year : 1964- 1967

paul : 21 - 24

chloe : 20 -23

place : edinburgh, uk

draft : co se dělo o půlnocích...

text

31. prosince 1967, 11: 59 pm

Stála jsem pod přístřeškem verandy. Všude kolem byla příšerná zima a tma.
Zima jednak proto, že jsem byla téměř o půlnoci venku, a také proto, že jsem na sobě měla jen svůj červený rolák. Tohle bylo totiž to poslední místo, kde by mě někdo hledal - kdokoli, a Paul obzvlášť. Přišel by tak o všechen vzruch, který měl tak rád.

Litovala jsem, že mě to nenapadlo už před lety.
Opřela jsem se zády o zeď Richardova domu a pustila se do směsky sušeného ovoce, jež jsem si s sebou stačila přinést.
Slyšela jsem jak uvnitř hraje hudba, pak se ovšem rozhostilo ticho, což bylo dobré znamení, které ohlašovalo začátek odpočítávání.

,,Deset!" Kdosi vykřikl.

,,Devět!" Přidaly se další hlasy. ,,Osm!.."

Celé to propásnu. Bezva.

31. prosince 1964, 11: 57 pm

,,Je v tom vodka?“ Otázal se ten kluk.

Trošku jsem se zarazila s kelímkem plným až po okraj před ústy. ,,Snad ne."

,,Já doufám, že ano."

,,Uhm..ještě nemůžu pít." Přiznala jsem se chlapci s velkýma zelenohnědýma očima a perfektně sčesanými kaštanově hnědými vlasy. Kluk na to pokrčil rameny.

,,Nikomu to nepovím." Zasmál se a poté upil ze svého nápoje.
,,Myslím, že nikdo tady." Dodal po chvíli.
Já ale svůj kelímek raději odložila na menší stolek před námi.

Hudba, která celou dobu hrála opravdu hlasitě, najednou utichla.
,,Už je skoro půlnoc!" Zahulákal kdosi. Oba jsme se tím směrem otočili.
Můj kamarád z hodin biologie, Ritchie, jenž pořádal onu silvestrovskou párty - pro mě první, na kterou jsem byla kdy pozvaná, stál na druhé pohovce.
,,Devět!" Zakřičel Richard.

,,Osm!" V domě bylo pár lidí a ti se teď všichni dali do křiku.

,,Sedm!"

,,Jmenuju se Paul." Představil se kluk a natáhl ke mně ruku.
Neváhala jsem a potřásla si s ním.

,,Chloe."

,,Čtyři...Tři!..."

,,Těší mě, Chloe." Přívětivě se usmál.

,,Mě taky, Paule. Blahopřeju ti, že jsi zvládl dnešní noc střízlivý."

,,No, neměl jsem to v plánu."

Se smíchem jsem přikývla.

31. prosince 1965, 11: 40 pm

Paul se svalil na pohovku, svezl  se hned vedle mě a šťouchl do mě ramenem.
Pak mi na hlavu nasadil růžovou třpytivou čepičku. ,,Nazdar."

,,Nazdar." Pozdrav jsem mu s úsměvem opětovala.
Měl na sobě sněhobílou košili u krku trochu rozepnutou a na jeho čele se leskly malinké kapky potu.
,,Na parketu jsi hotový uragán." Prohodila jsem směrem k němu a tiše se zasmála.

,,Rád tancuju, Chloe."

,,Já vím." Přikývla jsem.

,,A zas tolik příležitostí k tomu nemám." Povytáhla jsem obočí.
,,Rád tancuju na veřejnosti." Upřesnil to Paul.
,,S ostatníma lidma, je to sdílený prožitek."

Znovu jsem se nad jeho výrokem zasmála a podala mu jeho bledě modrou vázanku.
,,Tvou kravatu jsem bránila vlastním tělem." Paul zrovna tancoval na jídelním stole, když ji po mě hodil.

,,Děkuju." Vzal si kravatu a přehodil si ji kolem krku.
,,Máš fajn postřeh, ale já se tě snažil vylákat na taneční parket."

,,To byl jídelní stůl, Paule."

,,Ale pro dva na něm bylo místa bohatě."

,,Tím si nejsem jistá." Nakrčila jsem nos, když jsem zvážila možnost toho, že ubohý kus nábytku by ten tlak nemusel vydržet.

,,Ale notak, pro tebe si vždycky najdu místo, na každém stolku, či stole, protože jsme nejlepší kamarádi." Zaculil se.

,,Ale to jste i s Georgem a Johnem."

,,Jistě, ale to je něco jiného." Protestoval Paul, přičemž si prsty prohrábl svoje zpocené vlasy.

,,A s tvým otcem." Zasmála jsem se.

Paul se znovu uculil.
,,Ale s tebou především. Navíc máme výročí. Nevěřím tomu, že by jsi si se mnou na naše výročí nezatančila."

,,Oh, o čem to mluvíš?" Zatvářila jsem se na oko nechápavě - moc dobře jsem věděla o čem je řeč.

,,Stalo se to právě tady."  Rukou ukázal na menší stolek, kde opět postávalo několik kelímků s nejrůznějšími nápoji.
,,Málem jsi se nelegálně opila a já ti chtěl krýt záda."

,,Jenom jsem se chtěla napít a ty jsi mě upozornil na možnost přítomnosti alkoholu v punči, a ano, taky jsi mě chtěl podpořit v porušení zákona." Opravila jsem ho, načež Paul protočil se smíchem očima.

,,Proto tě mám tak rád...počkej, nepila jsi to mojito, že ne?" Trošku se zarazil.
,,Je v něm totiž bílý rum." Upozornil mě.V jeho hlase však převažovala poměrně velká dávka sarkasmu.

Tentokrát jsem očima protočila já. ,,Pořád mi zachraňuješ život." Hraně jsem se dojímala.

,,Že ne?"

,,Paule, už je mi 21, je mi fajn."

,,No to se mi ulevilo." Usmál se na mě, ovšem jinak, než se kdy jindy křenil a potom mi hodil druhý konec své kravaty okolo krku.

,,Hmm, hodí se mi k šatům." Konstatovala jsem, když jsem oba konce urovnala do stejné délky (někdy jsem měla lehké sklony k perfekcionalismu).
Měla jsem na sobě dlouhé úpletové šaty v lehce skandinávském stylu se snad milionem barev, ale převažovala modrá.

,,Všechno se ti k nim hodí." Řekl Paul.
,,Vypadáš trochu jako velikonoční kraslice s vánočním motivem. " Na to jsem se zasmála.
,,Ale líbí se mi." Poznamenal.
,,Je to taková hostina pro všechny smysly." Uchechtl se.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě jen znovu utahuje, nebo to myslí vážně, a tak jsem radši změnila téma. ,,Kam se ztratil John?"

,,Támhle." Paul ukázal na druhou stranu obývacího pokoje.
,,Chtěl zaujmout takovou pozici, aby, až odbije půlnoc, mohl nenápadně postávat vedle Cynthie."

,,Aby ji mohl políbit?"

,,Přesně." Odpověděl.
,,A to pořádně po francouzsku, jestli vše půjde podle plánu."

,,Tak to je nechutný." Prohlásila jsem a dál si pohrávala s konci Paulovy kravaty.

,,Co? Líbání?" Podivil se brunet sedící vedle mě.

,,Ne...líbání je prima." Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.
Naštěstí v domě bylo poměrně šero, takže Paul nemohl nic poznat.
,,Nechutný je, když někdo využívá Silvestr jako záminku k polibku, který si ta druhá osoba vůbec nemusí přát."

,,Možná ale chce Cynthia Johna políbit..."

,,Nebo to možná bude hodně trapná situace." Namítla jsem.
,,Ale ona do toho stejně půjde, protože bude mít pocit, že musí."

,,On se na ni ale přeci nevrhne jako nějaký zvíře." Bránil Johna.
,,Určitě vsadí na oční kontakt."

,,Jak na oční kontakt?"

Paul se rozhlédl a poté se mnou navázal oční kontakt.
Jeho oči najednou zněžněly a byly plné jakéhosi příslibu.
Rozhodně to byl pohled, který žádal o polibek.

,,Páni...to je dobrý." Vykoktala jsem ze sebe. Na to se Paul ušklíbnul a jeho pohled se opět změnil na sebevědomý, možná až lehce namyšlený.

,,Já vím, že je to dobrý, taky jsem na to už pár holek dostal."

,,Vážně jo?" Bylo mi naprosto jasné, že Paul na tom v milostném životě nebyl tak marně jako já, ale nikdy jsem neslyšela nic o tom, že by s nějakou chodil - přeci by mě o tom informoval. Byla jsem jednou z jeho nejlepších kamarádů.

,,Uhm." Potvrdil to Paul. ,,Věř mi, ví jak navázat oční kontakt, já ho to učil."

Znovu jsem se tedy zahleděla na Johna postávajícího poblíž televize. Cynthia byla pár kroků od něj a povídala si s kamarádkami.

,,Ale stejně..." Trvala jsem na svém. ,,Pořád mi to přijde trochu jako podvod."

,,Jak to podvod? Ani jeden s nikým přeci nechodí."

,,Ne jako takový podvod.." Řekla jsem.
,,Spíš jako předbíhání situace.
Když se ti někdo líbí, měl by jsi se přeci snažit.
Měl bys toho člověka víc poznat.
První pusu by jsi si měl zasloužit, a především by měla být přeci chtěná z obou stran."

,,Ale notak Chloe, někdy lidé potřebují jen trochu pomoct, vždyť Cynthia a John se znají."
Trošku do mě drknul loktem a usmál se.
,,Prostě ne každý je lev salónu jako my dva." Prohlásil hrdě Paul.
,,Ne každý ví,  jak dosáhnout toho, co chce bez malé pomoci." Pohodil hlavou směrem k těm dvěma.
,,Možná je půlnoc přesně to, co oni dva potřebují, přeci bys jim to nevyčítala, ne?" Vítězně se usmál. Věděl totiž, že jeho argumenty jsou příliš dobré na to, abych nadále odporovala.

,,Jistě, že ne." Zamumlala jsem.

,,Už je skoro půlnoc!" Ozval se Richardův křik z kuchyně.
V ten moment se John trošku napnul a svou pozornost začal plně věnovat dívce před sebou.

,,Dvět...Osm..!" Burácela celá místnost.

,,Možná máš z části pravdu." Přikývla jsem, když jsem svou hlavu obrátila zpět k Paulovi.

,,Pět!"

,,Tak všechno nejlepší k výročí, Paule."

Paulův pohled zjihl. Tedy alespoň jsem měla takový pocit. ,,Všechno nejlepší, Chloe. "

,,Čtyři."

Najednou k nám přiběhla Jane, skočila Paulovi do klína a popadla ho za ramena.
Jane byla naše společná kamarádka, ovšem ne taková ta nejlepší.
Měla dlouhé zrzavé vlasy a jemný obličej posetý pihami.

,,Šťastný nový rok!" Zakřičela na mě.

,,Jestě ne..." Upozornila jsem ji.

,,Jedna!" Zaječeli všichni naráz.

,,Šťstný nový rok." Popřál Paul Jane. Pak se k němu Jane naklonila a políbili se.

31. prosince 1966, 11: 50 pm

Paul stál na opěrce pohovky a urputně ke mně natahoval ruce, zatímco já se mu stejně urputně snažila vyhnout.

,,Nenech se prosit!" Křikl Paul, aby přehlušil dunící hudbu, což bylo téměř nemožné.
Jen jsem na to záporně pokroutila hlavou a přidala nepatrné zakoulení očima.
,,Je to naše poslední šance si v tomhle roce zatančit." Naléhal, přičemž pohodil hlavou směrem k tancujícím lidem.

,,Tak budeme tančit až v tom příštím." Namítla jsem a zamířila ke stolku s občerstvením.
Paul slezl z pohovky a pár rychlými kroky se dostal až ke mně.

,,Notak, hrají naši písničku." Zaúpěl prosebně.

,,To není naše písnička." Připomněla jsem mu opravdový název naší písničky a poté se natáhla pro jeden ovocný košíček.

,,Proč se mnou nechceš tancovat?" Zašklebil se.

,,Protže s tebou dělám snad všechno ostatní." Zamrmlala jsem.
Byla to pravda. Učila jsem se s Paulem, obědvala jsem s Paulem, vyzvedávala jsem ho cestou na přednášky.
,,Vždyť s tebou chodím dokonce i k holiči."

Paul si upravil své husté, stále precizně, sčesané vlasy.
,,Jenže ty víš, že když tam jdu sám, vezme mi to vždycky moc nakrátko."

,,Však já si nestěžuju." Bránila jsem se. ,,Jen chci chvíli sedět."

,,Co to máš?" Raději změnil téma na můj zákusek.
Podrobně jsem mu ho tedy popsala.

,,Ale jen jestli v tom není alkohol." Ušklíbl se. ,,Možná bych ho měl radši ochutnat první já, kdyby náhodou.." Doufala jsem, že už by mu tenhle vtip mohl přijít letos ohraný, ale očividně nepřišel.

,,Hahaha." Pronesla jsem ironicky a chtěla se usadit do křesla, ale Paulova poměrně silná paže mi vtom zabránila.

,,Notak, pojď tancovat, máme výročí."

,,Nerada tančím s hromadou lidí."

,,Ale to je ten nejlepší způsob tance. Tancování je sdílený prožitek."  Pronesl svou klasickou frázi.

,,Možná pro tebe." Odfrkla jsem si. ,,My dva nejsme stejná osoba."

,,Já vím, ty stále nepiješ a já bych vraždil pro kapku alkoholu." Zasmál se a tím si vysloužil další zakoulení očima z mé strany.
Dál jsem jeho poznámku ignorovala.

,,Tančí s tebou celý svět, Paule, mě můžeš v klidu vynechat." Vymanila jsem se z jeho sevření a posadila se. Moje křeslo se nacházelo hned vedle Johnova sedacího pytle, který si, už tradičně, zabral na začátku večera. Cynthia seděla na jeho stehnech a usmívala se na mě.
Úsměv jsem jí proto opětovala a pak se podíval na Paula, který se vrátil na taneční parket beze mě.
Sledovala jsem ho, jak tančí. (S Jane, Mary, pak s Georgem, a nakonec sám se sebou s rukama nad hlavou.)

Dojedla jsem svůj košíček a pozorovala, jak Paul vesele poskakuje po pokoji.
Paul byl můj úplně nejlepší přítel.
Byl prakticky první s kým jsem ráno promluvila a zároveň i poslední s kým jsem se na večer loučila.
Nedělali jsme to nijak záměrně nebo systematicky, prostě to tak mezi námi chodilo.
Když jsem Paulovi něco neřekla, jakoby se nestalo.

Zrovna jsem začala uvažovat, jestli si nezajdu pro další ovocný zákusek, ale v tom mě vyrušilo Richardovo každoročně tradiční ohlášení.
,,Už je skoro půlnoc!"

,,Deset!" Zvolal John pár vteřin na to.

Rozhlédla jsem se po místnosti a znovu zahlédla Paula.
Díval se přímo na mě.
Vydal se mým směrem.
Skočil na stolek přede mnou a široce se usmál.
Zhluboka jsem se nadechla, při výdechu jsem však zaznamenala, že se celá chvěju.

,,Osm!" Zaburácela celá místnost.

Paul ke mně pokynul rukou, načež já nechápavě povytáhla obočí.
Znovu na mě mávnul a nasadil obličej, který mi jasně říkal : nebuď tak upjatá, chloe.

,,Čtyři!"

Potom za ním na stolek vyskočila Mary a popadla ho kolem ramen.

,,Tři!"

Paul se otočil k Mary a uculil se na ni.

,,Dva!"

Mary se na něj s očekáváním zadívala.

,,Jedna!"

Mary se postavila na špičky a natáhla se pro jeho rty. Paul se k ní sklonil a políbili se.

31. prosince 1967, 9:04 pm

O těhle zimních prázdninách jsem se s Paulem vůbec neviděla, vlastně jsem se s ním neviděla od konce srpna, kdy se jeho rodina rozhodla odcestovat na nějaký čas do Francie.
Na Díkůvzdání ani na Vánoce Paul nepřijel.
Letenky byly totiž příliš drahé.

Viděla jsem fotky, nebo polaroidové snímky, jež mi posílal.
Samí noví lidé. (Studenti z jeho koleje, lidi na párty, dívky...) Dopisovali jsme si, dokonce opravdu často, jenže jsem ho už od srpna neviděla - celou tu dobu jsem neslyšela jeho hlas. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy předtím o Paulově hlase nějak moc přemýšlela, ale teď... nedokázala jsem si vybavit jak byl hluboký, nebo jak dunivý a zvučný, byl vůbec takový? Nebyl spíš něžný a vysoký? Nedokázala jsem si to představit ani když mi poměrně často hrával na kytaru a k tomu mi zpíval - stejně tak už jsem si nedokázala vybavit jak vypadal, tedy ne v pohybu.
Viděla jsem jen jeho tvář na tuctech fotografií, které jsem měla přilepené na zdi ve svém malém pokojíku.

Jděš k Richardovi, že ano?  Stálo na konci předposledního dopisu.

Kam jinam...

Tak se uvidíme tam. Stálo na konci úplně posledního dopisu, který Paul psal těsně před odjezdem na letiště. Přišel až dnes.

Dorazila jsem k Ritchiemu s předstihem, jelikož jsem mu přislíbila pomoc s úklidem.
Potom jsem pomohla ještě jeho milé mamince s ozdobou ovocných dezertů, které nám každoročně připravovala právě ona.

Popravdě jsem měla dnes, snad poprvé v životě, potíž s tím, že nevím, co si obléct na sebe.
Nejdřív jsem si proto vzala šaty, které se Paulovi vždy líbily, černé, těsně pod kolena s áčkovým střihem sukně, jenže jsem nechtěla, aby si myslel, že jsem se od té doby, co jsme se neviděli, nevzmohla na žádný originální nápad.
Takže jsem se převlékla do nového červeného roláku a modrých džínů. Ještě jsem svůj outfit doladila černými polobotkami a drobnými perlovými náušnicemi, které mi Paul věnoval k 21. narozeninám.
Byly opravdu nádherné.

,,Přijde Paul?" Zeptal se Richard asi po hodině, co na párty začali docházet lidé.

,,Jo, staví se." Zamumlala jsem. ,,Přijde."

Když Paul konečně dorazil, já si zrovna povídala s Johnem, který odcestoval studovat techniku do Iowy. Měl brýle a byl o něco vyšší než jsem si ho pamatovala.
Cynthia byla oproti němu tedy úplně droboučká.
I ta odcestovala do Ameriky, ovšem do Utahu, ale už nějakou dobu se prý rozhodovala, že přejde na fakultu výtvarných umění v Iowě.
Nebo se John přestěhuje do Utahu. Nebo se sejdou někde uprostřed.

,,Ale co je vlastně uprostřed?" Uvažoval John. ,,Nebraska? Do háje, kotě, možná by jsme se měli vrátit rovnou domů."

Okamžitě jsem vycítila, že Paul vešel do pokoje. (Vstoupil zadním vchodem a přinesl tak s sebou závan ledového vzduchu.)
Když jsem nakoukla Johnovi přes rameno, uviděla jsem ho a on uviděl mě - namířil si to přímou čarou přes obývák až k nám.
Ihned mě popadl do náručí, vyzvedl mě lehce do vzduchu a radostně se se mnou zatočil dokola.

,,Chloe..." Radoval se.

,,Paule." Špitla jsem a zabořila svou hlavu do jeho pastelově žluté košile.

Paul pak objal Johna i Cynthiu. A Jane, George, Mary i Richarda.
A vůbec všechny, (měl totiž rád objímání) ovšem nikoho tak jako mě.

Potom se vrátil ke mně a přitiskl mě ke zdi, najednou jakoby bylo všude plno a já se ocitla jen v jeho náručí.
,,Proboha, Chloe..." Řekl.
,,Už mě nikdy neopouštěj."

,,Nikdy jsem tě neopustila." Zašeptala jsem do jeho hrudi.
,,Nikdy jsem nikam neodešla."

,,Tak mě nikdy nenechej opustit tebe." Broukl do mých kudrnatých vlasů na temeni.

,,Kdy se vracíš do Notre Dame?" Zeptala jsem se po chvíli ticha, které mezi námi vládlo.

,,V neděli." Paul vypadal pořád stejně, téměř totožně jako ten den, kdy jsme se viděli naposled.
Jen jeho vlasy se zdály míň upravené a kratší, než bylo obvyklé.
Položila jsem dlaň na jeho týl, jakoby tomu něco chybělo.

,,Měla jsi jít se mnou, Chloe, ta mladá dáma nevěděla kdy přestat." Zasmál se.

,,Ne." Namítla jsem a jeho vlasy trochu rozcuchala. ,,Sluší ti to."

-

Všechno bylo stejné a přitom bylo všechno jiné. 
Stejní lidé, stejná hudba, stejné pohovky.
Jenže za čtyři měsíce se jeden druhéu vzdálili a to dočista jinými směry.

Mary přinesla trávu, Jane už přišla opilá, John a Cynthia byli pár, který už skoro přemýšlel o svatbě, George přivedl svého nového kamaráda z jeho začínající kapely, kterého všichni svorně nesnášeli.
Richard se ho snažil odtáhnout stranou a tuto podstatnou informaci mu sdělit.

Dům byl prostě nacpanější něž obvykle a ani se moc netančilo. Tančilo se asi stejně jako na normální párty - na párty někoho jiného.
Naše párty bývaly jiné.
V domě se scházelo tak maximálně šestadvacet lidí, kteří se dobře znali a nemuseli si před sebou na nic hrát.

Paul ten večer netancoval.
Zůstával s Johnem, Cynthií, Mary a mě si držel po boku, skoro jakoby ke mně byl přilepený.
Kam jsem se hnula, šel i on.

Byla jsem ráda, že jsme si tak často dopisovali, pořád jsem tak nějak věděla jaké starosti ho v noci budily ze spaní, nebo co se v jeho životě podstatného událo.
Mohli jsme díky tomu pokračovat v zajetých kolejích.

Paul si vzal cigaretu, jež mu byla nabídnuta Mary, ale když si všiml mého protočení očima, raději jí hned podal Johnovi.

,,Hej." Zatahal mě z ničeho nic za rukáv roláku.

,,Co?" Nechápavě jsem pozvedla obočí a odvrátila pohled od Johna vydechujícího kouř.

,,Pojď se mnou. Pojď." Odvlekl mě pryč. Vytáhl mě po schodech až do druhého patra, kde nikdo nebyl. ,,Zatancuj si semnou, Chloe."

,,Paule..." Uchechtla jsem se.
,,Víš, že nerada tančím."

,,Nerada tančíš před lidma." Opravil mě.

,,Uh, to je pravda..." Povzdechla jsem si.

,,Tak jo, malý moment." Usmál se a odběhl dolů. ,,Nikam neodcházej." Křikl na mě.

,,Já nikdy nikam neodcházím." Zahulákala jsem na odpověď.

Hudba najednou ztichla a po chvíli se ozvala naše společná písnička.
Musela jsem se usmát.
Moment na to se Paul hnal zpátky nahoru po schodech. Zastavil se těsně přede mnou a natáhl ke mně ruce. ,,Prosím."

Povzdechla jsem si a zvedla ruce, nebyla jsem si přesně úplně jistá co s nimi.
Paul jednu chytil do té své, druhou si položil na rameno a pak si mě za pas přitáhl blíž. ,,Bylo to tak těžký?" Zasmál se.

,,Nevím proč je to pro tebe tak důležitý." Jeho otázku jsem nechala nezodpovězenou. ,,Tancovat..."

,,Nevím proč je to pro tebe tak důležitý." Zopakoval po mně. ,,Se mnou netancovat..." Znovu jsem si povzdechla a mlčky se s ním pohupovala do rytmu skladby.

V tom nás vyrušila Richardova máma, která nesla další nášup ovocných dezertů do přízemí.
Museli jsme se jí tedy ladně klidit z cesty.
Paul mě částečně pustil ze svého sevření.
Pořád mě však držel okolo pasu a to hodně blízko u sebe.

Za ty roky našeho kamarádství už jsme se sebe samozřejmě mnohokrát dotýkali.
Paul měl celkově rád fyzický kontakt. Moc rád se objímal a lechtal.
A samozřejmě si taky rád tahal lidi na klín a očividně se líbal s každým, kdo se na něj o Silvestru podíval s významně zdviženým obočím... Jenže takhle mě ještě nikdy  nedržel.

Když kolem nás paní Starkeyová prošla znovu, Paul mě chytil ještě pevněji.

,,Zatancuj si se mnou, Chloe."

,,Vždyť tancuju."

,,Tak nepřestávej." Zamumlal.

,,Dobře." Konečně se mi povedlo se trochu uvolnit.
Sama jsem mu položila ruku za krk a jemně se dotkla jeho kratších vlasů.

,,Nelíbí se ti." Usoudil Paul.

,,Líbí, vážně." Uklidnila jsem ho. ,,Jsou jen jiné..." 

,,Ty jsi jiná." Řekl a já se na to ušklíbla.

,,Ne to nejsem, jsem pořád stejná."

,,Ale ne, je to jakobys nám zmizela ty, tedy hlavně mně."

,,Tak to pěkně kecáš." Zahihňala jsem se. ,,Skoro pořád si píšeme."

,,To nestačí." Namítl Paul.
,,Tohle oblečení jsem na tobě ještě nikdy neviděl."

,,Nelíbí se ti?" Trochu jsem se zarazila.

,,To ne." Nebyla jsem zvyklá ho vidět takhle rozrušeného.
,,Líbí se mi, je to moc hezký, ale je to jiný." Vydechl.
,,Ty jsi jiná, mám pocit, že se ti nedokážu dost přiblížit." Přitiskl čelo na to mé.
Na oplátku jsem ho trošku pošťouchla hlavou.

,,Jsme dost blízko, Paule."

Hnědovlasý chlapec naproti mě si frustrovaně povzdechl.
Cítila jsem díky tomu jeho dech na celém svém obličeji. ,,Proč s nikým nechodíš?"

Trochu jsem se zamračila. ,,Co když chodím?"

Paul se zatvářil zničeně a odtáhnul svou hlavu. ,,To bys mi něco takovýho neřekla?"

,,Řekla." Odpověděla jsem. ,,Samozřejmě, že řekla. Jen nevím, co ode mě chceš slyšet. Nevím proč s nikým nechodím."

,,Bude to pořád horší, budeš se pořád měnit."

,,No ty ale taky." Vrátila jsem mu to.

,,Já se neměním." Protestoval.

Zasmála jsem se. ,,Ale jo, jsi jako kaleidoskop. Změníš se pokaždé když z tebe spustím oči."

,,Neštve tě to?" Zajímal se.

Zavrtěla jsem hlavou a lehce se otřela svým nosem o ten jeho. ,,Zbožňuju to." Přestali jsme se pohupovat.
,,Ještě tancujeme?" Zeptala jsem se.

,,Ještě pořád." Zasmál se a pustil mou ruku, aby mohl obě obmotat okolo mého pasu. ,,Nikam neodcházej."

,,Já nikdy neodcházím." Zamumlala jsem.
Chvíli na to utichla hudba z gramofonu a začala hrát další skladba.

Někdo si všiml, že já i Paul jsme se někam poděli a tak vyslal na obhlídku Mary.
Paul se ode mě odtáhl, když spatřil blonďaté dlouhé vlasy a následně pustil i moje boky.

,,Notak, pojďte tančit dolů." Usmála se Mary, popadla nás za ruce a vlekla nás do obývacího pokoje.

Párty se během toho, co jsme byli pryč, proměnila.
Všichni se zase zdáli být o něco mladší.
Odkopli boty a tancovali po pohovkách a stolech.
Do toho zpívali slova k písničkám, jako tomu vždy bylo.

Paul si sundal sako a hodil mi ho.
Moc dobře totiž věděl, že za ním do toho výru nevlezu.
Samozřejmě jsem sako chytila, protože jsem měla dobrý postřeh - jak sám brunet tvrdil.

Tak moc mu to slušelo.
Byl vysoký a bledý, oblečený ve své žluté košili, která krásně zdůrazňovala tón jeho pleti, a upnutých černých kalhotách.

Hrozně mu to slušelo.
A já ho taky hrozně moc milovala. Nemohla jsem to zažít znovu. Nemohla jsem stát na jedné straně pokoje a dívat se, jak na druhé Paul líbá někoho jiného.
Nebo hůř, jak Paul líbá někoho hned vedle mě.
Ne dnes v noci.

Proto jsem si pár minut před půlnocí vzala balíček sušeného ovoce a předstírala, že jdu  na chodbu.
Třeba, že si jen  potřebuju odskočit na záchod.

Poté jsem vyklouzla zadními dveřmi. Nikoho by přeci nenapadlo mě shánět venku ve sněhu. Ještě k tomu, když jsem si svůj kabát nechala uvnitř. Toho jsem ovšem začala velice brzy litovat.

Opřela jsem se o stěnu domu a pustila se do svého ovoce.
Hudba z domu náhle utichla.
Ještě že jsem byla venku, protože kdybych zůstala uvnitř, ta bolest by byla nesnesitelná.
Vždy to bylo k nesnesení, ale byla jsem si jistá, že tenhle rok by se moje srdce rozpadlo na kousky.

,,Sedm!"

,,Šest!"

,,Chloe?" Zavolal kdosi do tmy. Byl to Paul, poznávala jsem jeho hlas.
,,Jsi tady? Chloe!"

,,Pět!"

,,Tady..." Ozvala jsem se tiše.
,,Tady jsem!" O něco silněji jsem zavolala.
Byl to přeci jen můj nejlepší kamarád. Vyhýbat se mu byla jedna věc, ale schovávat se před ním, to bylo něco docela jiného.

,,Dva!"

,,Chloe..." To už jsem zahlédla Paula v paprsku měsíčního světla pronikajícího laťkami stříšky nad našimi hlavami.
Jeho oči byli plné něhy a jeho výraz byl přesně ten o kterém jsme spolu před dvěma lety diskutovali.
Byl to ten oční kontakt.

,,Jedna!" Lehce jsem přikývla a udělala krok k němu.
On mě ale přitiskl zpět ke stěně a jemně chytil moje tváře do dlaní.
Poté mě vášnivě políbil.

Když jsme se od sebe po pár vteřinách odtáhli Paul se k mně víc sklonil. ,,Nechci tě ztratit." Pohladil mou tvář konečky svých již promrzlých prstů.

,,Já nikam neodejdu..."

,,Ale ano, jednou ano..." Odmlčel se. ,,Já jen potřebuju aby jsi mě vzala s sebou."

,,Miluju tě, Paule."

,,A nevadí ti, že jsem tak hrubě využil Silvestrovské půlnoci pro to abych tě mohl políbit?“ Ušklíbl se, načež já záporně zatřepala hlavou.
,,Taky tě miluju.." Zamumlal a znovu spojil naše rty.

původně jsem měla v plánu psát o Johnovi, ale jelikož jsem neměla na psaní té jednodílovky dostatek inspirace, upřednostnila jsem tuhle, která je celá jen a jen pro mou -dewcon
❤❤
já ale doufám, že se krátká povídka líbila i vám ostatním, měla jsem inspiraci v jednom svém oblíbeném příběhu a tak jsem ho chtěla ztvárnit po svém, pro vás

no to je ode mě asi vše, děkuju za vaše voty a milé komentáře, jste úžasní!!