Po zbytek dne jsem už naštěstí ani na jednoho Phelpse nenarazila, za což jsem byla ráda. Díky tomu, co se stalo s Jamesem, jsem se cítila trapně a zostuzena a za všechno mohl Oliver.

Stalker Oliver: Tak co? Spokojená?

Jako na zavolanou mi od toho zpropadeného zrzka přišla vysmívající se zpráva. Ani bych se nedivila, kdyby mě s Jamesem celou dobu odněkud sledoval a náramně se nad tím bavil.

Ne!

Namačkala jsem naštvaně do mobilu a s povzdechem se více svalila do židle v naší prostorné školní jídelně.

Stalker Oliver: Ale vždyť si s ním mluvila.

Přečetla jsem si další zprávu. Pak jsem se na telefon zamračila. O co tomu Oliverovi šlo? Pomalu ale jistě mi s ním začínala docházet trpělivost. Nechápala jsem proč se semnou nemohl bavit normálně, místo toho mi neustále psal. Když jsem se nad tím zamyslela, začínalo to na mě působit jako kdyby se snad za kamarádění se semnou styděl, vždyť i tenkrát na chodbě nás spolu nikdo neviděl. Rozhodla jsem se tomu učinit přítrž.

Víš ty co? Nevím, o co ti jde, ale odmítám si s tebou dál psát!

Stalker Oliver: Proč?

Proto!

Už jsem si začínala myslet, že má poslední zpráva skončí bez odpovědi, nakonec mi však po pár minutách odepsal.

Stalker Oliver: Fajn a co se tedy sejít? Samozřejmě i s Jamesem? Máš o víkendu čas?

To mě od něho docela překvapilo. Nevyvracelo to sice mou domněnku, že se za mě stydí, když se chtěl sejít mimo školu, ale konečně bych alespoň mohla zjistit, proč doopravdy se o mě začal zajímat. Už už jsem se chystala odeslat souhlasnou odpověď, když si ke mně přisedla Nell.

,,Hádej co?" vybafla, aniž by mě pozdravila.

Na tváři ji sídlil nadšený úsměv.

Zamkla jsem obrazovku telefonu a namířila na ní tázavý pohled. ,,Co?"

,,Mám na víkend dům jenom pro sebe," oznámila mi a já ihned věděla, co to znamená.

Nelliny rodiče často jezdili pracovně mimo město, takže ji nechávali samotnou. V takových dnech jsem u ní vždy přespávala. Vždycky jsme si společný čas velice užily, ale v tuto chvíli jsem měla v hlavě dilema. Chtěla jsem se víc sejít s Jamesem, nebo trávit čas s Nell?

,,Co je?" pronesla ze sebe Nell při pohledu na můj němý výraz a pak se zatvářila dotčeně. ,,Jsem si myslela, že budeš nadšená."

,,Jo...já jsem," vysoukala jsem ze sebe, ,,jen..."

,,Jen co?" vyprskla ze sebe Nell, ,,vždyť jsme se neviděly skoro celé prázdniny," namítla a udělala na mě její typický štěněčí výraz. ,,Nemůžeš mě nechat samotnou!"

,,Nedělej na mě tenhle výraz," zamračila jsem se.

,,Jaký?" zeptala se Nell nevině a svá roztomilá očka na mě vykulila ještě víc.

,,Tenhle," zakoulela jsem na ní frustrovaně očima, ale pak to nevydržela a při pohledu na její tvář se hlasitě rozesmála.

Nell se k mému smíchu ihned přidala, pak ale zničehonic opět zvážněla.

,,A co mi zbývá, když se mnou nechceš trávit čas? Co je vůbec důležitějšího než tvá nejlepší kamarádka?" zajímalo jí a mě v té chvíli došlo, že její výtky byly oprávněné. Copak bych mohla dát přednost dvojčatům, které jsem vlastně ani pořádně neznala před dlouholetou kamarádkou? Najednou jsem se až zastyděla za to, že jsem nad tím vážně uvažovala.

Ihned jsem rozsvítila mobil, souhlasnou zprávu smazala a naťukala novou.

Bohužel jsem celý víkend na brigádě.

Hned po odeslání jsem se usmála na Nell. ,,Máš pravdu, dlouho jsme se neviděly, je čas na náš holčičí víkend."