Vrhla jsem na ní nechápavý pohled. Vůbec mi nedocházelo co se dělo a co bych jako měla vědět.

,,No" začala máma, když si mého nechápavého obličeje všimla.

,,Všimla jsem si dnes v novinách, že by dnes měl mít ten tvůj kamarád narozeniny"

Kamarád? Podivila jsem se v hlavě, ale pak mi to došlo. Uvědomila jsem si kolikátého vlastně je a poté koho tím myslí. Dnes má narozeniny Honza, teda měl by mít, kdyby ovšem nebyl mrtvý.

,,Kvůli tomu všechno tohle?" vysoukala jsem ze sebe po chvíli a ukázala na už skoro prázdný talíř od mé snídaně.

,,Chtěla jsem ti udělat radost, myslela jsem, že budeš smutná" odpověděla mi na to mamka, pak se zvedla, vzala si ode mě talíř a začala ho umývat.

,,Já jsem v pohodě" řekla jsem před tím, než jsem se také zvedla a odešla do svého pokoje.

Tam jsem si lehla zpátky do postele a přemýšlela. Ani bych si na jeho narozeniny nevzpomněla, kdyby mi to mamka neřekla. Vlastně není důvod cítit se smutně, když ho vlastně nadále vídám, pro mě není mrtvý, i když ve skutečnosti je. I přes to, že jsem si tohle myslela, jsem se cítila velice divně. Nemohly by být jeho narozeniny příčinou toho, že se mi neozývá? Přeci jenom musí to být pro něho těžké.

Vzala jsem si do ruky telefon a otevřela messenger. Žádná zpráva. Rozklikla jsem náš společný chat. Mám mu popřát? Nebylo by to blbé? Nedokázala jsem se rozhodnout. Nakonec jsem bezmyšlenkovitě klikla na tlačítko pro zahájení hovoru. Chtěla jsem vědět, že je v pořádku, že na mě není naštvaný, slyšet jeho hlas. Ale ani po dlouhých pěti minutách mi hovor nepřijmul.

Naštvaně jsem mobilem mrskla do rohu postele. Je to stejné jako před rokem, když jsem se mu marně snažila dovolat, neustále jsem mu psala, ale vše bylo zbytečné. Copak si neuvědomuje jak hnusné to od něho je? Kvůli němu mě začíná znovu napadat, že jsem jen blázen. Že setkání s ním byl jen výmysl mé choré mysli.

Znovu jsem byla naštvaná. Tolik se můj stav zlepšil, když se vrátil a teď mi přišlo jako by to bylo stejně hrozné jako před tím. Nechápala jsem, proč mě ignoruje. Udělala jsem všechno, co chtěl a to i když mi to nebylo vůbec příjemné. Kdyby se mi ozval, stačila by jedna blbá zpráva, mohli bychom spolu oslavit tento den jako kdyby tu normálně žil, mohli bychom být spolu. Copak tohle dělají přátele? Takhle se ignorují? Bere mě vůbec jako svojí kamarádku? Nebere mě jen jako nástroj, který by mu pomohl vyřešit tu jeho záhadu?

Hlavu jsem měla plnou myšlenek, až mě z toho rozbolela. Zavřela jsem tedy oči a rozhodla se celou tuhle špatnou náladu zaspat, což se mi také skoro povedlo. Probudila jsem se až někdy k večeru, všimla jsem si, že mi na stole leží talíř s jídlem, nejspíš mi ho přinesla mamka, ale nechtěla mě budit.

Poté jsem si všimla, že mám mokré tváře od slz. Nepamatovala jsem si však na žádný sen, který se mi zřejmě zdál. Posadila jsem se v posteli a vyhrabala z pod peřiny mobil. Samozřejmě, že jsem na něm neměla ani jednu zprávu.

Zhluboka jsem se nadechla a pak znovu otevřela messenger. Chvilku jsem jen tak hleděla na jeho kulatou fotku a pak se dala do psaní. Nadávala jsem mu, napsala jsem mu, jak mě štve a že lituju toho, že se zase objevil a to jen proto, aby si pak znovu zmizel. Samozřejmě, že jsem to tak nemyslela, ale v tu chvíli jsem byla opravdu naštvaná a zklamaná. Zprávy jsem bez rozmyslu odesílala, i když jsem se už pomalu začínala smiřovat s tím, že si je nikdy nepřečte. Vůbec jsem nevnímala, že mi po tvářích stékají slzy.

Když mi po chvíli došli slova, vypnula jsem mobil. Schoulila jsem se do klubíčka a naplno se rozbrečela. Možná jsem neměla důvod k breku, i přes to se mi ale brečet chtělo.

,,Deb?" ozval se najednou mým pokojem jeho hlas.

Celé mé tělo ztuhlo. Zdálo se mi to? Mám snad už halucinace? Bála jsem se narovnat svojí hlavu a podívat se před sebe odkud vyšel jeho hlas. Cítila jsem, jak se matrace pode mnou prohnula. Někdo si na ní určitě musel přisednout.

,,Co se stalo?" ptal se.

Slyšela jsem ho těsně u mého ucha. Bezmyšlenkovitě jsem se narovnala z mého klubíčka, drapla můj veliký polštář a vší silou ho po něm mrskla. Bylo to tak neočekáváné, že se ani nestačil bránit.

,,Kde si sakra byl a proč ses mi vůbec neozval?" vykřikla jsem přitom, co jsem ho mlátila polštářem přímo do obličeje.

,,Pššt" bylo jediné co mi na to řekl.

Za nedlouho mi došly síly v rukou a tak jsem přestala s mlácením.

,,To bolelo" podotkl on a třel si dlaní čelo.

,,Ty si takovej hlupák" vyštěkla jsem a z očí mi vyteklo ještě několik posledních slz.

,,Ale no tak" snažil se mě chlácholit jemným hlasem. Na mě to však vůbec nepůsobilo, stále jsem vůči němu pociťovala vztek, což jsem mu také dávala jasně najevo svým pohledem.

On však jako by si z toho vůbec nic nedělal, si mě z ničeho nic vtáhl do silného objetí. Každou sekundu v jeho náruči se mé naštvání zmenšovalo. Je tady. U mě v pokoji. Přišel. Obličej jsem mu zabořila do mikiny, kterou měl na sobě a nasávala jeho vůni.

,,Chyběl si mi" zamumlala jsem potichu.

V tom okamžiku se ode mě odtáhl a zadíval se mido očí. Utápěla jsem se v jeho pohledu a čekala, co na to odpoví. On alenic neřekl. Místo slov se ke mně nejistě naklonil. Ihned jsem věděla, co chce udělat a nebránila se tomu. A tak se naše rty spojily v jedny.