Wanda otevřela oči a s úsměvem vstala z postele. Po dlouhé době se dobře vyspala, bez žádných nočních můr, či otravných bohů. Bohů. Jakmile na to pomyslela, její úsměv povadl. Dnes, v pět hodin, v klubu. Zahleděla se ven z okna. Nesměla tam, ven, to jí užíralo nejvíce. Proto přeci přijala nabídku. Avšak jakkoli vypadala včerejšího večera jistě, litovala každého jediného slova. Vyčítala si, že se nechala zmanipulovat pár jistě lživými slovy k něčemu, co přeci nesmí. Ostatně ale... co se může stát, když jednoduše nepřijde? Nic horšího než další setkání v podivném snů jí přeci nemůže udělat.
Z přemýšlení jí vytrhl pohyb vedle ním. Kdosi, se zjevil z nenadání těsně vedle ní. Úlekem vykřikla.
„Visione, chodí se dveřmi!" založila si hlavu do dlaní, když vstřebala šok.
„Chtěl jsem tě jen vidět-" začal Vis v omluvě.
„,Stačilo zaklepat." zasmála se Wanda.
Lehce zmatený Vision se zasmál s ní.
„Připravím něco na snídani." věnoval jí úsměv.
„Převléknu se a jsem tam." Usmála se nazpět čarodějka.
Když robot zmizel, zase skrz zeď, Wanda se zvedla a šla ke skříni. Začíná další nudný den. Vytáhla oblečení a převlékla se. Hřebenem si rozčesala vlasy a sepla je do culíku. Vyšla z pokoje a zamířila přes základu do společné jídelny. Měla ve zvyku vstávat celkem pozdě, takže pravidelně nepotkala živou duši. Tony dospával noční dílnu nebo už v ní byl zase, Natasha řešila záležitosti se Stevem, Steve pravidelně vstával před východem slunce, Clint byl s rodinou a Falcon řešil své záležitosti. Bruce byl kdo ví kde a Thor stejně tak. Opět její myšlenky zamířily, přes pomyšlení na Thora k Lokimu. V duchu se okřikla a zatřepala hlavou.
Usadila se u stolu a upřela pohled do prázdna. Snažila se nad ničím nepřemýšlet, ale myšlenky jí vířily hlavou, jako ve větru.
Na ruku jí tančila jemně rudá energie, prostupující celým jejím tělem. Zavřela oči a snažila se uklidnit. Bylo toho na ni moc. Nemohla nechat sílu, zavřenou v jejím těle vyběhnout ven. Bylo to k zbláznění.
Náhle ucítila na rameni něčí ruku. Prudce sebou trhla a otevřela oči. Vedle ní nestal Vision, jak čekala, ale Clint. Dvě veselé, starostové oči se na ni usmívaly, jako dvě sluníčka. Po tváři se jí rozlil radostný úsměv. Vyskočila na nohy a objala lukostřelce kolem krku.
„Co ty tady, starouši?" zasmála se na pozdrav, užívajíc oslovení, které mu dal její bratr.
„Říkal jsem si, jak se tady tak máš, tak jsem se přišel podívat." zasmál se na oplátku Hawkeye. Po čarodějčině příchodu k Avengers, se jí stal nečekanou oporou, když se snažila zvládnout ztrátu bratra. Byla mu za jeho přítomnost, když potřebovala, strašně moc vděčná. A i když už teď podporu nepotřebovala- Wando co si to nalháváš, ty podporu potřebuješ pořád- moc si přála, aby byl alespoň na základně s ní. Ne, že by Vision nebyl skvělá společnost, ale mít někoho, kdo ví, jaké je to být v takovéhle situaci, nebo si to alespoň dokáže živě představit. A to bylo něco, co zkrátka syntetické tělo z vibránia a s vědomím Jarvise, spojeného s kamenem mysli nedokázalo. Ostatně proto, jdeš dneska do toho baru...
Otravný hlásek v hlavě, se rozhodla pohřbít hluboko do své mysli, ke všem ostatním věcem, na které si přála zapomenout.
Clint se posadil naproti Wan a stále se zářícím úsměvem se zeptal:
„Tak, jak to zvládneš čarodějko? "
Wanda chvíli přemýšlela, jak moc být upřímná. Nakonec se rozhodla vynechat cokoli, co nějak souviselo s tím až nebezpečně moc přitažlivým bohem.
„No, že bych z toho byla odvázaná se říct nedá, " začala a poheldem mimoděk přejela po jídelně, „ale snad to zvládám. Co ty a děcka?" věnovala mu úsměv.
„Děti to víš, jeden si volna neužije. Ale Nathaniel už nás začíná pěkně zlobit, pochytil to od brášky..."
Myšlenky mladé čarodějky z ničeho nic proťaly Clintovu řeč. Doslova. Rudá energie zní vyletěla tak prudce, že Wanda skončila na zemi a Hawkeye též.
„Promiň já... radši půjdu." zamumlala dívka a kvapně zamířila pryč. Lukostřelec, stále zařazený tím co se stalo, jí ani nestihl zarazit.
Wanda běžela chodbami až k sobě do pokoje, zanechávající zmateného Clinta i Visiona. Zabouchla za sebou dveře a pevně zamkla.
„Ovládnu to..." zamumlala a zavřela oči. Pevně sevřela ruce v pěsti a soustředila se na svou vnitřní energii. Musela ji udržet uvnitř svého těla, aby nedošlo k větším nehodám.
„Notak... dokážeš to..." zasyčela sama k sobě a pěsti sevřela tak silně, až ucítila nehty ve své dlani. Několik minut se snažila svou magii zkrotit, až se jí to konečně povedlo.
Unaveně si sedla na zem, na místo kde zrovna stála. Zavřela opět pevně oči a z hluboka se nadechla.
„Mohu ti pomoci." ozvalo se odnikud v její hlavě. „Nech mě pomoct ti."
„Kdo to mluví?" zeptala se prázdného pokoje. Žádná odpověď, jen opět:
„Jen já ti můžu pomoct. Přijď za mnou. Víš kam..." poslední slova jí více než jasně objasnila o koho se jedná.
„Tak takhle teda ne." zavrčela. „Tohle ti neprojde!"
„Už mi to prošlo." zavrčel jí do obličeje Bůh, který se před ní kdo ví odkud vzal. Nebo spíše iluze, kterou jí dal do hlavy. Tak či tak, postava k ní natáhla ruku a poslala ji do spánku. Strašlivého spánku. Plného Wandiných nejhorších vzpomínek. Donutil jí topit se ve vlastním žalu, děsu i vzteku. Viděla zas a znova umírat rodiče, prožívala smrt bratra i ten výbuch domu. Ze spaní sebou prudce házela, neschopna se vzbudit.
Dívka prospala celý den až do odpoledne, dokud ji nepřišla navštívit Black Widow a nevzbudila ji. Wanda se prudce posadila na posteli, kam neměla tušení, jak se dostala, a prudce oddechovala.
„Měla by ses to konečně naučit ovládat." prohodila Natasha a sedla si k ní.
„A jak to mám asi ovládat?!" obořila se na ni Wanda, stále ještě plná emocí z hrůzného spánku. „Nemůžu to ovládat chápeš? Nemůžu!"
„Budeš muset." oplatila jí stejně jedovatě špionka. „Jinak zůstaneš zavřená už navěky."
Natasha byla po dlouhém dni, který dívka před ní určitě prospala, nehorázně unavená. Chtěla si s ní jen krátce promluvit, neměla náladu na nějaké post-pubertální výlevy.
Ve Wandě se ale vařila krev. Nikdo jí tu nerozuměl, nikdo. A přesně kvůli tomu mívala takové záchvaty, jako zrovna dneska. Měla v sobě něco, co bylo silnější než ona a to bylo něco, co nikdo z týmu nemohl chápat.
„Víš co Nat?" zasyčela neskrývaně jedovatě čarodějka. „Bež si po svým."
S tím se špionka zvedla, otočila a s prásknutím dveří odkráčela. Normálně nemívala takovou povahu, dnes se jim muselo přihodit něco opravdu unavujícího.
Wanda udělala přesně to, co všichni říkali, že nesmí; nechala energii vyjít z jejího těla a zničit kamery v jejím pokoji. To jí poskytlo čas, aby si ze skříně vzala černou mikinu, přehodila si ji přes hlavu a vyletěla oknem vstříc městu.
Konečně volná. Teď ještě najít ten klub...