V. Ve stínu první lásky
První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo.
– Emile Zola
Abych pravdu řekla, nikdy jsem nebyla příliš romantická duše. Už jako dítě jsem dávala přednost příběhům o nervydrásajících dobrodružstvích a bitevních vřavách před vyprávěním o princeznách a nehynoucí lásce. To ale samozřejmě neznamená, že jsem s mámou občas nedebatovala o klucích, a že jsem nerada poslouchala její zážitky ze školních let. Vždycky mi říkávala, že láska není racionální, že se jí nemám snažit pochopit a že city se zkrátka nedají vysvětlit.
Asi měla pravdu – vždyť toho byla dokonce sama příkladem. Nepředpokládám, že by se dobrovolně rozhodla začít si s nejlepším přítelem svýho mrtvýho manžela, srdce jí prostě nedalo na vybranou. Stejně jako já nikdy nedokázala vysvětlit svůj absurdní cit k Billymu, kterej mě neúnavně provázel skoro celý dospívání. Zkrátka neexistoval způsob, jak s tím bojovat.
Zdá se, že láska je vážně tou největší lidskou slabostí.
V mým případě ale bohužel rozhodně nebyla jediná. Ve skutečnosti jsem z hloubi duše nenáviděla svoji výbušnost, svou panovačnost a ze všechno nejvíc jsem nesnášela svý měkký srdce, který jsem se pokoušela zuby nehty skrývat. Nechtěla jsem, aby lidi kolem věděli, jak moc lehký je mi ublížit, takže jsem vždycky stála s bradou hrdě vztyčenou, i když jsem hluboko uvnitř trpěla jako pes.
Možná vás to překvapí, ale tenhle postoj je u Zmijozelů dost běžnej. Povětšinou to vůbec nejsou ignoranti ani tyrani; jsou zkrátka jen opatrní. Radši sami zraní dřív, než někdo zraní je, což může navenek působit jako krutost a arogance. Přitom si jenom hledají svoje místo v životě stejně jako každej jinej. Najít ho ale bohužel nebejvá pro teenagera žádnej med. Nebudeme si totiž nic nalhávat – Bradavice jsou ve všech ohledech škola jako každá jiná. Mají svoje krasavice, šprty, sportovce i tyrany. Lidi kolem vás neustále pozorují a soudí, netolerují odlišnost a vrtají se ve vašich osobních věcech. Buď to musíte trpět, nebo se bránit.
Musím se poplácat po rameni a přiznat, že já měla s idiotama trpělivost až překvapivě velikou. Byla tu jen jedna skupinka, kterou jsem nenáviděla z celýho svýho srdce, a to byly obdivovatelky mýho bratra. S těma jsem se potýkala víceméně od chvíle, kdy jsem nastoupila na školu. Některý se mi snažily pochlebovat, některý se mě pokoušely uplatit a některý mi dokonce vyhrožovaly. Všechny ale chtěly jedno a to samý – abych u Harryho ztratila slovíčko nebo jim domluvila rande.
Dost dlouho jsem to trpělivě snášela a vystačila si jenom s cynickým trousením nejrůznějších vtípků, který většina z těch vyzobanejch slunečnic stejně nepochopila. Jednoho dubnovýho dne, přibližně měsíc po mejch čtrnáctejch narozeninách, mi už ale dočista ruply nervy. Mohla za to Romilda Vaneová, která byla jenom o rok starší než já a její posedlost Harrym byla naprosto patologická.
Přisedla si ke mně, když jsem si na okraji kašny na nádvoří hradu pročítala knihu o pomalu působících jedech. I přes Snapeův přístup totiž patřily lektvary k mým nejoblíbenějším předmětům a občas jsem se ráda přiučila i něco navíc. Pokud jsem k tomu náhodou potřebovala nějakou knihu z oddělení s omezeným přístupem, Barty Skrk mladší mi na ni vždycky bez vyptávání vypsal povolenku. Teď už chápu, proč mě tak nadšeně podporoval ve studiu černý magie, jenže jak jsem mohla tenkrát tušit, že je to smrtijed?
Ale zpátky k Romildě.
Když jsem totiž předstírala, že ji nevidím, vzala mi ta nádhera z rukou učebnici a ‘omylem’ ji upustila přímo do kašny. To bylo rozhodně velice dospělé, ale co čekat od blbky, jejíž největší životní touhou byl průzkum bratrovy ústní dutiny.
“Doufám, že si ze mě teď děláš srandu,” procedila jsem skrz zuby a přimhouřila oči.
“Nedělám!” ujistila mě s úšklebkem. “Slyšela jsem, jak se mi s Malfoyem posmíváte! To tě přijde draho!”
“A za kolik to bude? Dva galeony?” Sáhla jsem si do kapsy hábitu a nahmatala v ní několik zlaťáků. “Vezmi si pět a ber to jako předplatný až do konce roku, hm?”
“Jsi kráva!” zavrčela.
Prudce mě praštila do ruky s mincema, až mi vyletěly z dlaně a vysypaly se do vody. Snesla jsem hodně, ale rozhodně jsem nestrpěla, aby na mě někdo takhle sahal. Chytila jsem proto levou rukou její hábit a prudce ji přirazila ke kamennému sloupu kašny, až bolestí sykla. Tou pravou jsem mezitím nahmatala v kapse hůlku a přitiskla ji k jejímu krku.
“Tohle jsi trochu přehnala, nemyslíš?” zasyčela jsem jí do ucha. Na Nebelvíra byla dost velkej srab. Roztřásla se mi pod rukama jako vyděšenej ratlík a do očí jí přitom vyhrkly slzy, div se dočista nerozbrečela. “Měla by sis začít hlídat záda, holubičko, protože tohle ti jen tak nedaruju!”
“AURORO!” ozvalo se za mnou hlasitě.
Protočila jsem oči, stáhla ruku s hůlkou a povolila sevření jejího hábitu. “Plní se ti sen. Tvůj princ na bílým koni dorazil,” ušklíbla jsem se a otočila se čelem k naštvanému Harrymu. Na hrudníku se mu leskl ten jeho slavnej prefektskej odznak, na kterej byla máma ták moc hrdá, a tvářil se, jako kdybych právě někoho přinejmenším stahovala z kůže. Líným pohybem jsem si zastrčila hůlku za ucho a založila ruce na hrudníku, přičemž jsem vyzývavě povytáhla obočí a nenechala ho promluvit jako prvního. “Copak, bráško?”
“Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?!” zamračil se. “Strhávám Zmijozelu deset bodů!”
“Když řeknu, že bráním tvou čest, asi mi to stejně neuvěříš, co?” ušklíbla jsem se a vytáhla z vody promáčenou knihu. “Tak přesně takhle umřu. Zabije mě madam Pinceová, až tohle uvidí.”
“Můžeš se aspoň tvářit, že tě mrzí to, co jsi právě udělala?”
“Ale notak, vždyť sám víš, že maminka nás vždycky učila, že lhát se nemá!” odvětila jsem posměšně.
Harry se už už nadechoval k dalšímu protestu – možná mi chtěl dokonce udělit školní trest nebo tak něco – když se po jeho boku objevila moje spása v podobě vysokýho blonďáka, kterej byl očividně ve správnej čas na správným místě.
“Pottere,” protáhl Draco a postavil se mezi mě a Harryho. “Doslechl jsem se, že tu nespravedlivě obviňuješ moje ovečky.”
“Nespravedlivě?” zamračil se Harry. “Neslyšel jsem o tom, že by měl Zmijozel speciální povolení napadat ostatní!”
“Já mám ale svědka, který tvrdí, že tady… jak se vlastně jmenuješ?” obrátil se blonďák na Vaneovou, která oba doteď sledovala s očima navrch hlavy. Nejspíš měla co dělat, aby si radostí necvrkla do kalhot z toho, že se jí Harry zastal nebo tak něco.
“Romilda,” zamumlala trochu přidušeně a nejistě zatěkala očima mezi Dracem a Harrym.
“To je moc dlouhý,” zavrtěl Draco hlavou. “Zkrátka můj zdroj tvrdí, že tady Milda celý ten konflikt začala.”
“Jo? Někdo, komu jsi řekl, že ho prokleješ, jestli neřekne přesně to, co chceš?” ušklíbl se brácha a já se s pobaveným úsměvem opřela ramenem o sloup, protože sledovat tu jejich slovní přestřelku byla vlastně docela psina.
“Chceš, abychom společně zašli do ředitelny a zjistili to?” povytáhl Malfoy vyzývavě obočí, přičemž Harry pevně stiskl ruce v pěst. Vsadím se, že by ho v tu chvíli s největší radostí praštil rovnou do nosu.
“Ať je tedy po tvém, Malfoyi,” zavrčel rozčileně, načež přesunul svoji pozornost na mě. “Jestli tě u něčeho takového ještě jednou chytím, budeš se zodpovídat mámě!”
“Rozkaz, tatínku,” zasalutovala jsem, vrhla jeden vítězoslavnej pohled na rudou Romildu a okamžitě se přidala k Dracovi, který vyrazil rovnou do sklepení. “Díky, občas ho podezírám, že si na mě připíchnul nějakej soukromej hlídáček.”
“Mě neděkuj, poslal mě sem Wilkes. Zahlídl, že se schyluje k maléru,” uchechtl se blonďák. “Ale mám to u tebe, jasný? Kdyby se po mě někdo ptal, jsem na hlídce.”
“A kde budeš?” zeptala jsem se, ale jeho dost výmluvnej pohled mi hnedka odpověděl. “Ale notak, zase s Grangerovou? Svatá Morgano, ještě tě to nepřešlo? Vždyť je příšerná!”
“Hele není zas tak hrozná,” zazubil se Draco a pečlivě si upravil límec hábitu. “Je chytrá a občas je s ní i docela sranda.”
“Jo, a právě proto se už skoro rok schováváte, aby vás náhodou někdo neviděl,” ušklíbla jsem se. “Tomu teda říkám láska až za hrob. Ale tak kdo jsem, abych tě soudila. Padej a chovej se tak, abys nechoval.”
“Znáš mě, jsem rozená zodpovědnost,” zasmál se, poplácal mě po rameni a kousek před vchodem do sklepení se odpojil, aby mohl vyrazit směrem ke knihovně.
S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a pospíšila si do společenský místnosti, která byla v tuhle odpolední hodinu poloprázdná. Většina spolužáků byla buď venku, kde si užívali sluníčka, nebo v kolejních ložnicích doháněli domácí úkoly. V mým oblíbeným křesle u krbu seděl jenom Adrian, kterej si mezi prstama točil vlastní hůlkou a už od dveří ze mě nespouštěl pohled.
Zastavila jsem se přímo před ním a s úšklebkem založila ruce na hrudníku. “Čekáš snad ovace nebo líbání nohou?”
“Prosté děkuji by stačilo,” uchechtl se. Hůlku si zastrčil do kapsy a s rukama za hlavou se pohodlně opřel o měkké čalounění. “Ale to do slovníku Blacků nejspíš nepatří, co?”
“V prváku jsi mi snědl dýňovou paštičku, takže bych řekla, že jsme si kvit, Wilkesi. Za odměnu dostaneš mé vřelé odpuštění; to je mimochodem taky dost vzácný, abys věděl,” poučila jsem ho s naprosto vážnou tváři.
Chvíli na mě zíral s překvapením v těch svejch čokoládovejch očích, než se pobaveně rozesmál a nechápavě zavrtěl hlavou. “Hej, vy ženský jste vážně děsný. Fakt si pamatuješ takovou kravinu? Nikdy jsem ti nic jinýho neprovedl!”
“Když jde o jídlo, neznám bratra,” odvětila jsem, ale koutky mi tou dobou už pobaveně cukaly. “Harry by mohl vyprávět – zničila jsem mu jeho milovanýho plyšovýho jednorožce, když se se mnou nechtěl podělit o čokoládu.”
“Budu si pamatovat, že ti nemám nikdy odpírat jídlo, jestli chci zůstat v bezpečí,” uculil se.
“Ani moje oblíbený křeslo, na kterým právě shodou okolností sedíš,” zkusila jsem znova svoje štěstí a jeho míru tolerance.
Tentokrát už mi to ale tak lehce neprošlo, protože z místa se ze zásady odmítl hnout. Několik desítek minut jsme se kvůli tomu hašteřili, až jsem to nakonec vyřešila po svým – sedla jsem si přímo na něj, přehodila nohy přes opěradlo a vytáhla si učebnici. K mýmu překvapení mě ze sebe tenkrát neshodil. Místo toho vytáhl svoji vlastní knihu a vydržel tam se mnou takhle sedět několik hodin, než se na kolej začali vracet ostatní a já se radši zvedla, abychom nebudili přílišnou pozornost.
Vlastně to na mě udělalo vcelku dojem; na Zmijozela byl totiž až překvapivě vstřícnej a přátelskej. Měl v sobě zkrátka něco, co většina z mejch spolužáků postrádala, a právě tím mě tehdy zaujal natolik, že jsem si ho postupem času pustila do života.
Nebudu vám tu vyprávět nic o lásce na první pohled ani o velkým třesku, kterej nám najednou otevřel oči a pomohl nám uvědomit si, že k sobě prostě patříme, protože nic z toho by nebyla pravda. Ve skutečnosti to byl jenom tuctovej příběh, na kterým vlastně není vůbec nic zvláštního – spřátelili jsme se, přišly prodbělý večery, strávený dalekosáhlýma debatama ve společenský místnosti, spousta smíchu i letmejch nejistejch doteků. Však to určitě znáte.
Všechny ty pocity, který se ve mně tenkrát hromadily, mě dost mátly a dokonce i trochu děsily. Připadala jsem najednou příšerně zranitelná a ten pocit se mi vůbec nelíbil. Neměla jsem zkušenosti s rozklepanýma kolenama, motýlama v břiše ani s bezesnýma nocema strávenýma fantazírováním o něčích rtech. Nejspíš proto jsem se tý představě docela dlouho bránila, jenže tenhle souboj jsem měla stejně předem předurčeno prohrát. Úplně slyším mámu, která by mi stejně jistojistě řekla, ať to vzdám, že proti lásce se nedá bojovat. Na rozdíl od táty, kterej by Iana nejspíš chodil strašit v podobě Smrtonoše, dokud by ten chudák nedostal infarkt.
Po hlavě jsem do toho spadla vlastně až večer před odjezdem z Bradavic. Seděli jsme s Adrianem společně na kamenný zídce viaduktu a před sebou měli rozloženou kořist ze školní kuchyně. Dušený hovězí, nadívanou křepelku, sirupový košíčky a haldu dýňovejch paštiček – ty Ian vyžádal speciálně pro mě; prej to byl úrok za tu snědenou v prváku.
“Tohle mi bude přes léto fakt chybět,” uculila jsem se, když jsem dojídala už druhou porci večeře. “Neexistuje nic lepšího, než jídlo od bradavickejch skřítků!”
“Já bych o něčem lepším určitě věděl,” zazubil se. “Myslím, že mi daleko víc bude chybět tvoje přítomnost.”
“Snažíš se právě pozvat na léto k nám domů? Jestli chceš Harryho podpis, stačilo si o něj říct!” rýpla jsem si do něj škádlivě, až mě hravě dloubnul do žeber.
“Abych dopadl stejně jako Romilda? Ne, díky. Mám z tebe vážně strach,” odvětil vážně. “Trvalo ti ale dost dlouho prokouknout, že mi ve skutečnosti jde jenom o tvýho bráchu. Mám v pokoji dokonce jeho oltář, chybí mi na něj už jen jeho spodní prádlo.”
“Čistý nebo použitý?” povytáhla jsem tázavě obočí, ale to už se Ian rozesmál a já se k němu prakticky okamžitě přidala.
“Jsi naprosto šílená, Aury,” zavrtěl pobaveně hlavou a přisunul se ke mně blíž, aby mi mohl dát pramen vlasů, co mi padal do očí, zpátky za ucho. Po páteři mi přeběhla husí kůže a rty se mi roztáhly do spokojenýho úsměvu, jako kdyby mi snad někdo do koutků zasekl rybářský háčky.
“Žádná novinka. Rodina Blacků je tím prej pověstná. Šílenství, aristokratický rysy a svůdnej šarm! Celá já.”
Hravě jsem na něj mrkla a naklonila se blíž. Srdce mi tou dobou bušilo někde v krku a chvíli mi dokonce připadalo, že snad budu nervozitou zvracet. Nejspíš na tom byl dost podobně, protože mu začaly rudnout špičky uší a prsty, kterýma mi přejel po tváři, se mu trochu třásly.
Pak mě konečně políbil.
Vybavuju si to, jako kdyby to bylo dneska. Naše první pusa byla dost nemotorná a až nečekaně vlhká. Však byla taky moje první a já vůbec netušila, do čeho vlastně jdu. Ale i tak byla nezapomenutelná. Všechny starosti a problémy najednou vítr odvál a já si poprvý v životě nasadila ty pravý růžový brejle. A že to byl sakra skvělej pocit.
Neexistovalo nic, co by mi to mohlo zkazit; alespoň příštích několik měsíců. Tenkrát jsme totiž ještě žili v blažený nevědomosti a netušili, že do návratu Pána zla už zbejvá míň než rok. Osud před nás měl brzo rozložit hrací karty a k naší smůle jsme do ruky nedostali jediný eso. Nezbejvalo nám tak nic jinýho, než blafovat a věřit, že nás Voldemort neprokoukne.
A jen tak mezi náma – zas tak dobrý jsme nebyli.
°°°°°
Seznámili jsme se s Aurořinou první školní láskou, prošli si skrz pár jejich běžných starosti a dostali možnost nahlédnout do jejího života před válkou. Má jít pouze o průřez jejím životem, tak doufám, že vás nemrzí, že jde jenom o střípky. Ta pravá zápletka nás totiž teprve čeká a myslím, že se bude určitě na co těšit :)
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top