|29.11.2017| Sophie Weasonová

Spolu s Alice Blakeovou jsem procházela zámkem. Neměli jsme zrovna určený cíl a tak jsme se snažily najít nová místa, která v zámku jsou a ještě jsme o nich nevěděly. Popravdě, byla to velká nuda. Alice byla fajn, ale...a to bylo veliké ale. Nebyla taková jako ostatní. Nenosila šperky a ani vlasy nijak moc upravené. Šaty si zásadně vybírala nejobyčejnější a nikdy nenosila podpatky. Byla jsem ráda, že má aspoň dost rozumu aby nenosila tenisky. Dnes na sobě měla krátké, volné, černé šaty, které na ní s dovolením visely jak hadr. Mě to nevadilo, ale někde hluboko v hlavě, jsem věděla, že když se s ní budu kamarádit, brzo dojde i na mě. To jsem věděla až moc dobře. Mělo to však jednu pozitivní stranu. Alice měla očividně lepší orientační smysl. Za ty dva dny co jsme tu byli se mi podařilo už minimálně šestkrát ztratit. Alice na tom byla líp. Té se to podařilo jen dvakrát.

Zahnuly jsme za roh a naskytl se nám pohled na chodbu vedoucí k jídelně. Podívala jsem se na první hodiny, které se v mé blízkosti nacházely. A že jich nebylo málo. Skoro na každých dvou metrech byly jedny. Ať už stojací, visací a nebo digitální.
,,Za pět šest." Přečetla nahlas Alice, která si také prohlížela jedny z hodin.
,,Už bychom asi měli jít do jídelny..." Navrhla jsem
Bylo to sice naprosto jasné, když v šest hodin začínala večeře, ale já si tu poznámku nemohla neodpustit. Alice se jen uchechtla a vyrazila k masivním, dřevěným dveřím nalevo od nás. Po chvilce jsem se vydala za ní. Za Alici jsem byla ráda. Příjemně mě potěšilo, když jsme na sebe včera narazily před knihovnou. Ani jedna z nás tam nešla schválně, tak jsme šly hledat tajné chodby. Bohužel jsme nenašly ani jednu, opravdu to budou TAJNÉ chodby. Od té doby jsme se tak nějak držely spolu. Nebyli jsme ani kamarádky, ale ani nepřátelé. Dalo by se říct, že jsme byli jen spojenkyně. Každopádně, jestli se takhle bude chovat ještě déle, měla bych začít vymýšlet co dál. Nevěřila jsem, že by nám nechali jediný volný a klidný týden. Byla to přeci pořád soutěž.

Vešla jsem do jídelny hned za Alicí. Už tam byla většina holek. Alice se odpojila asi veprostřed stolu a posadila se naproti své krajance- Amitě Ghostové. Já se teď už pomalejším krokem šinula až na kraj stolu, kde měla sedět Artina- tedy má rodná provincie. Sedla jsem si vedle Jane Pellencové a Clarie Moonové. Nijak zvlášť jsme se spolu nebavily, ale tím, že jsme seděli vedle sebe, a asi ještě nějakou dobu budeme, musím s nimi vycházet. S Jane to bylo snazší, byla za společnost ráda, protože seděla hned vedle prince Ethana. S Clarií to bylo o něco těžší. Spíš se bavila s Tabeou Lewisovou z druhé strany vedle sebe.

,,Ahoj, tak jak to šlo?" Obrátila jsem se na Jane. Ta jen nepřítomě pokývala hlavou a stále zkoumala stěnu před sebou. Náhle, jakoby dostala elektrický šok sebou škubla.
,,Někdo donáší královně." Zadívala se na mě.
,,Cože to?" Zavrtěla jsem hlavou. Jak na tohle přišla?
,,Dneska ráno přišla do dámského salónku a nějak zjistila, co se dělo včera u snídaně v jídelně."
,,Snad nemyslíš, že jsem to byla já?!"
,,Popravdě...myslím. Odešla jsi hned po tom výstupu s Kailee a nebyla jsi dneska ani v salónku." Zadívala se mi do očí. Lesklo se v nich opovržení.
,,Proč zrovna já?" Odpověď mi však již nedošla. Do kuchyně vešla královská rodina. Stoupla jsem si. Ani jsem si nevšimla, že už dorazily všechny účastnice.

Jen co se zas všichni posadili a před sebou měli večeři- skládající se z opečených žebírek, šťouchaných brambor a zeleninového salátu- hodila po mně Jane zas pohledem. Mrzelo mě to. Nevěděla jsem, že je taková. Sklopila jsem oči ke svému opečenému sýru. Ano, všimli jste si správně. Nejsou to žebírka, ale sýr. Jsem hrdá vegetariánka a nic můj názor nezmění. Zvířata jsou od toho, aby žila a ne se zabíjela jako něco bezvýznamného.
,,Lady Amito," Všechno utichlo a všichni v místnosti se naráz otočili na prince. Tohle bylo první jídlo za ty dva dny co prolomil ledy a někoho oslovil. Nebudu lhát. Celkem mě mrzelo, že neoslovil mě.
,,Oh, ano Vaše Výsosti?" Ozvala se dívka naproti Alice. Měla na sobě modré šaty poseté třpytivými kamínky. Tmavší kůže k nim krásně ladila, stejně jako černé rovné vlasy rozpuštěné a položené na ramenou.
,,Mohla by jste mi říci něco o sobě? Jaké máte koníčky?" Naklonil princ hlavu na stranu a do pusy si strčil vidličku a masem. Trochu jsem se otřásla. Tohle bude zajímavé.

,,No, před Selekcí jsem pracovala v cirkuse. Dělala jsem chůzi na laně." Buďto se to zdálo jen mě a nebo se jí vážně v očích objevily jiskřičky. ,,To je taky vlastně můj koníček." Usmála se a podívala se přes stůl na své hostitele. Princ přikývl a podíval se dál. Amitě, podle výrazu z jejího obličeje, vůbec nevadilo, že se jí princ zeptal jen na dvě otázky a pak pokračoval dál. Mě poměrně i dost vyhovovaly tak krátké rozhovory. Aspoň se o ostatních dozvím něco víc.
,,Lady Raven a co jsou vaše záliby smím-li se zeptat." Všechny oči tentokrát přeletěly na naši stranu stolu, akorát opačnou stranu než jsem seděla já. Hnědovlasá dívka v krásných modrých výšivkových šatech s límečkem zvedla hlavu. Čokoládové oči vyzařovaly jakýsi odpor, ale dokonale klidná maska vše zamaskovala. Vypadala, že v zámku bydlela odjakživa.
,,To musím mít zálibu, abych žila?" Podívala se dívka, jenž princ oslovil jako Raven, na všechny přítomné. Byl to trošičku zhnusený pohled, ale nebyla jsem si tím na stoprocent jistá.
,,Určitě máte nějakou zálibu ne?" Zajímal se dál princ. Dívka jen povytáhla jedno obočí nahoru. Viděla jsem jak se Jane rychle otočila na druhou stranu. Její pohled jsem pronásledovala a spočinula na královně Meghan. V duchu jsem si zanadávala, že jsem v tom salónku nebyla. Páč ten pohled stal opravdu za to. Obličej byl klidný, ale z očí doslova šlehal plamen. Trochu jsem se posunula dozadu, protože si nebyla jistá, jestli královna za chvíli něčím po Raven nehodí.

,,Aha dobře." Odmlčel se, ale ne nadlouho. Hned zas zvedl pohled, tentokrát ne tolik radostný jako předtím. ,,Lady Beatrice co vy děláte ráda ve volném čase?" Vážně jsem si právě připadala jako na tenise, kde míček léta z jedné strany na druhou?
,,Oh ano, ráda sportuji." Usmála se hnědovláska na druhém konci stolu vedle malého prince Luka.
,,A jaký sport přesně? Nebo děláte tak od všeho něco?"
,,Tak různě, záleží jaká je zrovna sezóna nebo na co mám vlastně náladu. Vy děláte také nějaký sport?" Usmála se dívka. Teď zas všichni sledovali princovu odpověď. Ten na chvíli zaváhal, ale pak se usmál.
,,Nejradši mám asi parkour na koních a nebo šermování."
,,Tak to jsem bohužel zatím nezkoušela." Pokrčila rameny lady Beatrice a zadívala se zpět ke své večeři. Tím tu konverzaci jasně uzavřela s tím, že by to chtěla zkusit zde v zámku. A očividně i s ním.

,,A co vy lady Bianko?" Začínalo mě to nudit. Konverzace nikdy netrvala déle než pět minut. Jinak tomu nebylo ani u Bianky. Mluvila o tanci, že ho však neumí se taky zmínila, filmových a hudebních žánrech a dokonce začala i o sushi. Kdyby jí princ příjemně neutnul, asi by mluvila do rána. Celou dobu se na všechny usmívala, ale nezdálo se, že zrovna princi by dávala nějakou svou pozornost. Přes celou Biančinu řeč jsem stihla sníst většinu své večeře. Jako vždy nám toho naložili až moc a tak by se do mě už nedostal ani drobek. Možná, že kdyby někdo vzal špendlík tak bych praskla jako balónek. Jak se říká po dobrém jídle se krásně usíná a tak jsem se cítila i já. Byl to poměrně dlouhý den a já se už těšila do postele. Něco mě to však přerušilo. Než jsem se stačila omluvit, že si půjdu lehnout zastihl mě hlas, který jsem opravdu slyšet nepotřebovala. Nebo snad nechtěla?
,,A smím se zeptat i vás lady Sophie?" Málem se mi celé jídlo vrátilo zas zpět z žaludku do krku. Bylo to docela nečekané a vlastně mě ani nenapadlo si připravit nějakou odpověď, kdyby se zeptal mě.
,,Jasně, samozřejmě. Tak...já jsem veterinářka v životě mimo zámek." Vážně jsem právě použila tak nesmyslnou větu? ,,Studuji vysokou školu a miluju zvířata." Jestli se předtím rozzářily oči Amitě, když mluvila o své minulosti tak nevím jestli mě z nich nešly rovnou blesky. ,,Na praxe chodím k jedné velmi milé doktorce a spolu s ní se učím operovat zvířata. Třeba pomoct rodit a nebo když mají nádor a ten jim tlačí na střeva a oni se nemohou pořádně vymočit. Sice je to těžké a když je po vás pak všude krev nebo vám pod rukama tepe to malé srdíčko, ale rozhodně to stojí za to. Vidět pak ty jejich vděčné tváře." Podvědomě jsem se usmála. Ráda jsem na tohle vzpomínala. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se mě princ Ethan zeptal. Aspoň ve mě zas zažehla nová jiskra, že tento nový život není tak strašný jak se zprvu zdál. Že vždy může být líp a stačí jen věřit a uchovávat si v sobě to krásné co nás drží nad hladinou. Nikdy není pozdě si vzpomenou co máme rádi a co bychom z celého srdce chtěli dělat.

___________________________________
Jeej ano jsem zde. Sice s trochu menším zpožděním a tak vám to vynahradím, že vám další kapitolu vydám v pátek xd. Takže teď zas orientačně pár informací.
Na další kapitoly zas můžete posílat šatičky👗, tentokrát je naprosto Jedno jaké to budou. Do 18.6.2021
Další věc. Pro chod a vlastně i samotné zapojení vás do příběhu potřebuju, aby jste si za každou svou postavu vybrali číslo od 1 do 34.
Př. Mám dvě postavy takže Alence Nové dávám číslo 2 a Karolíně Sírové dávám číslo 19. (Průběžně vás budu o zaplněných číslech informovat)
Do čtverka můžete ještě hlasovat o postavách, pak to končí takže si pospešte ať to nezmeškate^^
Dobře takže v pátek papá 👋💞