- Πυγμαλίων -

» 𝑵𝒂𝒎𝒋𝒊𝒏 «

𒊹︎︎︎

namjoon udělal poslední tah štětcem na plátně a s pyšným úsměvem se zadíval na své dílo. ten muž, který na něj z obrazu koukal očima tmavýma jako kávová zrna, byl neobyčejně nádherný.

měl symetrický obličej, medově zlatavou pokožku, nadýchané a růžové rty. jeho tmavé vlasy se zdály jemné a načechrané, jako chmýří odkvetlých pampelišek zbarvené do odstínu ebenového dřeva.

"chci ho..." proklouzla ta dvě slůvka namjoonovi toužebně mezi rty.

věnoval obrazu poslední pohled, než se k němu otočil zády a sledován pronikavýma tmavýma očima opustil ateliér.

snažil se zabavit se různými činnostmi, ale ať dělal, co dělal, ten nádherný chlapec z jeho mysli nezmizel. naopak se pro něj každou vteřinou stával stále více drahocenným.

vracel se k plátnu, jen aby na portrét mohl koukat, odbíhal od nedodělané práce a stával se stále více těkavým a nervózním. vše kvůli krásnému muži na obraze.

sedával před stojanem a povídal si s tím němým krasavcem. dokonce mu dal i jméno - kim seokjin, aby už když se představí, bylo jasné, ke komu patří. k namjoonovi.

měl neklidné večery a noci. usínal s jedinou myšlenkou, která byla tak patetická, že by se ji ani v žertu nepokusil vyslovit nahlas.

přeji si, aby byl živý. přeji si, aby byl můj.