?" otočila se na mě.

"Já nevím." Už jsem to s ním pomalu začala vzdávat. Sledovaly jsme to představení mlčky z dálky, dokud k nám nepřišel Rhodey, který byl taky pozvaný.

"Ahoj Jess, Pepper." Všiml si našich výrazů. "Co se děje?" Vzala jsem ho za ruku a odvedla na místo, kde líp uvidí na tátu, velkého Iron Mana, hrdinu USA a opilce.

"Tohle," ukázala jsem k pódiu, kde stál pult a DJ.

"On si snad dělá srandu."

"Co s ním mám dělat? Já z něj budu za chvíli na prášky," promnula jsem si spánky.

"Na tohle nemám nervy, už půjdu." Než stihl odejít, zadržela jsem ho a přesvědčila, aby tu s námi zůstal.

"Já to zvládnu. Jen tady zůstaňte," řekla Pepper a šla za tátou.

"Víš, někdy ti vůbec nezávidím," otočil se na mě Rhodey.

"Já hlavně nechápu, co mi lidi někdy závidí. Jestli je to pohled na vlastního otce, jak se opíjí, tak je upřímně lituju." Pepper zkoušela uklidnit tátu, bohužel pro nás se jí to moc nepovedlo. Nespouštěla jsem z nich pohled, takže jsem si nevšimla, že se Rhodey někam vytratil. Všimla jsem si ho až, když měl na sobě Mark 2 oblek, který jsme s tátou vyrobili.

"Řeknu to jen jednou. VYPADNĚTE!" Lidi jako šílení vyběhli ven před dům. Já zůstala stát vedle Rhodeyho. Otočila jsem se na něj a pošeptala mu ať hlavně neudělají žádnou hloupost.

Neposlechli mě. Dali si pěkně do nosu a rozbili snad polovinu domu. Všechno jsem to pozorovala spolu s ostatními, avšak na rozdíl od nich jsem nebyla vyděšená. Všichni utekli, když se na nás Iron Man otočil a zařval. Tentokrát si to u mě podělal nejvíc. Odmítala jsem tam dál stát, tak jsem odešla. Namířila jsem si to k parkovišti. Zastavila mě čísi ruka. Otočila jsem se na rudovlasou ženu.

"Pojď se mnou."