,,Ichigo?" houkla na ležícího zrzka malá černovláska, která právě jeho oknem přilezla do pokoje. Jmenovaný otevřel nejprve jedno oko, následně druhé, a pak, co si všimnul, že je to jen Rukia, oči opět zavřel.

,,Copak?" odvětil jí na volání a ani se nijak nedivil tomu, že se u něj objevila. Přisedla si k němu na postel a zadívala se ven, kde na obloze zářil jasný sluneční kotouč, nebyl tam ani jediný mráček. Léto, jak krásné období, když člověk nemusí chodit do školy a svůj čas - většinou i peníze - investuje do přátel.

,,Venku je tak krásně... nechceš se jít projít?" navrhla mu a usmála se na něj, což samozřejmě nemohl vidět. Jednou rukou si promnul oči, aby z nich odstranil ospalky, a zvednul se do sedu, přičemž nohy spustil dolů z postele. Než se stačil postavit, maličká se o něj zády opřela, čímž mu tenhle pohyb v podstatě zakázala. 

Odfrknul si a obrátil alespoň hlavu k oknu, přes které si ověřil, že je venku opravdu hezky. Poraženecky vydechl a postavil se, kvůli čemuž nepřipravená Rukia spadla na měkkou, zahřátou postel.

,,A kam chceš jít?" Došel až ke skříni s oblečením, kde vytáhl zmačkané černé tílko a natáhl si ho přes hlavu. Kalhoty si nechal takové, jaké měl na sobě celou dobu, černé s kapsami.

,,Třeba do parku?" Kuchiki se natáhla na již prádnou postel, která byla ještě stále zahřátá. Ichigo si právě cpal mobil, peněženku a klíče do kapes, aby si mohli společně vyrazit ven. Nikdy nebylo špatné si udělat dlouhou procházku s někým, s kým si můžete vždy dobře popovídat.

,,Tak jdeme," zavelel, došel k rozvalující se černovlásce a vytáhl ji na nohy. Ta se zakymácela, skoro až spadla, proto, když získala zpět ztracenou rovnováhu, do něj pořádně šťouchla.

,,Hej, hej, v klidu," zasmál se její snaze ho povalit, což bylo kvůli jeho výšce prakticky nemožné. Provokativně ji poplácal po hlavě a sledoval, jak naštvaně mhouří oči. Bez dalšího slova prošla dveřmi na chodbu, načež se ozvalo křupání schodů.

Ichigo, vyděšený z toho, co by se mohlo stát, kdyby Rukia došla dolů a tam ji spatřila jeho rodinka - celkem 3 kusy, šílený táta a dvě mladší sestry - z pokoje vyběhl, nevšiml si však nastavené nohy, o kterou následně zakopl a tvrdě se naplácl na zeď naprosti. Rukia, jenž byla ta, kdo mu narafičil tu nohu, se snažila udržet, aby nevyprskla smíchy, to se jí ale nepodařilo a po zdi se svezla k zemi, kde se začala nekontrolovatelně řehtat. 

,,RUKIO!!" zaječel na ni, když se vyškrábal do stoje, čímž chtěl docílit toho, že by se přestala smát. Jí to však evidentně nijak nevytrhlo, protože se válela po zemi dál a svíjela se v křečích, které způsobil její výbuch smíchu. Původně jí chtěl nějak oplatit, co mu provedla, ale když se na ni takhle díval, přišla mu vážně roztomilá. Tváře se jí červenaly, oční víčka s řasami se chvěla, drobná ústa se otvírala a zavírala, hrudník se jí v prudkých nádeších zvedal a její hubené končetiny se zmítaly ze strany na stranu. 

Tak moc o ní přemýšlel, o tom, jak ji má rád a jak je pro něj důležitá, že si ani nevšiml toho, že její smích ustal a že ta drobná dívka stála a dívala se přímo do jeho očí. Byl tak zahloubán do svých představ, že ho probudilo k životu až to, že se k němu přiblížila a.... vlepila mu pořádnou facku.

Už podruhé za krátkou chvíli zapištěl jako malá holka, jelikož se vážně lekl, a štiplavá bolest jen potvrzovala, že se mu to nezdá. Probodl ji pohledem a zavrčel jako pes, potom však doplul ke schodům, přiložil si dlaně k ústům, aby fungovaly jako nějaký zesilovač, a křikl: ,,Jdu ven!"

Zespoda pohotově zareagoval tulemný hlas jeho táty: ,,Jasně, Ichigo! Užívej mladých let!"

Nad tím se zrzek jen plácnul do čela, po chvilce už ale táhl Rukii ke svému oknu, kterým ona původně přišla. Podíval se jí do očí a následně hlavou trhl k oknu, při čemž jí mělo dojít, co se bude dít dál.

,,Oknem?!" zděsila se černovláska, když ho začal otevírat, a doufala, že to nemyslí vážně. On se na ni jen zmateně kouknul, jelikož nechápal, o co jí jde.

,,No jasně, co sis myslela? To mám jako rodině říct, že už pár let leze do našeho baráku oknem holka, který žije v mojí skříni?" Svá slova podpořil otráveným výrazem.

,,Ale to je snad prvda, ne?" Pořád netušila, kam tím míří, a rukou si prohrábla vlasy.

,,Blbko!" otituloval ji, jelikož jí nedošel pravý význam jeho slov. ,,Mlč už a lez," ukázal nataženou rukou na okno a naštvaně přivřel oči.

,,A to nepůjdeš první a nechytneš mě?" zatvářila se naoko nepříjemně překvapeně, pozvedla jedno obočí a založila si ruce na prsou.

Ichigo si jen povzdechl, nad jejím chováním zavrtěl hlavou a vylezl ven. Po chvilce Rukia zaslechla své jméno, tak vykoukla ven a spatřila Ichigův podrážděný výraz. S napřaženýma rukama stál na trávě a čekal, než se rozhodně skočit, slézt, nebo cokoliv jiného. Spokojeně se zasmála a vzala ho za nevyřčené slovo. Vyskočila ven a spadla přímo do jeho náruče. 

Šetrně ji položil na zem, aby se jí nic nestalo, a poté se oba dva rozešli směrem k parku. Nějakou dobu mlčeli, ani jednoho nenapadlo dobré téma, o kterém by si mohli povídat.

,,Hej, Rukio," protnul to ticho po nějaké době Kurosakiho hlas, ,,nechceš jít spíš do knihovny?" S těmito slovy si zasunul ruce do zadních kapes svých kalhot a dál hleděl vpřed.

Tázaná pár vteřin přemýšlela, co na to říct, nakonec však jen pokývala hlavou.

,,Jdeméé!" zajásala radostně a chytla nepřipraveného Ichiga za ruku, propletla si s ním prsty a s druhou rukou nataženou před sebe jako Superman, s koutky od ucha k uchu, se rozeběhla vpřed. 

,,Ej, v klidu!" snažil se ji zrzek těmito slovy zpomalit, protože už několikrát zakopl, ale na ni to němělo moc velký účinek. Divil se tomu, že tak drobná dívka má tolik energie k tomu, aby zvládla zároveň běžet a táhnout za sebou jeho. 

Nějakou dobu neprohodili ani slovo, nestíhali by totiž dýchat a mluvit zároveň. Probíhali skrz rušné ulice Karakury, kde se stávali terčem několika desítek pohledů, které jako by říkaly: ,,Jste se pomátli, ne?" Nebrali na ně však ohled, Rukia za sebou vláčela Ichiga až do té doby, dokud se nedostali přes davy až ke Karakurské hlavní knihovně.

Oba sotva popadali dech, těla se jim třásla a po čelech jim stékaly pramínky potu.

,,Hej, Rukio," zasýpal zrzek hned potom, co ho konečně pustila, a dlaněmi se zapřel o svá kolena, ,,CO TĚ TO KURVA NAPADLO?! CHCEŠ MĚ ZABÍT?!!"

Dotyčná za jeho hlasitého výlevu stihla uklidnit své tělo tak, že se už vůbec netřáslo. Upravila si rozcuchané vlasy do svého normálního účesu, její modré šaty jí vlály v mírném poryvu větru.

Ichigo se zatím stihl vydýchat, dokázal by už pravděpodobně bez problémů jít a snad i znovu běžet. Kuchiki už otevírala pusu, aby mu na to něco odsekla, on ji však chytil kolem pasu, druhou rukou jí překryl ústa, čímž jí znemožnil cokoliv namítnout, a velice neelegantně ji protáhlhlavními dveřmi do velké budovy. Tam ji pustil tak nešikovně, že dopadla na zem na všechny čtyři.

,,Tohle se dělá, takhle se chovat k dámě?!" sykla šeptem, když se postavila, protože věděla, že je neslušné v knihovně křičet. Šlehl po ní otráveným pohledem, ale pak beze slova došel ke schodům, po nichž začal stoupat vzhůru.

Zavrčela a se smutným výdechem se šouravým krokem vydala za ním, než se mu dostala těsně za záda. Ichigo počítal s tím, že ho bude poslušně následovat, překvapil ho však její skleslý výraz, když se na ni s úsměvem otočil. 

,,Co se děje?" Přistoupil k ní se starostí, jež se mu zrcadlila v těch hnědých studánkách, a sevřel její ruce v těch svých. Tenhle její zkroušený pohled mu doslova drásal srdce. Toužil po tom, sednout si vedle ní, položit jí ochranitelsky ruku kolem ramen, dovolit jí, aby si o něj opřela hlavu a svěřila se mu se vším, co ji trápí, aby ji mohl hladit po vlasech, laskat je, a nakonec jí lípnout pusu na čelo, jako to vždycky dělávala jeho maminka.

,,Já... to je jedno..," sklopila hlavu, aby se mu nemusela dívat do očí, jež tolik milovala. To, co bylo zdrojem jejího trápení, se nedalo popsat jedním slovem. Nebo dvěmi. Bylo toho spoustu, nejvíc ji však ubližovalo Ichigovo chování a jeho časté změny. V jednu chvíli vypadal, jako kdyby jí chtěl s úsměvem obejmout a šeptat jí do ouška něžná, krásná slůvka, do nichž by se zamilovávala víc a víc, v druhou chvíli se k ní choval ošklivě jako k nějaké zlodějce, která mu krade jeho život, jindy z ní měl zase nehoráznou legraci a všemožně ji pošťuchoval, štval a rozčiloval. Byla na vážkách, nebyla si jistá, jestli svá slova myslí jen jako vtip a nebo to bere vážně. TOHLE byl jeden z důvodů, proč se užírala ve vlastní mysli, jelikož nikdy nemyslela na nikoho jiného tak moc, jako právě na Ichiga.

Konečně odpoutala svou pozornost od zašpiněného vínového koberce, který pokrýval podlahu v celé velké knihovně, ale pouze proto, aby mlčky obešla jako sloup stojícího zrzečka. Zaslechla za sebou své jméno, to už však probíhala mezi vysokými regály s knihami. Do několika, které jí zahradily cestu, málem narazila, protože přes slzy vše viděla rozmazaně. Bylo to pro ní těžké, vážně už byla v koncích.

Dobelhala se k malému stolečku, kterých uvnitř bylo k dispozici několik, a svezla se na židli. Hřbetem ruky si setřela slzy, které máčely její obličej, a povzdechla si. ,,Co to sakra vyvádím, to se ze mě už stala nějaká hysterka?" Po těchto slovech si opřela čelo o dřevěný stolek a znovu si povzdechla. 

Po nějaké době, kdy Ichigo jen zmateně pobíhal po celé budově a hledal ji, se od stolku zvedla, ale zůstala stát na místě. Když už přemýšlela, že by udělala pár kroků k nedalekému regálu, padla jako oběť do Ichigova objetí. 

,,Tohle mi nedělej, Rukio...," zašeptal jí do ucha a jemně svojí hlavou drcnul do té její. Musel se hodně sklánět, když ji zezadu objímal, ale i tak pocítil, jak se začala neskutečně třást. Ze strachu, že ji tímhle mohl polekat, ji okamžitě zase pustil a o krok odstoupil. ,,Gomen," špitl se skloněnou hlavou, až mu přes delší vlasy nešlo vidět do obličeje. Nevěděl, co dál. Silně si skousával ret, neměl daleko k jeho prokousnutí, než k tomu však došlo, tak stisk uvolnil. Přemýšlel, co udělat. Jestli nahodit falešný úsměv a hrát to divadýlko, co hraje pořád, nebo se otočit a jít si sednout k nedalekému stolu. Nakonec se rozhodl pro třetí možnost.

Polkl a snažil se uklidnit své třasavé tělo. Nevěřil, že má vážně v pláno to udělat. Natáhl k Rukii, jež byla stále otočená zády a očima hleděla na flek na koberci, svou ruku a uchopil její volnou dlaň. Postřehl, že sebou při tom trhla, ale moc to nevnímal. Opatrně ji otočil k sobě a zadíval se do jejích rozšířených velkých démantů, v nichž se odrážel zmatek a strach, který panoval v jejím rychle tlukoucím srdci. Poklekl si na jedno koleno, aby byly jejich pohledy ve stejné výšce, potom se mírně naklonil, přičemž si ji přitáhl do náruče, a opatrně, aby ji nevyplašil, spojil jejich rty v polibek.

Rukii překvapeně vyhrkly dlouho potlačované slzy do očí. Trošku roztřeseně, ale přeci, obmotala své ruce kolem zrzečkova krku a jednou z nich mu zajela do rozčepýřených vlasů. Štěstí, jenž ji celou zaplavilo, bylo nevýslovné. Stejně tak to pociťoval Ichigo. Ještě nikdy nezažil nic tak... nic tak úžasného, tak krásný moment, který by si chtěl uchovat v paměti už navždy. Oba dva si mysleli, že už nic nemůže být dokonalejší než tohle. Jejich první polibek.

Po chvilce, kdy už jim pomalu docházel dech, se od sebe pomalu oddálili, oči stále zavřené. Rukii z pod nich vytékaly potůčky slz, které už nedokázala zadržet. Byla tak šťastná, že se to nedalo popsat. 

,,T-to byl... náš první...," promluvila černovláska tichým hlasem, avšak umlčel ji Ichigův prst na jejích rtech.

,,Ale ne poslední...," prozradil, a než jí stihl dojít smysl jeho slov, naklonil se a znovu ji políbil.