Ráno mě vzbudil zvuk mého budíku. Otevřela jsem své oči a rozhlédla se kolem sebe. Můj pokoj byl prázdný. Ihned my na mysl vyplynul obraz mě a Honzy. Opravdu mě políbil? Nebyl to jen sen? S hlavou plnou otázek jsem se připravovala do školy.

Celý den uběhl až překvapivě rychle a já stále nevěděla, jak to s tím včerejším večer bylo. Nemohl to ale přeci být jenom sen. Když jsem si na to, co se stalo, vzpomněla, jako bych na svých rtech pořád cítila ty jeho. Musela to být skutečnost.

,,Deb" ozvalo se za mnou a na mé tváři se ihned objevil široký úsměv.

,,Honzo" otočila jsem se, abych mohla svůj úsměv věnovat jemu.

Úsměv mi z tváře ale zmizel ihned, jak jsem viděla jeho zamračený výraz.

,,Stalo se něco?" zajímalo mě.

,,Ale ne" povzdychl si.

,,Něco jo, jinak by ses takhle nemračil" namítla jsem.

,,Já jen.." odmlčel se.

,,Co?" pobízela jsem ho.

Bála jsem se toho, že mi chce říct, že třeba toho našeho polibku lituje, že to neměl dělat. Bála jsem se toho, protože já jsem to tak určitě necítila.

,,Nikam to nevede" znovu si povzdychl.

Zatajil se mi dech.

,,Co nikam nevede?" zeptala jsem se opatrně.

,,Celou dobu jsem se snažil něco najít k té smrti té holky, něco co by to vyřešilo, ale nic jsem nenašel, ani jedinou malinkatou stopu" vysypal na mě a s ustaraným výrazem se posadil na lavičku, u které jsme postávali.

,,Aha" hlesla jsem.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že to proč je tak smutný nesouvisí s naším polibkem, na druhou stranu bych ale byla ráda, kdyby se k tomu třeba nějak vyjádřil, já sama na to neměla odvahu. Ze včerejška si pamatuji jen ten polibek a pak nic. Měli bychom si o tom přeci promluvit.

Mlčky jsem se posadila vedle něho a přemýšlela, co mu mám říct, nebo jestli nemám být radši zticha. Z bundy jsem vytáhla svůj mobil a podívala se na čas. Byl čas tak akorát na to, abych se vydala do školky na brigádu. Zvedla jsem se tedy. Čekala jsem, že si toho Honza třeba všimne, ale tak se nestalo. Podívala jsem se na něho.

,,Ono se snad něco najde, tak ahoj" rozloučila jsem se s ním a rozešla se pryč. Ani mi neodpověděl.

Byla jsem z toho zklamaná a to ani přesně nevím, co jsem čekala. V práci jsem fungovala jako tělo bez duše.

,,Deb, můžeš tohle prosím odnést do naší kanceláře?" poprosila mě jedna z vychovatelek, když už jsem měla téměř všechnu práci za sebou, a natáhla ke mně ruku s několika papíry.

,,Jasně" pokusila jsem se o úsměv a vzala si je od ní.

,,Moc děkuju, polož je prosím na stůl" oplatila mi vychovatelka úsměv, zřejmě se mi ten můj falešný povedl.

Jen jsem na ní kývla a odnesla ty papíry, jak se po mně chtělo. Odemkla jsem dveře a položila je na nejbližší stůl. Bylo to poprvé, co jsem v této místnosti byla, teda byla s dovolením a ne tajně. Překvapuje mě, že vychovatelky mají tak prostornou kancelář. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Stůl s počítačem už jsem znala. Pak tu byly také skříně. Co mě ale upoutalo nejvíce, byl veliký obraz na stěně, byl to jediný obraz v celé místnosti. Zadívala jsem se na něho. Připadalo mi jako bych ho už někde viděla. Přistoupila jsem k němu blíž. V dolním pravém rohu jsem si všimla krátkého textu.

"Hans pro Jane"