Evropa měla vždycky něco do sebe. Nevěřila jsem, že se sem někdy podívám. Avšak když máte v rodině miliardáře, není to tak složité. Ještě, když jsem byla malá, táta mě nikam nebral sebou, ale teď, jelikož je mi už šestnáct... Nemám problém ho přesvědčit, obzvlášť když se nějaká akce koná během víkendu, jako nyní. Před hodinou jsme přistáli v samotném Monaku, evropském městě boháčů.

Konal se tu velký závod a táta, jako jeden z nejbohatších lidí na světě byl samozřejmě pozván. Navíc Stark Industries vlastní závod formulí a tak pojede jako zástupce Stark Industries. Celá akce se motá okolo světové smetánky, což znamená, že se zúčastní i nová ředitelka naší firmy, Pepper. Jsem tátovi neskutečně vděčná, že se takhle rozhodl. Nejsem nevděčná nebo tak něco, ale kdyby se jednou rozhodl, že by chtěl, abych po něm vedla firmu já, nejspíš bych odmítla. Nejsem ten typ člověka, kdo má cit pro podnikání, peníze a inovace. Tohle já nejsem. Jeden z hlavních důvodů, proč studuji na střední s přírodovědným zaměřením je, být vědkyně. Mít vlastní laboratoř, zkoumat a vynalézat a ne sedět za počítačem v kanceláři a řešit pokles či vzrůst akcií.

Dorazili jsme k Hotelu de Paris, odkud měli všichni ti bohatí lidé sledovat závod. Nechali nás projít dovnitř, kde k nám přišla nějaká zrzavá žena v rudých šatech, která nás odvedla k našemu stolu.

"Tati, kdo je to," naznačila jsem jejím směrem.

"Eh, to je moje nová asistentka, Natalia Rushmanová. Já jsem ti to neřekl?" otočil se na mě.

"Ne?"

"Neboj, je milá." Protočila jsem očima. „Tohle si nech na doma, ano?" Tentokrát jsem se pousmála. Rozhlédla jsem se po místnosti a zavadila jsem očima o člověka, u kterého jsem doufala, že tu bude taky.

"Za chvíli přijdu, jen někoho rychle pozdravím."

"Jo, přijdeš, až bude na stole jídlo, že?" Usmál se na mě úsměvem, který byl rezervovaný jen pro mě. Stiskla jsem mu ruku a vydala se na druhou stranu místnosti. Za mou kamarádkou. Taylor Muskovou, neteří Elona Muska, dalšího bohatého ředitele. Je asi o dva roky starší. Seznámily jsme se nedávno na další akci. Stála u stolu s předkrmy. Připlížila jsem se k ní zezadu a vylekala ji. Ona vyskočila a přitom jí vypadlo jídlo z ruky. Začala jsem se smát.

"No nazdar," protočila očima. Když jsem se uklidnila a hluboce nadechla, podívala jsem se zpět na její obličej. Měla modrošedé oči, oblý obličej a vlnité vlasy po ramena.

"Měla ses vidět." Ona jen zakroutila hlavou.

"Jak se máš? Co Tony? Poslední dobou o něm není tolik drbů, co bývalo."

"Řekněme, že se zklidnil. Ale viděla jsi ten tyátr před senátem."

"Koukám, že o zábavu máš postaráno. Mám hlad. Myslíš, že už budou servírovat oběd?"

"To doufám," otočila jsem se po místnosti. Pohled mi utkvěl na hloučku lidí před obrazovkou televize. V jednu chvíli mi přišlo, že snad špatně vidím. Naneštěstí ne. "Taylor, zakřikla jsi to."

"Na co by si člověk pořídil závodní auto a nejezdil s ním." Právě nasedl do formule a vyjel na dráhu.

"Já se z něj zblázním." Nemohla jsem nic udělat, protože závod začal. Vím, že táta umí dobře jezdit, ale tyhle jeho výkyvy nálad můžou být nebezpečné.

"V té formuli je tvůj táta? Ví vůbec, jak se řídí?"

První tři kola šla jak po másle. Závodníci před sebou měli ještě dalších sedm. To by ale nesměl jeden šílenec vejít přímo doprostřed závodní dráhy. Televizní kamery se na něj okamžitě zaměřili. Začal si rozepínat pracovní oděv a já spatřila malý svítící reaktor.

"Taylor," nespouštěla jsem zrak z televize, "na chvíli si odskočím."

"Teď?!"

"Jo, teď," rozběhla jsem se na parkoviště k našemu autu. V kufru jsem měla svou tašku s oblečením. Kostkované šaty jsem vyměnila za džíny, přilehlé černé triko, krátkou látkovou bundu a červenou kšiltovku. Poslední věc, kterou jsem vytáhla z auta, byl můj vědecký projekt. Hůl vyrobená ze slitin několika různých kovů, tak aby nebyla vodivá a v rukou lehká jako pírko.

Za těch několik dlouhých dní doma jsem zjistila, že když mám v ruce nějaký předmět, nejlépe dlouhý a plochý, tak roste síla toho živlu. Jednou při večeři jsem něco horlivě vysvětlovala tátovi, jsem mávala nožem tak usilovně, až spadl květináč z police. Proto jsem přišla na nápad s holí, mohla by mi pomoct víc soustředit sílu živlu na jedno místo.

Vyběhla jsem před hotel. Díky kšiltovce jsem měla zakrytý vršek obličeje. Rozhlížela jsem se okolo sebe a snažila se najít způsob jak se na tu dráhu dostat. Uviděla jsem motorku. Usmála jsem se. Na motorku mám řidičák. Sice jen krátce, ale umím na ní jezdit celkem slušně. Skočila jsem na ni, otočila klíčkem a rozjela se k dráze. Za sebou jsem uslyšela ještě křik. Neohlédla jsem se a jen zakřičela: "Hned vrátím!"

Jela jsem, co nejrychleji to šlo. Ta doba mi přišla jako věčnost, než jsem se nadála, měla jsem je na dohled. Naživo ten pohled byl ještě strašnější. Pan Neznámý měl na vrchní části těla biče připojené k reaktoru, takže do nich proudil proud, což jej činilo o dost nebezpečnějším.

Nemilosrdně jimi švihal. Táta se mu vždy o kousek vyhnul. Byla jsem od nich pár metrů. Nevím, jestli mě útočník neslyšel, ale až moc jednoduše jsem se k nim dostala. Táta ležel na zemi. Pan Neznámý chtěl znovu zaútočit, tak jsem se rozhodla zakročit. Sesedla jsem z motorky a vyslala k nim pomocí své hole vlnu vzduchu. Útočník odletěl o kus dál. Dala jsem tak tátovi příležitost se zvednout a dostat se z jeho dosahu. Netrvalo však dlouho a útočník se zvedl z tvrdého asfaltu a zaútočil znovu. Tentokrát však na mě.

V sebeobraně jsem zvedla hůl a bič se okolo ní obmotal. Chvíli jsme se přetahovali a jemu zřejmě došla trpělivost, tak tím druhým se mi snažil podrazit nohy. Všude kolem létaly jiskry. Musela jsem přivřít oči. On využil chvíli mé nepozornosti a švihl mě do lýtka, kde se mi obtočil okolo něj. Tělem mi projela elektřina. Bolest mě otupila natolik, že jsem upadla na zemi. Chtěl udeřit znovu, ale vyrušilo ho přijíždějící auto. Táta se ke mně vrhl a dostal mě z cesty. Černé auto našeho neznámého přirazilo k plotu na okraji dráhy. Uvnitř auta byli Pepper a za volantem Happy. I když jsem stále byla v šoku, oddychla jsem si.

"Jste v pořádku!?" vykřikl z auta Happy. V ten moment jsem si uvědomila, že mě málem přejel.

"Hele, jel si na mě nebo na něj?!" zakřičela jsem naštvaně.

"Chtěl jsem ho vystrašit!" snažil se mi vysvětlit. Táta mi mezitím pomohl se postavit, ale nemohla jsem se postavit na pravou nohu.

"Já to nepoznala!" Doskákala jsem k autu. Pepper mezitím hystericky křičela na tátu. Kdo by jí to mohl vyčítat.

"Vlezte si do auta oba dva!" křikla Pepper.

"Tohle je nejhorší dovolená za poslední dva roky," zamumlal táta, když otevíral zadní dveře.

"To mi povídej." Hned, jakmile je otevřel, se rozpůlily. Znovu jsem upadla na zem. Útočník přežil přejetí autem a znovu na nás útočí. Snažila jsem se dostat z jeho dosahu. Během toho zmatku si táta vzal od Pepper kufřík s oblekem Iron Mana, který mu přivezli. Nový prototyp, který nedávno sestavil. Taková cestovní verze.

Pan Neznámý se vymanil ze sevření kapoty auta a chystal se na tátu znovu zaútočit. Tentokrát neměl na své straně moment překvapení. Stál totiž proti plně vyzbrojenému Iron Manovi. Netrvalo to dlouho a táta ho dostal na záda a z výzbroje mu vytrhl reaktor. V mžiku jej sebrala ochranka. Ještě, než ho odvedli, řekl poslední slovo.

"Prohráli jste!" a začal se hystericky smát.