Autor: Antilia

Poznámka:  Písničku přikládám proto, že díky jejímu videoklipu se povedlo najít několik dětí, které měly podobný osud jako děvčátko z tohoto popisu. A také proto, že je nádherná.

Přiblížila jsem se ke svému oblíbenému místu, kam obvykle nikdo nechodil. Právě proto jsem ho i ostatně milovala. Milovala jsem ten klid, to souznění se svou duší, ten kontrast mezi přírodou a betonovou džunglí. Tu výšku, ke které se musely vystoupat schody tak vysoké, že to leckdo v polovině vzdal. Já jsem ale věděla, že dojít až nahoru za to stojí.

Tentokrát jsem však ztuhla uprostřed kroku. Mé obvyklé místo někdo obsadil. Neviděla jsem jí do tváře, ale byla to velmi mladá dívka. Plavé prameny vlasů jí poletovaly v nočním větru, ale zdálo se, že si jich vůbec nevšímá. Ani se nepohnula. Nejspíš si nevšímala ničeho, natož aby věděla, že tam jsem.

Přes červený šat jí visela kožená kabela, ze které něco trčelo. Nejspíš nějaké noviny. Dívka si s sebou vzala lucernu, což mě utvrzovalo v dojmu, že sem jen tak nezabloudila. Skoro to vypadalo, jako by sem jen přišla pozorovat noc a zapletené uličky pod sebou jako já. Nebo jako by se snažila něco vyčíst z hvězdné oblohy nad sebou. Něco mi však říkalo, že tomu tak není.

Ještě o kousek jsem se přiblížila. V žádném případě jsem ji nechtěla vyděsit, to by nemuselo být bezpečné. Nad tím slovem jsem se náhle pozastavila. Bezpečí. Co když to bylo to, co tady hledala? Ne bezpečí v samotě. Bezpečí v tom, že už nic nebude. Možná hledala na konci světa i konec ve svém životě. Předtím mě to nenapadlo, ale možná sem přišla, aby to všechno skončila. To jsem nemohla dovolit.

„Ehm... ahoj," ozvala jsem se. Pokusila jsem se o konejšivý tón, ale ona sebou stejně trhla. Když se to vzalo kolem a kolem, stejně to byl pěkně hloupý začátek. „Víš... totiž... co tady děláš?"

„Jdiěte pryč," zavrčela. Zamrazilo mě, když z tak mladého hlasu čišela taková nenávist. Opatrně jsem udělala ještě několik kroků blíže. „Já... já skočím, když se ještě přiblížíte!" varovala mě. Poznala jsem ale, že to hned tak neudělá. Podle jejího tónu s tím ještě nebyla smířená. Nechtěla jsem ale nic riskovat.

„Proč to chceš udělat?" zeptala jsem se se staženým hrdlem. Chvíli mlčela.

„Já to nechci udělat. Ale nedáváte mi na výběr." Volila svyjadřování nepříhodně svému věku. A o to více to bylo děsivější.

„No tak. Můžeme si o tom popovídat." Odvážila jsem se udělat ještě jeden krok vpřed. Dívenka ode mě odvrátila tvář a zakryla jí vlasy. Zavrtěla hlavou. Napadlo mě, že si třeba myslí, že je ošklivá. Mohlo jí to dovést až k tomu, aby se chtěla zabít?

„Prosím," zašeptala.

„Kde bydlíš?" zeptala jsem se místo přesvědčování. Ona však úplně ztuhla.

„Tady," hlesla. Začínalo mi to do sebe zapadat.

„Ty jsi utekla?" Po chvílí váhaní přikývla a podívala se na mě. Byla mi povědomá. A v další sekundě mi došlo, proč je mi povědomá. Dříve, než stihla cokoli udělat nebo říct, jsem vzala z její brašny noviny a otočila je titulní stranou vzhůru. Byla to ona. Děvčátko, které se beze stopy před týdnem ztratilo.