„Nejsem srab," dostal jsem ze sebe po chvíli ticha, co jsme na sebe s Averym jenom mlčky zírali.

„A to si myslíš proč?" zeptal se mě Avery s hlubokým nádechem.

Odpověděl jsem mu na otázku otázkou: „Proč si ty myslíš, že jsem srab?"

„Protože se bojíš žít. Mortetas tě naučil přežívat a Santico tě učí žít, ale ty se bojíš naučit se to," vysvětlil mi, otočil se na patách a raději vyšel vstříc svému osudu, což znamenalo vrátit se do Mortetasu.

Připadalo mi, že mě každý od příchodu do Santica jen poučoval. Připadal jsem si jako malé dítě; nic jsem nechápal, každý mě káral, opravoval a přikazovali mi, co mohu a co nemohu dělat.

„Stejně jsem tu neměl být. Pan Mosby mě vybral jen kvůli tomu, že mě považuje za svého mrtvého syna, který tu měl být původně. Proč bych tu měl zůstávat?" vykřikl jsem na Avery se zamračením. Vzpomněl jsem si na slova Miamoriho. To o bílé vodě hrající si na mléka. Já byl bílá voda a Benjamin Mosby Junior zase mlékem, které však někdo vylil.

Avery se na mě opět otočil, chvíli se mračil, ale pak přestal. Připadalo mi, že ač se snažil Avery snažit sebevíc, tak to zkrátka nedokázal.

„Když víš, že je Benjamin Junior mrtvý, Senior zajatý a ty v bezpečí, proč chceš pokoušet Seniorovi city a jít se dobrovolně zabít? Myslíš si snad, že tě prezident Hunter nechá volně pobíhat po Mortetasu, chodit do školy a žít s rodinou? Zabije tě ještě téhož dne, co bys dorazil," pokusil se mi klidným hlasem vysvětlit, ale slyšel jsem v pozadí strach.

Zarazil jsem se. Nedošlo mi, že by mě zabil jakmile by měl šanci. Jenže pokud to bylo takto, tak bude chtít prezident Hunter zabít i Averyho, pomyslel jsem si. Navíc si Averyho přímo vyžádal, což bylo ještě děsivější.

„A ty se dobrovolně zabít necháš?" zeptal jsem se s polknutím.

Dlouho mlčel, až poté promluvil. „Mám dvě dcery a ženu. Daniel má půl roční dvojčata, Miamori má děti tři a jedno čeká, Dean je půl roku ženatý, ty máš sestru a rodiče... Víš, co mají tihle a další společného?" zeptal se.

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.

„Všichni jsou v Mortetasu a mají hlavu na špalku. Když se nenechám dobrovolně zabít jí, tak zabijou všechny tyhle lidi. A další... Naše přátele, vzdálené příbuzné, dokonce i naše nepřátelé a zcela cizí lidi. Všichni zemřou, protože jeden z nás nechce zemřít... Tohle si na triko nevezmu, Benjamine," vysvětlil mi a tentokrát už vážně odešel.

Věděl jsem, že Avery šel k hangárům, kde na něho už nejspíše čekal kapitán Newman s ostatními, aby se mohli odebrat do Mortetasu. Bál jsem se. Avery a Rex neměli šanci na přežití, už jsem to chápal a museli to chápat i ostatní. Jejich životy viseli na vlásku, ale co jsou dva životy proti desítce, co jsou momentálně v ohrožení?

Vlastně nic, ale přesto tolik. Měl jsem Averyho rád, ale věděl jsem, že jeho rozhodnutí o odjezdu se nezmění. Hledal jsem v základně takové místo, kde bych měl výhled na hangáry a mohl tak sledovat ostatní odjíždět, ale jak jsem zjistil, více lidí z Mortetasu dostalo takovej nápad.

V základně byla jen dvě okna na chodbě, která umožňovala výhled na hangáry a už se tam v té chvíli, co jsem přišel, nacházelo šest lidí. Miamori, Oliver se zlomeným nosem, Dean, Axel a Daniel. Co nejopatraněji a nejtišeji jsem se prodral k oknu mezi Miamoriho a Deana, abych mohl sledovat moknoucí postavy u hangárů, co se spolu dohadovali.

Připraveny byly dva vrtulníky. U jednoho postával Rex s kapitánem Newmanem a Averym, u druhého zase kapitánovi potomci a letkyně Bailey.

Nejdříve měl odletět Avery s Rexem. Oba dva nastoupili do vrtulníku, začali se připravovat k odletu, ale ještě předtím sledovali kapitána Newmana, který jim zasalutoval a následně se odebral dál od vrtulníku k tomu druhému, kde stáli jeho potomci.

„Všichni jedou za smrtí," zamumlal Dean, který si opíral čelo o studené sklo.

Natočili jsme k němu všichni hlavu a čekali, zda bude pokračovat.

„Jedni budou smrt sledovat a ti druzí ji sami pocítí...," dořekl to, povzdechl si a vytvořil tak na skle zamlžené kolečko.

„Nevěřím, že si prezident Hunter vystačí s Averym... Určitě zabije i naše rodiny," procedil skrze zuby Miamori, který zase do skla uhodil, až to zadunělo.

„Tomu nikdo nevěří," okřikl ho Daniel. „Ale snažíme se o to a doufáme," dodal klidnějším hlasem.

„Joshua si nezodpovědně vybral lidi, kteří mají rodinu a všechny tím ohrozil... měl si vybrat lidi bez rodiny," pokračoval ve svém naštvání Miamori.

„Jakože sirotky? Jakože by měl Joshua utéct s kupou dětí, co by při přeběhu zemřelo?!" vyštěkl na něj Daniel. „Mohl si zůstat doma!" dodal s rudou barvou v obličeji.

„Držte hubu...," povzdechl si Axel, který se opíral o rám kousek od okna. „Nevim, co tu řešíte. Každej člověk zemře a je jedno, jestli dneska, zítra nebo za šedesát let...," povzdechl si, přestal se opírat a odešel.

Šest párů očí ho sledovalo až do poslední chvíle, než zmizel v chodbě vlevo, až poté padla další slova. Znova od Daniela. „A navíc. Takhle by to dopadlo, kdyby si Joshua vybral jen sirotky. Nemají důvod k životu... Jsou neambiciózní a nezáleží jim na druhých," přitom pokynul hlavou k chodbě, kde zmizel Axel.

„Axel je sirotek?" musel jsem se zeptat.

Daniel se divil tomu, že to nevím, ale dle výrazu ostatních to nevěděli ani oni. Jen Daniel.

„jo, je," řekl s přikývnutím. „Jako malý jsem chodil s jeho otcem do školy. Nevím, kdy přesně zemřel, ale Axel byl ještě malý a v té době už na půl sirotek. Nevím, co se stalo s jeho matkou, ale zkrátka zemřela...

S přidušeným hlasem se do toho zapojil i Oliver se zlomeným nosem. „Axel nevypadá moc jako sirotek. Sirotci jsou... Jiní. Chudí, nedůvěřivý, hladoví... Bojí se," kroutil nad tím hlavou.

Být sirotkem v Mortetasu bylo jednoduché. Přežij sám nebo zemři. Jinou možnost nemáš. A většina sirotků zemřela na vyhladovění nebo se dala na dráhu zločinu, aby zemřela. A pár se vzdalo a nechalo se zabít rovnou. Ale Axel... Přežil.

„Je jiný... Nic víc," povzdechl si Daniel a raději svůj zrak stočil k oknu. Vrtulník s Averym byl již dávno ve vzduchu a nyní se už připravoval vrtulník s kapitánovými potomky.

Kapitán odcházel pryč, vrtule vrtulníku se točila a rám se již pomalu zvedal ze země.

„Konec představení," zamumlal Miamori a odebral se pryč.

Po něm i Daniel se slovy, že musí jít pracovat. Poté odešel i Dean s Oliverem.

A zůstal jsem tam stát. Ruce položené na skle, čelo též. Sledoval jsem vrtulník, rozpoznával jsem jednotlivé osoby uvnitř, ale ty si nevšímali nikoho. Dívali se do svých klínů a ani nemukli.

•••

Čekali jsme na zprávu tři dny a pak konečně přišla.

Ležel jsem zrovna v prázdném pokoji na své posteli, sledoval pochmurný strop a netušil, co dělat. Venku pršelo, nikam jsem nemohl, nikdo tu nebyl, nikoho jsem nezajímal.

Joshua Hunter nebyl stále k nalezení. Bály jsme se, že se mu něco stalo. Policisté i vojáci ho hledali dvacet čtyři hodin denně, nepolevovali, ale... Neúspěch.

Z ničeho nic do pokoje vtrhl John. Jeho tvář už byla z převážné části v původní barvě, ale na líci a u oka měl stále viditelnou modřinu od bití.

Byl zadýchaný, rozklepaný a dlouho nemluvil. Mezitím jsem se posadil na postel a dokázal se zeptat na to, co se děje.

Rozechvěly se mu rty předtím, než to řekl. „Avery....," vysoukal ze sebe.

Ztuhl jsem.

John vyběhl chodbou pryč, na nic jsem nečekal a v ponožkách běžel za ním. Jeho kroky vedly k jídelně, kde jsem posledně sledoval popravu profesora Silvera. Bylo mi souzeno vidět tam i popravu Averyho Jonese?

Ne.

Když jsem doběhl do jídelny, nikdo ani nedutal. Na obrazovce byla vidět tvář ledově klidného Juliana Huntera, který měl k nám proslov.

„Kompenzací se nám stal Avery Jones, bývalí strážce mého syna Joshuy Huntera a nějaký voják z vaší země. Dali jste nám prakticky nic za to, že Mortetas přišel o jedenáct svých obyvatel. Rodiny těchto zrádců již nejsou jejich rodinami. Ač budou tito lidé ušetřeni, trest je přesto nemine. Bude to trest v podobě finanční záležitosti. Zrádci si musí uvědomit, že svými činy právě uvedly své rodiny do chudoby, hladu a strachu o své životy.

Při minulém promlouvání k vám jsem dal slib. Že každý týden nechám popravit jednoho zrádce. A nyní tu mám dva. Avšak s jedním mám větší plány, na které postačí," dořekl. Poté se kamera od prezidenta vzdálila. Stál opět na náměstí. Za ním klečely tři postavy. Pan Mosby, Avery a Rex Darwin. Poručil dvěma katům, aby mu přivedli Mosbyho a Rexe, které zvedli, strčili je blíže k prezidentovi a znovu jim poručili usadit se.

„Začněte," poručil ji, vzdálil se a pak se mi jen naskytl pohled na to, jak ten nejmilejší muž v tyrkysovém přichází o život společně s mužem, který obětoval svůj život pro životy našich rodin.

I tentokrát jsem se neubránil slzám, zatímco zbytek jídelny nadávkám.

----------------

Alespoň poslední dobou pociťuji, že se mi kupí otázky a nesrovnalosti, co se tohohle příběhu týče. Nebo mi alespoň přijde, že vedlejší postavy (respektive všechny kromě Benjamina) jsou takové lidém stále skryté a já bych je ráda lidem ukázala. Jejich minulost, chování, prostě to, co jde vidět u Benjamina. Měl by někdo zájem o flashbacky, které by se bohužel nedaly vměstnat do příběhu, tudíž by se buď museli považovat za jednu kapitolu, která by nepatřila k příběhu nebo tyto krátké povídky hodit do dalšího "příběhu", který bych byla schopná psát i přání (pokud by někoho zajímala prostě postava, doba nebo tak). Mám něco takového uskutečnit nebo nad tím mávnout rukou a raději se věnovat příběhu jako celku?