Z pohledu prince:

Jako každý rok, tak i tento mě zvědavost donutila sledovat rituál, který se konal už od nepaměti. Dnes ale můj otec potřeboval pomoc, a tak jsem se zpozdil. Avšak zvýšené hlasy mě donutili zrychlit svůj krok a zjistit, co se dělo. Hlasy byly hlasitější a já brzy zahlédl malé světla loučí. Došel jsem ke svým poddaným a uviděl černého vlka. Chystal se zaútočit směrem ke mně, kde stáli Erik s mladou dívkou.

,,Co se to tu děje?" Zvýšil hlas a tím tak upoutol pozornost všech. I mladé dívky, která stála pouhé dva metry ode mě. Jakmile její smaragdově zelené oči se setkali s těmi mými, věděl jsem kdo ta dívka je.

,,Eriku...řekni. Je to...je to ona?" Hlas se mi ztrácel v hluboké noci a já doufal v odpověď, kterou jsem celé ty roky chtěl slyšet. Erik přišel ke mně blíže a pošeptal ta slova. Ta magická slova štěstí a konce smutku a utrpení.

Z pohledu Annie:

,,Eriku...řekni. Je to...je to ona?" Mladý muž přede mnou vykoktal ze sebe větu, kterou jsem sotva slyšela. Erik, který stál vedle mě, se rozešel k tomu muži a něco mu pošeptal. A pak přišlo něco nečekaného. Tomu mladíkovi se spustily slzy po jeho tvářích.

,,Sestřičko." Vyslovil jediné slovo a bez sebemenšího pochybení mě obejmul. Nikdy jsem nezažila takové objetí, jako mi darovala babička. Tohle bylo teplé, známé. Moje ruce se samy od sebe začaly zvedat dokud jsem objetí neoplatila. Z mých očí se též spustili slzy a konečně bylo znát, že jsem šťastná. A k tomu v objetí své vlastní rodiny, která mě hledala celých šestnáct let.

Po chvíli odstoupil se slzami v očích a usmíval se, jako malé dítě, které dostalo čokoládu za odměnu.

Ale jeho pozornost upoutal Patrik ve vlčí formě. Postavil se jako ochránce přede mě a sledoval černého vlka, který nechápavě sledoval situaci před ním. Ale ten hněv v jeho očích. Ten byl silný. Přímo od srdce.

,,Ten černý vlk je jedním z kandidátů?" Erik pouze muži...tedy mému bratrovi přikývl na souhlas a to stačilo, aby bratr věděl, že Patrik na tomto místě není vítán. ,,Odejdi odsud v míru a my ti neublížíme. Na tebe čeká jiná smečka. A neměj obavy. Smečka si tě najde sama. Mají na to své špehy." Patrik, ve vlčí formě, stál a ještě chvíli mě sledoval, než se vypařil, jako ta postava z Měsíce.

Bílí vlci uvolnili svá těla a rozpustili tak ochranou linii. Avšak zůstali ostražití jako by Patrik ještě mohl zaútočit.

Můj bratr se na mě otočil s úsměvem na tváři a chtěl znovu brečet. Tentokrát je zahnal, jako správný chlap.

,,Jaké je tvé jméno? My jsme ti jako malé dívce v kolébce chtěli dát jméno Joala, ale určitě ti dali mnohem lepší a hezčí." Mám hezčí jméno než jste mi chtěli dát. ,,Annie. A jak se jmenuješ ty, bratře?" Lehce ho překvapilo, že jsem ho oslovila bratře, ale hned to napravil. ,,Karl."

,,Princi. Měli bychom se vrátit zpět do vesnice a také ulevit co nejdříve od bolesti Vašim rodičům." Erik se zdál trochu nervózní a furt se díval hluboko do lesa. Určitě vyhlížel černého vlka s rudě červenýma očima plné hněvu.

,,Jistě Eriku. Máš pravdu. Já vezmu Annie s sebou a k tomu čtyři vlky jako doprovod. Ty si vezmi zbytek a postarejte se, aby ten pach z černého vlka nebyl cítit. Pak by se černí vlci přiblížili k našemu území až moc blízko." Poté se znovu usmál a nabídl mi ruku. ,,Pojď sestři. Odvedu tě domů za mámou a tátou. Budeš je mít ráda." 

Ve vesnici:

Karl, nebo-li můj bratr mě držel pevně za ruku a dovedl mě do jakési malé vesničky. Hned za ní byl vidět velkolepý hrad tyčící se na vrcholku jedné hory. Pod hradem stékal mohutný vodopád a údolí, které se skrývalo za vesnicí bylo krásné a obrovské. Z mnoha míst, skrze stromy, byli vidět světla od loučí. Nejspíše světla dalších domečků vesnice.

,,Tam v tom hradě budeš ode dneška bydlet. Se mnou. Už tě nikomu nedám. Nespustím tě z očí." Jeho stisk trochu zesílil, ale poté zase povolil. ,,Promiň. Nebolelo to?"

,,Co?...Ne, ne. Jsem zvyklá už od mala. Moje babi...tedy náčelnice vesnice se o mě postarala, když mě tam odvedla bílá vlčice. Prý byla zraněná a když se proměnila v dívku, tak zemřela. Ve vesnici měla i vlastní hrob a já jí tam nosívala květiny." Trochu mě ještě bolí u srdce vzpomínat na babičku, ale musela jsem se přes to dostat a jít kupředu. Jak babička vždy říkávala: 'Neohlížej se vzad a jdi vpřed. To ti pomůže zapomenout na bolest ve tvém srdci, tvé duši a tvé mysli.'   

,,Já tě stále nemohl najít. Už když ses ztratila, tak celý měsíc jsem tě hledal, i když mi bylo teprve pět let. Měl jsem tě rád a stále doufal ve tvůj návrat. A teď jsi tady. Se mnou." Jsem ráda, že je Karl šťastný, ale jak budou reagovat mí rodiče? Co když mě odmítnou? Nebo mě zavřou za lži, že jejich dcera je už 16 let mrtvá? A nebo budou chtít důkaz? Tolik otázek a žádná neměla odpověď.

,,Neboj se. Vše bude v pořádku." V mé hlavě se ozval ten krásný ženský hlas, který měla ta zářivá postava v tom lese.

Děli se mi poslední dobou vážně podivné věci.