,,Stalo se něco?" zeptala se mě Nell, po tom, co dorazila na pokoj a všimla si, že jsem seděla na své posteli a jen tupě zírala do prázdné zdi.

Nechtěla jsem se jí svěřovat. Nechtěla jsem s ní mluvit. Vlastně jsem nechtěla mluvit s nikým. Jediné co se mi chtělo, bylo dát svým zraněným pocitům průchod a poddat se pláči, mé slzy se ale ne a ne objevit.

,,No tak, Bar!" pronesla má kamarádka rázně, když jsem na její přítomnost nijak nereagovala.

Nenechá mě, dokud jí neodpovím.

,,James mě nenávidí," hlesla jsem rezignovaně, aniž bych pohled odtrhla od zdi.

Myslela jsem si, že když to vyřknu nahlas, konečně se rozbrečím, ale nestalo se tak.

Nell na mě chvíli mlčky civěla, pak si nahlas povzdychla a posadila se vedle mě na postel. ,,Ale prosím tě," nejspíš se rozhodla mi můj názor vymluvit. ,,Proč by tě měl nenávidět?"

Bohužel pro ní netušila, že jsem to věděla naprosto jistě.

,,Slyšela jsem, jak to říkal Oliverovi," oznámila jsem jí stále trochu tišším hlasem. ,,Myslí si, že se s nimi chci kamarádit jen kvůli jejich slávě."

,,Cože?" vyprskla ze sebe Nell šokovaně. ,,Kde k tomu sakra přišel?"

Na to jsem neměla co odpovědět a tak jsem pouze mlčky pokrčila rameny.

,,Hele," oslovila mě Nell měkce a lehce se ke mně naklonila. ,,Pokud si tohle myslí, tak je to naprostý idiot a vůbec si tě nezaslouží."

Nejspíš mě tím chtěla nějak povzbudit, ale spíš se jí povedl pravý opak. Nechtěla jsem tohle poslouchat. James byl snad první kluk, který se mi kdy tak moc líbil. Jasně, že jsem si nedávala moc nadějí s tím, že se mu budu líbit taky, ale trochu jsem doufala alespoň v to, že se z nás stanou kamarádi. Vědomí toho, že mě nenáviděl, mě strašně bolelo a nedalo se to smazat nějakým nesmyslem o tom, že si mě nezaslouží. S ostatními dívkami, které za ním dolézaly, se normálně bavil, tak proč se mnou ne?

,,Nevíš o čem mluvíš," odbila jsem Nell, pak jsem se, aniž bych se na ní byť jen podívala, zvedla z postele, z nočního stolku vzala svou rozečtenou knihu a opustila pokoj.

Oliverovi a Stelle, se kterými jsem se měla ten večer sejít a vypravit se někam do lesa jsem napsala, že se necítím dobře a ať si udělají večerní výlet sami. V pokoji s Nell se mi ale být nechtělo a tak jsem se rozhodla uvelebit se ve velké místnosti v přízemí, která fungovala jako jakási společenská místnost. Nacházelo se v ní několik dlouhých dřevěných stolů s lavicemi. Já se však vypravila na úplný konec místnosti, kde stály menší černá kamna. Učitelé v nich každý večer udržovaly oheň, aby nebyla v rozlehlém domě zima. Došla jsem ke kamnům a chvíli si užívala sálajícího tepla. Po několika minutách jsem si z jedné lavice vzala menší polštářek na sezení a hodila ho na zem. Vytvořila jsem si tak dokonale útulné místečko na čtení mého oblíbeného dílu Harryho Pottera. Knihu jsem samozřejmě měla obalenou v obalu z novin, tak aby nikdo neviděl, o jakou knihu se jednalo. Zvlášť po tom, co se stalo s Jamesem, jsem vážně nestála o to, abych ještě od někoho dalšího poslouchala, že se na dvojčata snažím zapůsobit.

Netrvalo to dlouho a společenská místnost se naplnila lidmi. Naštěstí si všichni posedali na lavice a tak jsem zůstávala pěkně mimo. Nikdo si mě nevšímal, ten večer se totiž vysílal fotbalový zápas, a tak téměř všichni hltali zapnutou televizi, která visela na zdi kousek ode mě. Zvuk byl sice na max, ale já se dokázala tak ponořit do příběhu v knize, že jsem ho vůbec nevnímala.

Ze čtení mě vyrušilo až to, když si na zem vedle mě někdo hodil polštářek a pak se na něho svalil. Od mého uvelebení se u kamen uběhlo pár hodin a za okny už byla černočerná tma.

Stella s Oliverem se nejspíš vrátili z procházky a našli mě, pomyslela jsem si, odtrhla pohled z rozečtených řádků a podívala se vedle sebe. Dle mého očekávání můj pohled skončil na vysokém zrzkovi...ale počkat!

,,Jak hrajeme?" tázal se James, když zaznamenal můj vyjevený pohled, který jsem na něho upírala.

Nedokázala jsem mu odpovědět, jakoby se můj hlas zasekl někde hluboko v mém krku. Navíc jsem absolutně nechápala, proč za mnou přišel. Chtěl mi snad názor na mou osobu říct do očí?

,,Co to čteš?" vyhrkl ze sebe další otázku, když jsem delší chvíli mlčela.

Pohled mi sklouznul na knihu, kterou jsem měla položenou v klíně.

,,Nic," hlesla jsem.

,,To neznám," řekl James a knihu mi bez jakéhokoli varování vzal z klína.

Aniž jsem na jeho počínání stihla nějak zareagovat, vyndal knihu z papírového obalu a přečetl si její název. No skvělý!

,,Aha..." hlesl.

Pomalu ale jistě jsem se v jeho přítomnosti necítila dobře. Nejraději bych se zvedla a utekla pryč, ale zároveň jsem se nechtěla vzdát svého místečka na čtení.

,,Jestli ses přišel koukat na zápas, určitě uvidíš líp od stolu," pronesla jsem tedy vlažně a vytrhla mu mou knihu z rukou.

Bylo mi jasné, že teď už mu jeho názor na mě nikdo nikdy nevymluví. Všechno bylo ztracené. Alespoň o mé místo u kamen jsem ale přijít nehodlala. Navíc jsem neměla kam jinam utéct.

,,Nepřišel jsem se dívat," opáčil James a na chvíli se mi hloubavě zadíval do očí, ,,vlastně jsem tě přišel pozvat k nám na pokoj."