Věnováno: streda123

„Ten se nám povedl. Kdo si se mnou plácne?“ zeptal se můj muž, se kterým mě čeká vážná debata.

Všichni tři synové se rozesmáli a nadšeně si s „taťkou“ plácli. Taky jednu taťkovi plácnu až se mu z toho zatočí hlava.

Nechtěla jsem kazit rodinou atmosféru při zdobení stromečku. I když, chuť rozbít pár baněk o jeho hlavu byla vskutku veliká.

„Do kuchyně. Hned,“ zavelela jsem už dost rozhořčeným hlasem, který mu měl dát jasný důraz na to, aby raději nemluvil a šel za mnou.

Úsměv mu opadl a on se narovnal.

Odkašlal si a vydal se za mnou. Musím se nadechnout nebo začnu od konce k začátku místo od začátku do konce.

„Tak, proč jsi se mnou chtěla mluvit, lásko?“ Opřel se o kuchyňskou linku a založil si ruce na prsou. Zopakovala jsem jeho pohyb, akorát jsem stála naproti němu a jako bonus přidala podupávání nohou.

To aby věděl, že jsem vážně naštvaná. A tentokrát mu žádné: „Beruško“ nebo „Chroustíku“ nepomůže. Nejsem totiž hmyz.

„Kdo to s tebou byl včera na obědě?“

„Kolega.“

Chuť ho praštit byla silnější, než kdy dřív. Takže kolega. Neboj, ručičko, brzo tě ta dlaň přestane svědit.

„Tvůj kolega nosí blonďatou paruku, růžovou rtěnku, která přímo křičí: „Jsem děvka a má garáž je volná“ a šaty tak krátký, že vidíš i to, co nechceš?“ zakřičela jsem po něm a zajela si rukou do vlasů. Musím se nějak zabavit.

Můj manžel se celý napjal a zamračil se.

„Takhle o ní mluvit nebudeš.“

On ji ještě brání! Ale to jsme snad v nějaké špatné komedii, ne?

„To tedy budu.“ Prstem jsem mu dloubla do ramene a podívala se mu do očí.

„Ehhh, mami, tati, nechci rušit, ale…“

„Teď ne!“ náš syn to ani nestihl dokončit, když jsme ho oba zároveň utnuli v polovině věty.

Pokrčil rameny a odkráčel zase zpět do pokoje.

„Mohla bys mě to nechat vysvětlit?“ zeptal se a rozhodil rukama. Trochu to nevypočítal a praštil se. Hlasitě zaklel a já se jen spokojeně usmála. Dobře mu tak.

„A co mi chceš jako vysvětlovat? Byl jsi s nějakou cuchtou na obědě a ještě mi o tom lhal. Spal jsi s ní?“

„Tati, mami, promiňte, že ruším, ale máme menší problém,“ do kuchyně přišel nejstarší syn a my ho oba probodli pohledem.

„Teď ne, Jamesi. Jestli chce Cameron lízátko, tak mu ho dej.“

„Ale…“

„Řekla jsem padej!“ vyhnala jsem ho a znovu se zaměřila na Jacka.

„Nespal jsem s ní. Proboha, jak tě to napadlo. Ani by to nebylo možné. Ona je totiž…“

Nestihl to dopovědět, když se k nám přiřítil nejmladší syn Cameron.

Ale to snad! Jindy chtějí mít prý své „soukromí“ a teď nás jeden po druhém otravují jako kobylky.

„Maminko, já bych řekl, že jsme těch světýlek dali až moc,“ řekl a zatahal mě za svetr.

„Zlatíčko, tak běž nějaké sundat.“
Jen přikývl a zase odešel. Proč máme tři děti? Nestačilo jedno a zbytek jsme mohli podporovat pomocí dopisů někde v Africe. Výhodný obchod pro všechny strany.

„Ale prosím tě. Jenom výmluvy. Nedávám ti snad dost? Máš tři syny. To je dostatečný důkaz naší produktivity.“

„Tati, kde máme hasicí přístroj?“ zeptal se Danny a těkal pohledem mezi mnou a Jackem.

„Dole ve sklepě. A hrajte si opatrně,“  odpověděla jsem, aniž bych kladla důraz na význam těch slov.

Oběma se nám rozšířily zorničky, když nám to došlo.

Vběhli jsme do pokoje jako střely. Celý náš vánoční stromeček hořel a Danny se ho zrovna snažil uhasit.

„Můžete mi říct, jak se to stalo, a proč jste nepřišli?“ ohradila jsem se na syny a snažila se bojovat s ohněm.

„Vždyť jsme přišli."

„Ale měli jste pokračovat.“

„Možná, kdybys je pokaždé neodehnala, tak by nám to řekli.“

Tak to byla poslední kapka. Všichni jsme se tam do sebe pustili  jako divoká zvěř. Překřikovali jsme se navzájem a už ani nevnímali, co vlastně říkáme.

Stromek lehl popelem, ale nás to nezajímalo.

„Nazdárek, rodinko! Tetička se vrátila!“ do pokoje vstoupila ta včerejší blondýna a zastihla nás zrovna v okamžiku, kdy jsem bouchala do manželovi hrudě a děti se nás snažily odtrhnout od sebe.
Otevřela jsem pusu dokořán a i hned se začala upravovat.

„Veselé Vánoce,“ řekl můj muž a podíval se na mě tím pohledem: „Já ti to říkal“

Hned mu jedna přistála. Ani nevím proč, ale alespoň se ulevilo mé dlani.