žádná z cest nevede do Říma
ztrácí se v podrostu
když jsem tudy procházela naposledy, z komína stoupal proužek dýmu
ale v knihovně je zhasnuto
i staří přátelé se mohou změnit k nepoznání

někdo mi kdysi řekl, že osamění je stav mysli, nikoli těla

i místa mého dětství jsou už dneska stejná jako všechna ostatní
touhle dobou by nad krajinou odbíjelo klekání
ale v korunách stromů sedí jenom prázdnota
a slunce leží oslepené v nemocnici

tam, kde mne brávala za ruku samota, se klene šedé nebe
nad rákosinou krouží moták
a po pěšině
ticho

۞

(19. 3., upraveno 27. 5. 2024)