Když jsem se na obědě Anne zmínila o příchozí zprávě od Nialla, ihned si vyžádala účet a co nejrychleji to šlo, mě vytáhla z restaurace.
Opět se v ní probudilo ono nakupovací nadšení a povinnost, vybrat mi ty nejlepší šaty.
Ovšem pro tentokrát mi to nevadilo - sama jsem to navrhla ještě před tím, než mi pohledný Ir napsal.

Byla jsem vlastně opravdu vděčná za to, že mám po svém boku Anne a ne nějakou módní asistentku, nebo stylistku.
Oficiálně jsem pochopitelně jakožto poměrně známá herečka i pár takových lidí ve svém týmu měla, ale ti byli v New Yorku, stejně tak jako celá moje agentura. Navíc jsem jejich pomoci využívala zcela zřídka, spíš když jsem byla mladší (no o dost mladší) a nevadilo mi si obléct na červený koberec třeba tepláky, tak jsem si bohatě vystačila s dobrou kamarádkou, i když s vybraným vkusem na minisukně, které jsem ze srdce nesnášela.

Vydaly jsme se tedy vstříc londýnským butikům, samozřejmě těm lepším, kde jsme strávili snad věčnost, jak už bylo při našem nakupování ostatně zvykem.

Ke mně domů jsme dorazili až kolem osmé hodiny večerní, ale čas zabraný nakupováním tentokrát rozhodně nepřišel vniveč.
Vybraly jsme jedny z těch snad nejkouzelnějších šatů, které moje oči kdy spatřily.
Ovšem jakmile jsem překročila práh dveří, zmocnila se mě příšerná únava, dokonce tak velká, že jsem šaty ani nevybalila z velké papírové tašky.
Jen jsem si vyzula boty, sundala kabát a vyčerpaně spadla na gauč i se svým nákupem.
Anne udělala to samé.

,,V sobotu budeš nádherná." Zamumlala moje nejlepší kamarádka do ticha bytu, přičemž položila hlavu na moje rameno.
,,Škoda, že tě neuvidím." Dodala po chvilce. Měla pravdu - neuvidí.
Anne se totiž rozhodla, že se páteční odpoledne vrátí do New Yorku.
Ne, že by se jí nějak zvlášť chtělo, ale její dovolená trvala už něco přes tři týdny a ona měla, jako každý jiný dospělý člověk, nějaké ty povinnosti, jež musela plnit.

,,Pošlu ti fotku." Uklidnila jsem ji s tichým zahihňáním.

,,No to doufám." Pronesla na oko vážně, ale poté se též zasmála.

-

Úterý a středa utekli jako voda.
Moje postava nebyla na place vůbec potřebná a tak jsem mohla oba dva dny strávit s Anne dalším prozkoumáváním Londýna, který ona už ale poměrně dobře znala, takže to byl krok do neznáma opět spíš pro mě.

Prošly jsme pár památek, včetně národní galerie, do které jsem se vždy chtěla podívat, také samozřejmě nemalé množství obchůdků, butiků a salónů, jež chtěla navštívit spíš Anne a v neposlední řadě se zastavily i v několika restauracích.
Jak překvapivé, že?
Připadala jsem si jako jeden z těch turistů, jejichž davy jsme se obě volná poledne prodíraly hlavním městem Anglie.
Musím ale přiznat, že i přes tenhle podstatný fakt jsem se opravdu bavila a naše menší výlety si užila.

Volným dnům byl však čtvrtečním ránem konec.
Dominique byla znovu na scéně, což znamenalo, že já musela být na place.
A jelikož to byl můj poslední celý den s Anne, vzala jsem ji samozřejmě s sebou.

,,Páni-.." Vydechla užasle Veronica společně s Annie, když jsem se nasoukala do svého slavnostního kostýmu.
V ten okamžik se mi nahrnula krev do tváří.
,,Vypadá to naprosto perfektně, obě vypadáte úžasně." Zkonstatovala vyšší z mých kamarádek při pohledu na Lucy stojící vedle mě.

,,Děkuju." Polichoceně jsem se uchechtla a nazula si rudé lodičky, které jako jediné chyběly k tomu, aby byl můj převlek úplně kompletní.

,,Takže můžeme? Veronico? Holky?" Otázal se Jimi, nakukující do dveří šatny.

,,Jo jistě, vše sedí perfektně." Ve kývla na souhlas a my se proto vydaly na plac, kde už byla většina herců.

,,Dobré ráno." Pozdravil s úsměvem Allen, téměř ihned jakmile nás spatřil přicházet, načež hodil očkem po Anne a následně obdařil i ostatní vřelým úsměvem.
Nikdy předtím jsem ho snad neviděla se usmívat, natož slyšet ho zdravit jako prvního

,,Dobré." Pronesla laškovně moje nejlepší kamarádka u čehož si skousla ret a svůj zrak soustředila na muže jdoucího naproti nám.
Pozdrav jsem mu též, mírně zmateně, oplatila.

,,Doufám, že ten dnešek platí." Ušklíbl se směrem k Anne a zpomalil svůj krok, když už byl téměř u nás.
V tu chvíli moje zmatení nabralo na vyšší úrovni.

,,Jistě." Na oplátku se na něj zaculila.
V mojí hlavě v tu chvíli blikal jen jeden veliký červený otazník.

,,Co se to právě stalo ?" Zamumlala tiše Lucy a stejně tak jako já pozorovala ty dva.
Ovšem z trochu jiného důvodu.
Jí fascinovala Allenova podivuhodně přátelská nálada a mě spíš jeho slova směřovaná k Anne.

,,Všichni na scénu!" Přerušil nás hlas rozhořčeně vypadajícího Bryana.
Allen nám tedy věnoval ještě poslední úsměv a pokračoval dál v cestě do šatny, zatímco my se musely odebrat před kamery.

,,O tom si ještě promluvíme." Naznačila jsem rty ke svojí hnědovlasé přítelkyni a rychle se rozešla za ostatními na scénu.
Ani jsem se nestihla přivítat s kluky - myslím tím s Joem a Gwilem, a už se ozvala klapka.

-

,,Dost! Stop!" Vykřikl režisér, přičemž udeřil rukou do stolku po jeho pravé straně.
,,To se mi vůbec nelíbí." Nadále nechával svůj hlas až v neobvyklých výškách.

,,Co je na tom špatně?" Zeptal se zmateně Gwilym, držíc Brianův Rudý speciál.
Nebyl jediný komu tento dotaz už nějakou chvíli tkvěl v hlavě.
Nikdo nechápal, co se mu na poslední scéně ani na poosmé pořád nezdálo, dokonce ani přítomný producent.

,,Všechno, takhle si to nepředstavuju." Rozmáchl kolem sebe rukama, div neuhodil Jimiho asistujícího poblíž.

,,Ale takhle je to ve scénáři!" Řekl lehce podrážděně Ben, přičemž se prudce zvedl z pohovky.
Jeho pohár trpělivosti přetékal asi tak stejně rychle jako dnes Bryanův.

,,Ben má pravdu." Přidal se i Rami.

,,Ne, rozhodně jsem v žádném scénáři nečetl něco tak mizerného, jako se odehrává právě tady, takže znovu!" Pronesl poměrně autoritativním tónem hlasu a poté kývnul na tým kameramanů.
,,Akce!" Ozvalo se ani ne po pár vteřinách.
Jeho chování nás všechny docela rozhodilo, takže bych se ani nedivila, kdyby se mu další záběr opět nelíbil.

,,Freddie, tohle je můj přítel David, Davide, tohle je Freddie." Řekla lehce rozpačitě Lucy a chytila se Dylanovy paže.

,,Oh, těší mě Davide." Rami, jakožto překvapený Freddie se snažil působit opravdu zaskočeně, mezitímco jsme já, Ben, Gwil, Joe, Leila, Charlotte a pár dalších lidí utvářeli potřebné křoví.

,,Byl jste opra- "

,,Stop, stop, stop!" Ozvalo se rozbouřeně z režisérského křesla.
,,Tohle- "

,,Pro dnešek končíme." Skočil mu do řeči nervózně Simon, který byl jeho zástupcem a i nynější milejší tváří vedení.
Všichni se urychleně zvedli a bez jakýchkoli protestů se co nejrychleji zdekovali a to i včetně mě.
Bryan sice občas neměl úplně nejlepší náladu, ale ještě nikdy jsme ho nezažili ani z poloviny tak nervózního, protivného a kritického jako právě dnes.
Obvykle byl spíše optimistický a nadšený do své práce.

Společně s Anne, která byla nejspíš také poměrně zaskočená celým děním na place, jsem se vydala dlouhou chodbou, jež vedla k maskérně a kostymérně.

,,Hej, Lydie!" Po chvíli jsem byla ale zastavena v pohybu chraplavým hlasem se silně britským přízvukem vyžadujícím mou pozornost.

,,Ano ?" Otočila jsem se, díky čemuž se mi naskytl pohled na o hlavu vyššího blonďáka.

,,Můžu tě dnes svézt?" Zeptal se s téměř neutrální tváří.

,,No víš já tu mám auto a taky An-"

,,To je v pořádku, jen jeď." Skočila mi do řeči Anne.

,,Jenže- " Chtěla jsem něco namítnout, ale znovu mě přerušila.

,,Allen mě pozval na večeři, tak si nemusíš dělat starost, že bych se bez tebe nudila." Zasmála se.

,,A kdy jsi mi to chtěla říct?" Zamumlala jsem směrem k ní, načež mi oznámila, že hned ráno, ale pak na to jaksi zapomněla.
Jen jsem nad tím protočila očima a obrátila svou pozornost na Bena.

,,Tak dobře."

,,Fajn, za patnáct minut před studiem." Řekl o něco jemnějším tónem hlasu a nepatrně se pousmál, poté se vytratil z mého dohledu.

,,Uh, dobře čekám na vysvětlení." Svůj zrak jsem přesměrovala nazpět k Anne, která se jen nevinně usmála.

note

já vím.. já vím...kapitola je zas po sto letech a jestě k tomu taková o ničem, prosím nezabíjejte mě protože já vás mám fak ráda, jen na mě asi zase nejspíš skočil nějaký chvilkový blok xd

pokusím se další napsat co nejdříve