Zatímco procházela klášterní zahradou,v hlavě se jí stále dokola opakoval její rozhovor s drakem.
A už jen při pomyšlení že chce Alagar svolat všechny velké Sirrov se jí dělalo špatně.
Sirrov byli totiž velcí a nadaní mágové z Měsíčního města a jeho okolí,kteří měli na starost udržovat magické síly pod kontrolou,ale především bylo také jejich povinností hlídat,aby se svět lidí a Seorlovské moci - neboli elfů a Nesmrtelných - nikdy nestřetl a aby lidé nikdy neodhalili jejich tajemství.
Tajemství Arzenaily.
Avšak byli to také,kromě pár výjimek,velice namyšlení kouzelníci,kteří odmítali brát kohokoli s nižším postavením vážně.
Žel,Relnë byla jednou z nich a kvůli rozhodnutí vydat se mezi lidi a pomáhat jim,si u mnohých mágů získala především opovržení.
Už jen kvůli představě,jaké na ni budou vrhat znechucené pohledy,by se nejraději střetu s nimi vyhla.
Ale věděla,že možnost volby jí v této situaci nenáleží.

Zahnula po pískové cestičce doprava a dlouhou alejí jabloní a třešní prošla až k zahradnímu jezírku.
Usadila se na blízkou lavičku a pohled upřela do křišťálově čisté vody,jenž odrážela,dnes tak krásné,azurové nebe.
Krátce si povzdechla a zahleděla se na postavu na vodní hladině,jak moc jsem se změnila...
Pomyslela si smutně a opět si dovolila zavzpomínat na časy,kdy ještě žila za hradbami Měsíčního města,spolu se svou rodinou.
Jak ráda by jej zase spatřila,byť jen na malou chvíli...

,, Relnë?"
Ten nový hlas,jenž protnul tak příjemné ticho,zněl až příliš naléhavě,jakoby v něm snad zaznívalo cosi,co dívka nemohla identifikovat.

Léčitelka odtrhla pohled od jezírka a obrátila se na narušitele jejího klidu.
Avšak i přes klidnou masku v ní hlodali obavy.
Poslední dobou vyslovení jejího jména nikdy neneslo nic dobrého.

Arila se zatvářila poněkud rozpačitě,jednou rukou držela tu druhou,jakoby se snažila udržet v klidu.
Ale jakmile zaregistrovala že jí léčitelka věnuje plnou pozornost,zase se uklidnila a snažila se působit dojmem,že je vše v naprostém pořádku.
,, schání se po tobě nějaký pán..."
promluvila nezvykle neklidným hlasem.

Relnë jen přikývla.
Na jednu stranu se jí ulevilo že nejde o nic vážného,ale na druhou stranu netušila co by od toho měla očekávat.
,, dobrá,doveď mě za ním."
odvětila s mírným úsměvem a bez dalších zbytečných slov následovala Arilu.

_________

Klášterní kaple bylo vskutku podivuhodné a možná i ne zrovna vhodné místo na setkání,ale onen muž jen se po Relnë sháněl,čekal právě tady.

Kaple byla zasvěcena Zaerlovi,neboli bohu země a úrody.
Tyčila se až několik stop vysoko,měla jednu hlavní věž a dvě postranní a byla zdobena mnoha výjevy z historie.
Mohutný vchodový portál zdobyli ohyzdné sochy,představující různé bájné bytosti škodící lidem.
Z těch všech léčitelka poznala jen draka a dalo jí skutečně dost práce nezačít se smát - lidé stále žili v přesvědčení,že žádní draci neexistují; jaká hloupost!

Když vešli dovnitř kaple,Relnë okamžitě pocítila prudký příval chladu,jenž vycházel z oné kamenné stavby a spolu s tím i poněkud nepříjemný pocit,že na tomto místě je cizinec,který tu nemá co dělat.
Nepatrně se otřásla.
Přímo naproti ní stál ohromný oltář vykládaný zlatem a jak zvedala zrak stále výš,všimla si i četných maleb a kamenných kleneb na stropě.
Před oltářem stáli za sebou ve dvou řadách dřevěné lavice a na jedné z oněch lavic seděl jakýsi muž a soustředěně si prohlížel modlitební knížku,jenž si zde nejspíše někdo zapomněl.

,, tak já půjdu."
oznámila Arila směrem k léčitelce a aniž by jí dala příležitost něco odpovědět,už mířila ven.

Relnë tedy nasadila sebejistou masku a pomalu se rozešla k onomu muži.

Když už byla snad čtyři metry od něho,mladík zdvihl hlavu od knihy ve svých rukách a věnoval Relnë přívětivý úsměv.
,, zdravím,vy jste jistě Relnë,že?"

Až nyní si Relnë všimla zvláštních očí onoho neznámého,měli barvu toho nejjasnějšího ohně.
Dokonce i zbytek jeho tváře působil lehce děsivým dojmem; ostře řezané rysi a koutky úst vytažených v jakousi podivnou formu úsměvu léčitelce skutečně nahnali strach.
Co po ní chce?

,, omluvte mě,zapoměl bych se představit...
Jmenuji se Azran."
mladík se lehce uklonil,což v tuto situaci působilo spíše zvláštně.
Poté se opět narovnal a již vážnějším tónem pokračoval,
,, musím s vámi naléhavě mluvit,avšak ne zde a za těchto podmínek..."

Relnë ho jen nechápavě sledovala.
Rozhodně nebyl někým z místních lidí,neboť obyčejný člověk by si nedovolil nazvat tuto posvátnou kapli jako nevhodné místo pro rozhovor.
Ale musela připustit,že jí skutečně zaujal.

_______________________________________

Zdravím!
Jelikož u Času Růží si budete muset na novou kapitolu počkat dlouhou dobu,rozhodla jsem se že vydám něco alespoň zde...
Snad se líbilo :)