Nastala neděle, den před osudnou hodinou chemie, na které jsme měli prezentovat naše práce, a já stále nedostala jakoukoli odpověď od Gerarda, jedinou nadějí pro mě byl fakt, že Gerard na žádné hodině chemie ještě nechyběl, tudíž nebylo moc pravděpodobné, že by na tu nejdůležitější, která vlastně rozhodne o naší celkové známce, nepřišel. S touto povzbudivou myšlenkou jsem si až do večera prohlížela prezentaci, kterou jsem už nějakou dobu měla vytvořenou a sepisovala k ní text. I když jsem se s Gerardem nemohla na ničem domluvit, rozpůlila jsem text na dvě poloviny, aby mohl půlku prezentovat on. Vážně jsem doufala, že na hodinu přijde a nenechá mě v tom.

Pondělí utíkalo až překvapivě rychle, než jsem se nadála, už jsem si to mířila do učebny na onu předposlední hodinu. Samozřejmě, že když jsem do třídy dorazila, Gerard v ní ještě nebyl. To ale přeci nic neznamená, téměř vždycky chodil až se zvoněním oznamujícím hodinu, snažila jsem se uklidnit. Ruce se mi nervozitou celé potili, když jsem ztěžka dopadla na svojí židli a z batohu vytáhla flashku, alespoň že jsem jí nezapomněla doma, s mojí smůlou bych se tomu ani nedivila.

Třída se začala pomalu plnit lidmi, ale Gerarda jsem mezi nimi stále nezahlédla. Letmým pohledem jsem zavadila o přicházející Candy, která se na mě kamarádsky usmála a pak se posadila do své lavice. Určitě mi bude nadávat, až zjistí, že jsem Gerardovi napsala smsku místo toho abych mu zavolala. Ona ale zkrátka nechápe jak je to pro mě těžké s ním mluvit, natož řešit s ním náš vztah. Nadcházející nadávky od mé kamarádky mi ale v tu chvíli nepřišly jako nějaký problém, problém byl, že se Gerard stále neukázal a to ani, když do třídy vešla naše učitelka doprovázená hlasitým zvoněním.

On nepřišel, uvědomila jsem si šokovaně. Já budu muset prezentovat sama, sama před celou třídou. Aby toho nebylo málo, vyřkla učitelka naše téma jako první. Na chvíli jsem si pomyslela, že se ani nezvládnu zvednout z lavice. Celé mé tělo polévala horkost. Naštěstí jsem ale nakonec zvednout dokázala.

,,A kde máte svého kolegu?" zeptala se mě ihned paní učitelka, když jsem se se svěšenou hlavou dobelhala až k tabuli.

,,Nevím" špitla jsem potichu, učitelka mě ale naštěstí slyšela.

,,V tom případě ode mě Gerard dostává neklasifikaci" pronesla rázně a něco si začala zapisovat do notýsku, který měla položený rozevřený před sebou.

Na stůl jsem jí třesoucí se rukou položila flashku a čekala na to, až ji zapojí do počítači. V momentě, kdy učitelka položila propisku a vzala do ruky onu malinkou věc s mojí prezentací, rozklepala se mi kolena a v uších se mi rozléhal ohlušující tlukot mého srdce. Tlouklo tak zběsile, že jsem začala mít strach, abych z toho neomdlela.

,,Tak prosím" vyzvala mě učitelka, když se na veliké bílé tabuli za mnou objevila titulní strana mé prezentace.

Ruce se mi roztřásly ještě víc, když jsem na učitelčino vyzvání zvedla papír s textem ke svým očím. Ještě že jsem se takhle alespoň mohla schovat před zvědavými zraky spolužáků. Věděla jsem sice, že budu mít nejspíš horší známku, když budu celý text číst z papíru, ale jinak to nešlo. Ne, že bych se ho nenaučila nazpaměť, to ne, když jsem ale stála před plnou třídou a cítila na sobě cizí pohledy, všechno, jakoby semi z hlavy vymazalo.

No tak Ariel to zvládneš, promlouvala jsem sama k sobě v duchu. Bohužel mi můj hlas jako vždy vypověděl službu. Při vyřknutí prvního slova se z mých úst ozval hluboký chraplavý tón, jako bych snad byla nějaký chlap, co právě vykouřil krabičku cigaret. Bezva, další trapas nadávala jsem si v hlavě, když jsem si nervózně odkašlávala. Několik spolužáků to nevydrželo a vyprsklo smíchy.

V ten moment se uvnitř mě cosi stalo. Přestala jsem úplně vnímat okolí. Vše ztichlo. Nezačala jsem ale hystericky brečet jako vždycky. Svůj pohled jsem zabořila do papíru, zhluboka se nadechla, otevřela svou pusu a začala ze sebe chrlit slova jedno za druhým. Ocitla jsem v jakémsi transu, díky kterému jsem byla schopná mluvit aniž bych cokoli vnímala.

Párkrát jsem se sice nervózně zakoktala a vlastně jsem mluvila šíleně rychle, takže mi nejspíš nikdo nerozuměl, ale i přes to jsem pokračovala dál až na konec veškerého textu. Samozřejmě, že to nebyl ani v nejmenším adekvátní projev, já jsem ho ale brala jako úspěch, protože jsem to zvládla. Zvládla jsem odprezentovat svojí práci před plnou třídou.