,,Bacha ať se nezadusíš" usmíval se na mě pobaveně Martin, když jsem se snažila do sebe co nejrychleji naházet celou svojí porci jídla.

,,Umm..já..pospíchám" dostala jsem ze sebe skrz plnou pusu.

Vážně jsem se nechtěla potkat s Karlem, to radši ať mě z toho ládování se bolí břicho.

,,Ahoj" ozval se za mnou známý hlas a já v tu ránu začala nezastavitelně kašlat. Jakoby to ten Martin neříkal, že?

Kdo by se ale nezakuckal, kdyby se za ním ozval hlas té nejnenáviděnější osoby. To bych prostě nebyla já, kdybych samozřejmě neměla takovou smůlu.

Osoba za mnou ihned odložila svůj tác na stůl a lehce mě dlaní poplácala po zádech.

,,Dobrý?" upřel na mě Karel svůj pohled, ve kterém se zrcadlila starostlivost. Jako kdyby mu nebylo úplně jedno, kdybych se tu na místě udusila, přeci by pak bylo o jednoho blázna míň, ne? A posadil se na židli vedle mě. No super.

Martin přede mnou samozřejmě ihned jak jsem začala kašlat, propukl ve výbuch smíchu, který ještě stále trval.

,,Ha ha" pronesla jsem otráveně, když jsem konečně popadla svůj dech, místo toho, abych odpověděla na Karlovu otázku a s kyselým výrazem ve tváři se zvedla od stolu. Nebudu vedle toho bruneta sedět déle, než je nutné.

,,No tak promiň" pronesl ke mně Martin, když se trochu uklidnil a rukama si utíral od smíchu uslzené oči.

,,Ty už jdeš?" otázal se, když jsem se k němu otočila zády připravená k odchodu.

,,Jo" odpověděla jsem rázně a už už si to vykročila pryč.

,,Počkej, vždyť jsme si ani pořádně nepopovídali" nenechal se Martin odbít.

Znovu jsem se na něho otočila.

,,Říkala jsem ti, že pospíchám" připomenula jsem mu.

Jeho typický široký úsměv mu na chvíli zmizel z tváře.

,,No tak dobře, ale někdy si musíme popovídat, dlouho jsme se neviděli" pokrčil rameny a znovu nasadil svůj úsměv.

Trochu mě jeho slova zarazila. Proč si se mnou chce povídat. Nikdy jsme přeci nebyli bůhví jací přátelé.

,,Čau kluci" pozdravil přicházející Vadim.

Všichni včetně mě, zabrané do uvažování o Martinovi, jsme ho pozdravili.

,,Ehm" odkašlal si, když se posadil a namířil na mě svůj ne příliš hezky vypadající pohled.

,,Říkal jsem čau kluci, kluci Deb, ale jestli se cítíš jako kluk, tak v pohodě" pronesl s úšklebkem.

No to mi ještě tak scházelo, poslouchat od něho jak se mi vysmívá.

,,Proč tu vůbec je?" zajímalo ho, když jsme tam všichni čtyři jen tak mlčeli.

,,Je to naše..hm..kamarádka pamatuješ?" ujal se slova jako jediný Martin.

,,Byla, před tím než se z ní stal blázen" odfrkl si na to Vadim.

Tak a dost! Tohle vážně nemusím poslouchat. Buďto na něho hodně ošklivě vyjedu anebo se zhluboka nadechnu, a odporoučím se pryč. Vybrala jsem si druhou možnost. Hádat se s takovým idiotem by bylo jen plýtváním mých už tak mizerných sil.