Konečně doma.. No jestli se teda téhle kůlničce na dříví vůbec dá říkat domov a vevnitř to taky o moc líp nevypadá, opět všude krabice a lepenka. Jediný co tu chybí je kreativně naladěná máma pobíhající mezi tím bordelem s věcmi v ruce a hledající pro ně to nejlepší nejefektivnější místo. Kde vlastně je? Otázku mi zodpověděl malý papírek přišpendlený na zdi "Jsem ve městě, čekej mě na večeři" stálo na něm. Proč ten papírek špendlí na zeď? Nestačí, že jsou ty zdi jako z papíru, nesmí se u nich dupat aby se náhodou nerozpadly a ona do nich ještě zapichuje špendlíky. Určitě ji propíchla skrz na skrz a teď nám sem tou dírkou bude foukat.  

Počkat! Já tady řeším tohle, když vím, že moje máma je v cizím městě.. sama! A až do večeře! To je divný, moc divný. Skoro si to žádá Debí vyšetřovatelku! Já vím to zní trochu děcky, prostě musím přesně zjistit kde a s kým máma je. Vím že je to možná ode mě trochu sobecký, že nenechám mámu ani chvíli samotnou, ale už jsem prostě taková a myslím, že máma je na to zvyklá, možná mě i očekává a diví se, kde jsem. Nesmím dovolit, aby pochybovala o mé vyšetřovatelské schopnosti. Jdu jí ihned najít!

Hledání mámi bez jakékoli nápovědy v úplně cizím městě není zas tak úplně lehká věc. Usoudila jsem po dvou hodinách bloudění. Ani si nepamatuju v jaký ulici ta naše kůlnička stojí.
,,Debí!" uslyšela jsem za sebou, nebyl to však mámin hlas, ale klučičí, otočila jsem se a snažila se najít toho, kdo na mě volal.

,,Debí tady!" ozvalo se mi za zády, rychle jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. ,,Tady!" někdo mě chytil za rameno, leknutím jsem skoro spadla na zadek. Naštvaně jsem se znovu otočila, ale opět nikde nikdo.

Najednou ze křoví vyjel na kole vysmátý Honza. Vzteky jsem na něj hodila pár větviček, které ležely na zemi přede mnou. Prudce zastavil ,,Co děláš?" obořil se na mě. 

,,Ještě se ptej" odpověděla jsem mu a dělala, že odcházím, i když jsem vůbec nevěděla kam jdu.

 ..Tak se hned nezblázni" zakřičel za mnou a odjel. Přidala jsem do kroku, abych byla od tohoto místa co nejdál

Došla jsem až na tramvajovou zastávku, napadlo mě podívat se do jízdního řádu, i když vůbec nevím jaká zastávka je nejblíž u mého domu, kdo ví třeba u nějaké zastávky bude napsáno "Tady je tvůj dům Debí". No dobře to je asi tak stejně pravděpodobný jako že na mě teď spadne meteorit.

Stejně jsem se ale do řádu podívala a co se nestalo. Potichu jsem si četla stanice až jsem došla k Roailské. To je ono blesklo mi hlavou, Roailská ulice tam bydlím, měla bych si to hned někam zapsat, než to opět zapomenu.

Tramvaj mi jede až za 30 minut, budu to tu muset nějak tu půlhodinu přežít.
Asi nepatřím k přeborníkům na orientaci v jízdních řádech, protože hned jak jsem našla tu správnou lavičku na sezení, která nebyla špinavá ani mokrá k zastávce se přiřítila moje tramvaj, není přeci možné aby za takovou chvilku uběhla půl hodina. Sedla jsem si na volné sedadlo a ani trochu mě netrápilo, že může kdykoli přistoupit revizor a chytit mě bez jízdenky. Tiše jsem si užívala pohled na noční město. Všechna ta světýlka dělala město kouzelné pro moje oči.