Po tom co mě konečně probudilo sluneční světlo přicházející zvenku jsem vstal. Zabalil se do županu a přešel k oknu, jenž zakrývaly dlouhé tmavé závěsy. Docela se divím, že přes ně vůbec nějaké světlo procházelo.

Do očí mě udeřilo bílé světlo. Venku přes noc nasněžilo tak moc, že ani nešla vidět příjezdová cesta. Všechno venku splývalo v jeden jediný velký bílý pruh. Na tváři se mi mimovolně objevil úsměv. Věděl jsem co dnešek přinese. A že to nebyli jen blížící se Vánoce ani další úkol soutěžících.

,,Dobré ráno Vaše Výsosti." Uklonil se za mými zády, jako každé ráno, můj služebný.
,,Dobré ráno Theodore. Nějaké nové zprávy?" Otočil jsem se na něj. Stejně jako každý den měl na sobě uniformu služebnictva, ale tentokrát mi na něm něco nesedělo. Byl víc usměvavý než dříve.
,,Jen samé výborné." Usmál se a přešel ke mě s novým oblekem. Chytl jsem jo do ruky. Byl ještě teplý. Očividně čerstvě vyžehlený.

,,Dones mi prosím kávu. Dnes mě ten sníh nějak uspává." Pronesl jsem a začal sundávat oblek z ramínka.
,,Ano Vaše Výsosti." Uklonil se a rychle zmizel ve dveřích, kterými přišel.
Zatím den vypadal slibně. Možná mě v tom podporovala myšlenka na blízké setkání s přáteli, které mělo přijít za necelé dva týdny.
Nad myšlenku, že konečně po roce uvidím Kyung-Hwu a jejího bratra Min-Juna jsem se musel usmát. Byla škoda, že jsem se nevídali častěji. Jako malý jsme si byli velmi blízcí.

Mezitím co jsem se oblékal jsem přemýšlel nad jedněmi výjimečnými Vánocemi. Přijeli tehdy po dvou letech, protože měli spoustu práce. A i když zůstali jen na tři dny byli to ty nejúžasnější Vánoce co jsem kdy zažil.

,,Mamí? Kdy už konečně přijedou, je tu hrozná zima." Stěžovala si malá šestiletá zrzavá holčička v roztomilých růžových šatičkách. Vedle ní stál můj mladší bratr Joseph a vedle něj já. V tu dobu mi bylo deset a mému bratrovi osm. Byl jsem nadšený. V očích mi určitě hrály radostné jiskřičky, protože se všechny služebné culily když mě viděly.

Neříkám, že mi to vadilo, dostal jsem všechno na co jsem si pomyslel. Stejně jako moji dva sourozenci. To byla možná největší a jediná výhoda děti narozených královským rodičům.

Matka s otcem stáli vedle sebe a objímali se. Nikdy jsem je neviděl šťastnější a zároveň nervózní. Věděl jsem, že dnes má přijet moje kamarádka princezna Kyung-Hwa. Měla taky mladšího bratra, ale ten se spíš bavil s Josephem. Heather kvůli tomu byla často naštvaná, protože byla ještě moc malá a nemohla dělat lumpárny jako my.

,,Za chvíli. Jen musíš chvilku počkat. Přece jsme si říkali, že jedou z velké dálky a chvilku to trvá." Odpověděla klidným hlasem stejně zrzavá mladá žena.
,,Ale to je nudá." Přidal se Joseph a zakoulel očima. Tohle čekání pro ne nebylo. Byli hrozně nedočkaví. A moc mě tím štvali. Nedokázali být chvilku  zticha a stát na místě.

Konečně se v zatáčce před příjezdovou cestou objevilo bílé auto. Nebylo skoro vidět, jak splývalo se sněhem. Zastavilo a řidič otevřel nejdřív jednu stranu dveří.
Stejně jako minulý rok nejdřív vystoupila královna Hwa-Young a, moje nejlepší a jediná kamarádka, princezna Kyung-Hwa. Z druhé strany pak vyšel král Kang-Dae a princ Min-Jun.
Jak nám etiketa řídila, zůstali jsme stát na místě dokud k nám královská rodina z Perské velmoci nepřijde.

Uklonili se a hned potom se srdečně usmáli. Vždycky mi přišel vtipný ten jejich přízvuk a teď jsem se i konečně mohl zasmát. Byl jsem rád, že dorazili, alespoň v paláci nebylo takové ticho a smutno.

,,Vaše Výsosti. Tady máte tu kávu. Radši jsem vzal i nějaké croasany, jak máte rád. S karamelovou náplní." Vytrhl mě z přemýšlení nad vzpomínkami Theodor.
,,Děkuji ti. Obléknout se zvládnu sám. Kdyby něco zavolám tě." Přehodil ks přes sebe košili a propustil služebníka.
Přešel jsem ke stolku, kam Theodor položil snídani. Při pohledu na karamelové croasany se mi vybavila další vzpomínka.

,,Ne...já chci tamty. Ty jahodový. Ty karamelový jsem měla včera, nemůžu je mít pořád." Vztekala se má sestra. Služebný jí přinesl do knihovny croasany, ale spletl si náplň a teď schytával jednu nadávku za druhou.
Bylo mi ho chudáka líto. Vypadal, že je tu nový a hned dostal takového sprďana od princezny.

Všech pět nás sedělo v knihovně. Byl to příjemný večer den před Vánoci. Smáli jsme se, hráli si a bavili se. Byl jsem šťastný a to stejně jsem pozoroval jak u mých sourozenců tak i u Kyung-Hwy a Min-Juna.
Byl to prostě další normální den. Až na to, že rozhodně normální nebyl.

,,Heather, já si ty karamelové dám. Jestli nevadí." Ozvala se korunní princezna.
Byla tak odvážná. Ničeho se nebála. Řekl bych, že aniž by o tom věděla, mě inspirovala. A to opravdu hodně. Měl jsem se toho od ní hodně co učit.

,,Kyn? Jako vážně? Myslela jsem, že jsme se dohodly na jahodových!" Skřížila si zrzka tu na prsou.
,,Ale tak když už ses nimi dělali, a donesl je až sem, přece ho nepošleme zas zpátky. Jednou to nevadí." Otočila se na služebného a usmála se. Bylo úžasné, jak ji měl každý rád.

,,O tom ty, ale nerozhoduješ. Já jsem tu princezna a ty jsi tu jen host. Navíc je to jeho práce tu chodit a nosit nám věci."
,,Víš Heather, myslím, že má Kyn pravdu. Neměli bychom být tak rozmazlení." Jenže my rozmazlení byli. I když jsem si to nechtěl připustit byli jsme. Opravdu moc. Každý to věděl, i já to věděl, ale co čekáte, když vám od ranného dětství dají co chcete a ještě navíc.
,,Ethane? Jako vážně?" Zvedl se a zamířila ke dveřím ven. ,,Když jste takový nechci si s vámi hrát." Odsekla a vyrazila pryč.

,,Nemusel jsi se mně zastávat. Zvládnu to sama. Nejsem malý dítě, ale Heather je. Je jak Min ten chce taky všechno." S tím vrhla omluvný pohled na svého o tři roky mladšího bratra a pousmála se.
Nedokázal jsem to zastavit a začervenal se. Byla úžasná. Jak jarní kvítek, který vykvete uprostřed zimy.

Posadil jsem se na postel a vzal do ruky kávu. Nikdy jsem ji moc nemusel, ale před dlouhým dnem se vždy vyplatila. Lepší je být víc při smyslech než usínat za chůze. Jednom lokem jsem ji vypil a rozhlédl se po pokoji. Byla to až moc velká místnost pro jednoho. Byli dny kdy jsem se tu cítil osaměle. To byla mělo brzy skončit.

Od postele jsem zamířil ke dveřím naproti oknům. Otevřel jsem dveře do strany a naskytl se mi pohled na bílou místnost. Všude a všechno bylo překryto igelity. Snad, aby se to neušpinilo. Jak by, ale mohlo. Stejně jsem sem skoro nechodil. Tohle mělo patřit mé budoucí snoubence, která je zřejmé právě tady v tom paláci a o téhle místnosti nemá sebemenší ponětí.

Běžel jsem za ruku s dívkou. S dívkou, které dlouhé černé vlasy vlály za zády stejně jako nádherné zelené šaty.
Mířili jsme k mě komnatě, ale ne do ní. Přes do dveří vedle ní.

,,Tady to je. Jsem si jist, že se ti buď líbit. Je nádherná." Otevřel jsem prudce dveře. Věděl jsem, že se tyhle dveře nikdy nezamykají, ale stejně jsem k nim měl přístup jen já.
Tahle místnost kdysi patřila mé matce, ještě před tím, než se přesunuli do společné komnaty s otcem.

,,Páni." Užasla Kyn a vešla dovnitř. Stěny, které měly dříve meruňkovou barvu, byli nyní jen tak halabala přetřené bílou. Tento efekt byl zcela úchvatný. Dával zámku to co v žádné jiné místnosti nebylo. Nepravidelnost a neřízení podle řadu.

,,Někdy si v ní hraji, ale většinou jen zkoumám nepravidelné čmáranice na zdi." Upřesnil jsem a dál táhl Kyn za sebou. ,,Podívej. Třeba tohle...vidíš v tom taky velrybu?" Ukázal jsem prstem k jednomu fleku a natočil hlavu na stranu, aby se v mé hlavě vytvořila představa velryby plující v moři.

,,Ne...já v tom vidím otevřenou knihu." Přivřela oči Kyn a chvilku jen flek pozorovala než pokračovala. ,,Ale spíš to je slunečnice. Něco mezi tím." Zasmála se a přešla k jinému fleku u něhož se mu nikdy nepodařilo identifikovat co to je. Teď jsem však před sebou měl úplnou kopii.
Na stěně byl flek ve tvaru Kyung-Hwiny tváře. Jaktože jsem to neviděl dřív? Vždyť je to úplně jasné.

,,To jsi ty."
,,Ja v tom spíš vidím ovci." Zamyslela se.
,,A kdo řekl, že ty nejsi taky ovce." Rozesmál jsem se a začal utíkat. Velmi dobře jsme věděl jaká bude princeznina reakce.
,,No to víš, že jo. Ty velrybo." Zasmála se taky a začala mě po místnosti pronásledovat.

Teď už stěny nebyli různé barvy. Byla tu jen bílá. Jakmile totiž matka zjistila, že jsem sem vzal Kyung-Hwu naštvala se a nechala všechny stěny uvést do původního tvaru. S tím i odnesla a ukryla všechen nábytek. Teď za místnost vypadala smutně. Už nebyla zvláštní. Jen stejná a nudná. Ostatně jako všechny ostatní.

Odhrnul jsem jednu plachtu. Malovaná skříň rozhodně nemohla patřit mé matce. Ta musela mít všechno stejné. Nikdy by si nenechala udělat jen jeden kus nábytku. Vždycky musela mít celou sadu. Je ale možné, že taková dřív nebyla? Že byla stejná jako Kyn nebo Joseph? Když byla taky v Selekci?

,,Ethane. Řekni mi to. Řekni mi co je mě cítíš. Myslíš, že nevidím jak se na mě pořád díváš? Že mě obdivuješ?" Opřela se Kyung-Hwa o stěnu malovaného pokoje. Byl jsem nervózní. Věděl jsem, že tenhle rozhovor jednou budu muset provést, ale netušil jsem, že tak brzo.

,,Kyn... já..."
,,Ne Ethane. Řekni mi to narovinu a já ti to taky řeknu narovinu." Skřížila si ruce. To u toho byla vždycky tak roztomilá když se zlobila?

Váhal jsem. Nebyl jsme si jistý co k ní cítím. Poslední dobou to bylo jiné, dobře jiné. Když jsem byl s ní byl jsem šťastný. Žádné špatné myšlenky se mi v hlavě nedokázaly usadit. Kyn je vždy odehnala. Jenže když odjela byl jsem zas jen ten princ. Princ bez žádného přátelství. Bez lásky. Mušle jsem ji to říct. Třeba by mě tu nenechala samotného.

,,Kyn. Miluju tě." Zašeptal jsem. Jestli jsem však čekal nějakou reakci od Kyn jsem se jí nedočkal. Čekal jsem dvě možnosti. Nedostalo se mi ani jedné. Což je na jednu smutné, ale na druhou stranu asi i dobře.
,,Já vím, že jo. Poznala jsem to už když nám bylo deset. Ale i ty sám víš, že nejí možné, aby mezi námi něco bylo, že?" Odmlčela se, ale nenechala.me cokoli namítnout.
,,Taky se s tebou cítím šťastná jak s nikým jiným, ale my jsme oba dva dědici trůnu. Kdybych si tě vzala, v budoucnu, Perská velmoc by neměla nástupce trůnu."
,,Ale co Min-Jun?"
,,Hlupáčku. Víš přece, že u nás vládnou jen ženy, jen za sto let se to vymění."
,,A nemůže být nějaká změna? Jsi přeci budoucí císařovna, mužem si poupravit pár pravidel. Já se klidně svého trůnu vzdám. Joseph je jen o dva roky mladší." Snažil jsem se přímému jak ji tak i mé srdce, co nechtělo uvítat možnost, že mi navždy zmizí.

,,A jak by na to reagovali asi tvoji rodiče? Nikdy by ti to neodpustili. Promiň...ale nemůžeme." S tím se zvedla a odešla pryč. Nechala mě tam samotného. Takového, jakého jsem se nejvíc bál. Ztratil jsem ji. Věděl jsem to. A už ji nikdy nebudu moct chytit zpět.

Ozvalo se ťukání a hned na to se otevřely dveře.
,,Vaše Výsosti. Je čas." Ozval se Theodor. Jak dlouho jsem tu jen stál a utápěl se v myšlenkách? Pět minut nebo hodinu? Nevím, ztratil jsme pojem o čase.
,,Ano Theodore. Už jdu." Naposledy jsem se podíval na bílou místnost a vyšel z pokoje. Čekal mě dlouhý a náročný den. Nemohl jsem si dovolit přijít pozdě.

___________________________________
Veselé Vánoce vám všem.
Dnes tu však nenaděluje Ježíšek, ale já. Jakpak se vám líbila, obzvláště dlouhá, nezvyklá kapitola?
Přeji vám úžasné Vánoce s rodinou. Užívejte dokud můžete, až vám bude šedesát taky budete litovat, že jste se nepobavili xd
Lis💞