Vždycky mě zajímalo, jestli existuje rozdíl mezi dobrem a zlem. Jasně, každého koho byste se zeptali, jestli mezi těmito pojmy nějaký rozdíl existuje, řeknou vám dobro je vše dobré a zlo vše špatné. A o to tu jde! Já si to nemyslím, nikdy jsem nevěřila, že dobro a zlo jsou oddělené. Je to podobně jako s řádem a chaosem. Není mezi nimi až takový rozdíl, vlastně je tenká hranice. To znamená, že se jednoduchou cestou může člověk dostat z jedné strany na druhou a ani si to neuvědomí.

Já věřím, že dobro a zlo si jsou navzájem vyvážené a hranice mezi nimi je taktéž neskutečně tenká. V každém člověku se nachází kus dobra i zla. Bez rovnováhy by nic nefungovalo.

A od toho jsem tu já. Ano, udržuji dobro a zlo v dokonalé rovnováze, nebo se o to slušně pokouším a přitom se snažím mít normální život. A jen tak pro informaci, moje jméno je Jessica.

Na první pohled celkem obyčejné jméno, dokud za něj nepřidáte i příjmení. Mé celé jméno je Jessica Maria Starková. Správně jste to poznali, můj táta je samotný Tony Stark. V dnešní době známý jako nejlepší vynálezce zbraní, syn Howarda Starka, také výrobce zbraní a Marie Starkové, po které jsem taky pojmenovaná. Avšak táta nebýval takový, jak ho teď všichni znají. Jako vynálezce zbraní, miliardáře nebo vymetače večírků a děvkaře, když to řeknu ošklivě. Býval ten nejlepší otec, kterého jsem si mohla přát. To by mohl říkat každý, ale v mém případě je to víc než stoprocentně jistý případ.

Já a moji rodiče jsme žili v malém městě v Texasu. Táta měl práci jako mechanik a máma, jmenovala se Evelyn, pracovala v jednom menším obchodě na druhé straně města. Máma i táta se měli moc rádi, na to jak dlouho se znali. Asi sedm let. A když jsem se narodila já, jejich lásku to jen prohloubilo, i když jsem nebyla plánované dítě. Po smrti mých prarodičů, jsem v tátově životě opět zažehla jiskřičku naděje, která ho mohla hřát jako nehynoucí plamen.

Moje dětství bylo plné radosti a dobrodružství. Když měli oba dva volno od práce, vždycky jsme někam vyrazili na rodinný výlet. Neustále jsme byli spolu. Všechno bylo perfektní. Tedy až do mých pěti let. Rok 2000 byl nejhorší v našem životě, kvůli jedné příhodě. Mámině smrti.

S tátou jsme byli doma a dělali blbosti, dívali se na pohádky a hráli hry. Byl to normální den. Než nestal večer. Už se stmívalo a táta začínal být nervózní. Netušila jsem jak, ale dokázala jsem to z něj vycítit. Jakoby ke mně promlouvala jeho duše. Seděli jsme na gauči a nemluvili, když v tom zazvonil zvonek u našich dveří. Táta šel otevřít. Já jen čekala. Měla jsem špatný pocit, že se stalo něco zlého. A bohužel se tak i stalo.

Za doprovodu policie jsme přijeli do nemocnice, kde nás odvedli na lůžko. Ležela tam máma, ošklivě potlučená, pořezaná, bledá jako stěna a dýchala pomocí toho dýchacího přístroje. Ten pohled nikdy nezapomenu. Táta se k ní okamžitě vrhl, já jen vyděšeně stála ve dveřích. Byla jako bez duše.

Takhle to vypadalo dalších pár dní. Mámin stav se jen zhoršoval a doktoři jí nedávali moc šancí na přežití. Ten den jsme u ní seděli oba dva. Táta si potřeboval někam odskočit, tak jsem v pokoji zůstala sama.

"Zlatíčko," promluvila na mě máma velmi chraplavým hlasem. Zvedla jsem k ní oči, na chlup stejně jako ty její. "Potřebuju, aby sis zapamatovala, co ti teď řeknu." kývla jsem. "Jsi velmi výjimečné děvče, chci, abys to věděla. Hodně lidí tě za to zřejmě bude odsuzovat nebo se tě bát ale každý je něčím výjimečný a má své místo a poslání na této zemi," docházely jí síly. Téměř se nedokázala nadechnout, natož mluvit. Z očí se mi začaly kutálet slzy, tak jsem ji chytila za ruku. "A teď mě poslouchej. Opravdu výjimečný je ten, ve kterém zůstalo hodně dobra, přestože poznal stinnou stránku tohoto světa, sebe i v ostatních. Pamatuj si moje slova, prosím."

Chtěla jsem se už naplno rozplakat, ale vydržela jsem to. "Slibuji," poprvé za pobyt v nemocnici se usmála. Natáhla ke mně ruku a pohladila mou tvář. "Máš u sebe ten přívěsek, který jsem ti dala?" Zpod výstřihu jsem nahmatala malý přívěsek ve tvaru lotosového květu a vytáhla jej ven na světlo. "Nikdy ho nesundávej, tak budu pořád s tebou," musela se nadechnout. Uvědomovala si, co se děje. Věděla, že umírá. A já to vycítila také. "Jsi moje všechno Jessico, miluju tě. Na to nezapomeň," usmála a naposledy vydechla. A já nemohla nic dělat.

"Mami?" zatřásla jsem s ní. Na přístroji vedle mě se ozvalo dlouhé a táhlé zapípání. Byla pryč, už nadobro. Z očí se mi koulely velké slzy. "Mami, to ne, to nejde," položila jsem svou hlavu k ní na lůžko a plakala dál. "Tati!" z chodby byly slyšet hlasité dunivé kroky. "Co se dě..." táta se zastavil. Dech se mu zadrhl v krku. "Je pryč," otočila jsem se na něj a on uviděl moje uplakané oči. Pomalu ke mně přišel a schoval mě do objetí. Vzal do své ruky tu máminu a lehce s ní zatřásl. "Evelyn, prosím vzbuď se, prosím..." slzy se dostavily i do jeho očí. Nedokázal je zastavit. Jen jsme tam tak seděli a plakali. Nemohli jsme nic dělat. Byla nadobro pryč.

Dalších několik dní, kromě pohřbu se nepřihodilo nic zvláštního. Oba dva jsme byli zavření ve svých pokojích a nevycházeli ven. Potřebovali jsme být každý chvíli sám. Několikrát nás navštívil i Rhodey, tátům starý přítel ze školy, aby se ujistil, jak na tom vlastně jsme. Já odmítala s kýmkoli mluvit. Jen jsem seděla na posteli a tiskla si k hrudi mámin přívěsek. Od její smrti jsem ho nedala z ruky. Připadal mi tak důležitý, že bych bez něj nedokázala udělat ani krok.

Ten večer jsem se rozhodla jít si dát něco k jídlu. Nemělo smysl se trápit hlady. Pověsila jsem si amulet na krk a schovala jej pod tričko. Prošla jsem kolem tátovy ložnice, bylo tam ticho. Vlastně celý dům byl na můj vkus až moc tichý.

Přišla jsem do kuchyně a z lednice si vytáhla obyčejný jogurt. Nic jiného by můj žaludek momentálně nezvládl. Posadila jsem se k malému kulatému stolu a potichu si nabírala na lžičku bílý jogurt. Od vchodových dveří zašramotily klíče a do místnosti vešel James Rhodes. Vyšší muž, afroameričan, s pleškou velkýma hnědýma očima. Pro mě byl něco jako strejda, součást rodiny. Přišel ke mně blíž a posadil se naproti mně.

"Ahoj Jess, jak se cítíš?" snažil se být milý, ale bylo to k ničemu. Neměla jsem náladu na mluvení, přemýšlení a i to jezení bylo náročné. Poznal, že ze mě nic nedostane, a tak přešel k jinému tématu. "Ehm, dobře. Nevíš, kde je táta?"

"Asi u sebe v ložnici." Řekla jsem mu a pokračovala v míchání jogurtu. Ani jsem nezvedla oči. Rhodey se zvedl a odešel z jídelny. Bylo zase ticho. Za chvíli se znovu ozvaly těžší kroky zpět do jídelny.

"Jess, u sebe není. Jsi si jistá, že je doma?" Zeptal se nejistě. Až nyní jsem zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

"Jak to myslíš, že u sebe není? Z ložnice nevyšel asi tři dny. Stejně jako já," Rhodey se zamračil. "Je doma, tím jsem si naprosto jistá."

V tom se odzadu směrem z garáže ozval zvuk startujícího rachotícího motoru od starého auta. Oba dva jsme trhli pohledem k oknu, kde právě projelo malé a ošuntělé červené auto. Neváhali jsme a rozběhli se ke vchodovým dveřím. Když jsme se dostali ven z domu, uviděli jsme oblak šedého kouře, který se táhl po cestě. Poté co vítr veškerý smog rozdmýchal, kousek od domu jsme zahlédli naše staré auto, jak míří směrem do lesa. Poznala jsem v něm tátu. Vůbec jsem nepřemýšlela a instinktivně se za ním rozběhla. Rhodey na mě volal, ať se vrátím zpět do domu, ale já ho neposlouchala. Auto nezastavovalo, naopak zrychlovala. Několikrát jsem volala, aby zastavil, ale nemělo to cenu, neslyšel mě. Hned jak vjel do lesa, jsem se zastavila a poklesla na kolena. Byla jsem zničená, fyzicky ale především psychicky. I když mi bylo pouze pět let, mé emoce byly silnější a prohloubenější než u ostatních dětí a to hlavně díky mámě a tátovi. Teď, když jsem přišla o ni a zřejmě i o tátu, připadala jsem si prázdnější než kdy jindy.

Na obloze, kde před malou chvílí svítilo slunce, se rozprostřela temná mračna. Vítr zesílil a začalo pršet. Oči jsem měla zavřené a ani jsem si nevšimla, že mi z nich po tvářích tečou slzy. Stejně splývaly s kapkami deště, který se po pár minutách změnil v silný liják. Mě však bylo všechno jedno. Jedinou věc, co jsem vnímala, byl déšť. Každičkou kapku, vnímala jsem, jak mě hladí po těle, jakoby byly mou součástí a vpíjely se do mě jedna po druhé.

Netušila jsem, jak dlouho, ale seděla jsem venku dlouho. Byla jsem promočená až na kost. Ani jsem si nevšimla zvuku přijíždějícího auta. Pořád jsem měla zavřené oči, když mi někdo zvedl hlavu za bradu. Otevřela jsem oči a přede mnou klečel táta. Měl červené a opuchlé oči, stejně jako já. Palcem mi přejel po tváři a setřel mi slzy. Na nic jsem nečekala, ani nepromluvila jediné slovo, silně ho objala a zabořila hlavu do jeho hrudi. Táta obmotal své okolo mých zad a přitáhli si mě co nejblíže. Takhle jsme chvíli zůstali. Poslouchala jsem tlukot jeho obrovského srdce. Doufala jsem, že se vrátí a on se doopravdy vrátil zpět ke mně.

Náhle přestalo pršet, tak jako se zklidnil můj dech a mé srdce přestalo bít tak rychle. I mračna se stáhla a my jsme seděli na trávě, naprosto promočení a zmrzlí. Ale byli jsme spolu a na tom záleželo.

"Omlouvám se," promluvil táta po dlouhé době, přesněji po třech dnech. Jeho hlas byl chraplavý a unavený. "Všechno je to moje vina."

"To není pravda," zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Zračila se v nich starost, pocit viny ale především láska. To všechno jsem v nich dokázala spatřit. Tolik pocitů najednou.

"Kdybych s ní ten večer jel taky, nic z toho by se nestalo. Tím jsem si jistý," po líci mu stekla slza. Rychle jsem ji setřela.

"Tati," vzala jsem ho za ruku. "Za to, co se stalo, nemůžeš, nikdo z nás. Byla ve špatný čas na špatném místě. S tím už nic nenaděláš," opřela jsem své čelo o to jeho. "Nechtěla by, aby nás její... odchod rozdělil."

"Máš pravdu," poprvé se usmál. "Je až neuvěřitelné, jak statečná jsi. To máš po ní, víš?"

"Já vím, jsem takové lepidlo," zasmála jsem se, tentokrát upřímně.

"To opravdu jsi. Tak pojď," zvedl mě zpět na nohy. Kolena jsem měla špinavá od vlhké trávy a bahna. "Půjdeme domů."

Pár měsíců po mámině smrti jsme se odstěhovali do Kalifornie, kousek od Los Angeles. Táta se snažil trávit se mnou veškerý svůj čas. Chodili jsme na procházky, hráli spolu hry, dokonce mě jednou učil tancovat. Tedy, bylo to tak, že jsem mu stála na nohách a on tančil.

Avšak jakmile se táta dostal zpět do Stark Industries, do rodinné firmy, kterou zdědil po mém dědečkovi a stal se ředitelem, už jsme spolu byli jen výjimečně. Byl zavalen prací. Neměla jsem mu to za zlé, jen mi chyběl.

Když mi bylo šest let, nastoupila jsem na školu. Táta mě chtěl přihlásit na soukromou, ale to jsem mu naštěstí rozmluvila. Byla jsem tam spokojená. Našla si pár kamarádů, měla jsem normální život, dokud se táta neprosadil ve zbrojním průmyslu a stal se veřejně známou a slavnou osobností a já s ním. Avšak moje sláva se projevila, až když jsem se dostala na střední. A tady to všechno začalo.