"Co to děláš?" zeptala se Andrewova matka, když mu do pokoje přinesla vyprané oblečení.

Andrew měl otevřené dveře skříně a přihrádky v ní vytažené, aby si z nich mohl brát věci, které následně skládal do velkého batohu.

"Balím si věci. Jedeme přece se třídou pod stan."

Andrew vzal matce čisté prádlo z rukou a některé kousky dal rovnou do tašky. Zbytek poskládal do skříně.

"To jedete už teď?" podivila se jeho matka. Myslela si, že na výlety se jezdí až od června. Ikdyž se blížil konec května a rtuť teploměru občas dosahovala až ke 32 °C, většina žáků se ještě učila a opravovala známky.

"Ne, mami, až za týden," ujistil ji syn. "Já chci mít ale sbaleno předem." Miloval dobrodružství, ale jeho matka na něj byla příliš opatrná, takže využíval každé možné příležitosti něco zažít. Na její vkus se Andrew hrnul do života až moc rychle. Vždyť byl teprve v osmé třídě. Na druhou stranu byla ráda, že její syn zůstal tak veselý, ikdyž to znamenalo, že kvůli tomu musel zapomenout na minulost.

"A co učení? Neměl bys dohánět známky?" dodala už o něco veseleji, protože věděla, že se její syn učí dobře. Byla na něj pyšná, proto ji stále neomrzelo se ptát na jeho prospěch.

"Mámi," zaúpěl v prosebném gestu Andrew, "vždyť budu mít jen jednu dvojku." Dál si balil věci a při tom hovořil s matkou.

"Vážně? Myslela jsem, že jsi říkal tři." Jeho matka nadzvedla obočí. Byla ráda, že je její syn tak úspěšný.

"Jo, ale češtinářka se rozhodla, že to mám nerozhodně, tak mi dala velkej test, kde jsem zkazil jen jednu otázku, protože jsem si ji pořádně nepřečetl, takže mám za jedna. No, matikářka řekla, že chápu příklady, který ostatní ne, takže mi nedávala ani žádnej test a rovnou se rozhodla pro lepší známku. Ta angličtina mi bohužel nevyšla, protože mi učitelka přilepšovala minulé pololetí." Během svého vysvětlování se procházel po pokoji a hledal věci, které by se mu mohly hodit.

"A opravdu si to s tím výletem nerozmyslíš?" zkusila to matka, přestože věděla, jaká bude synova odpověď.

"Mami." Přišel k ní a pohladil ji po tváři. "Neboj, nic se mi nestane." Tím ukončil jejich rozhovor a jeho matka tak musela uznat, že se o syna možná až moc bojí.

Následující dny se ve třídě probíralo především hlavní téma - výlet. Dívky řešili oblečení a komáry a chlapci se vždy shromáždili u Andrewovi lavice a domlouvali se, jak budou dívky strašit.

"Připravte se i na déšť," upozornil je v hodině učitel. "Ve zprávách také hlásily bouřky, ovšem je možné, že se nám to vyhne."

Při slově bouřka sebou Andrew trhnul. Nikdo si toho nevšiml, protože celá třída kupodivu sledovala učitele, ale jeden člověk mu přece jen nevěnoval pozornost - Thomas. Seděl hned vedle Andrewa už tři roky. V sedmé třídě si Andrew sice sednul na začátku roku k Danielovi, který seděl opět sám, protože každého rušil od učení, ale po dvou dnech to vzdal a sám požádal, jestli by se mohl vrátit k Thomasovi. Andrewovi možná v tu dobu vadilo, jak je Thomas uzavřený a tichý, ale po téhle zkušenosti na něj změnil názor. Snažil se Thomase spíš pohchopit a určitým způsobem mu naznačit, že není na vše sám, ale z Thomase si nikdo nedokázal udělat kamaráda hned, proto to většinou každý vzdal. Až na Andrewa. Ten věděl, že jediný projev přátelství jsou prozatím jejich rvačky, proto byl trpělivý. Občas se pokusil o navázání konverzace a spokojil se i s tím, když z Thomase dostal jen jedinou větu. Věděl, že tímhle se dostává dál.

Thomas se uchechtnul. "Bojíš se bouřky, co?" Vzhlédl poprvé za tu hodinu od své knihy a jeho pohled patřil právě Andrewovi. Ten jen kývnul hlavou na souhlas tak mírně, jakoby snad doufal, že to jeho černovlasý soused nezaregistruje. Tomu to ale bylo jasné i bez odpovědi. Andrew si to neuvědomoval, ale za tu dobu už nebyl pro Thomase žádnou záhadou. Dokázal odhadnout, na co myslí, jen podle výrazu tváře a podle jeho gestikulace mu bylo jasné, jak se cítí u určitých témat hovoru. Věděl, že Andrew něco před světem tají, dokonce i sám před sebou, jen nevěděl, co to mohlo být. Byl si ale jistý, že to Andrewa trápí. Určitým způsobem mu chtěl i pomoct, protože to byl jediný člověk, který se o něj vůbec zajímal, ale nevěděl jak.

"Proč se bojíš bouřky?" ptal se dál.

"Já... Ani nevím. Asi mi to zůstalo z dětství." Andrew pokrčil rameny, protože na tuhle otázku sám neznal odpověď. Nikdy ho ani nezajímalo, proč se vlastně bouřky bojí. Nebyl přece jediný, kdo se bouřky bál.

"Ne každé dítě se bojí bouřky," namítl Thomas.

"Já fakt nevím." Andrew zoufale rozhodil rukami.

Týden na to celá třída odjela na týdenní výlet. Odjížděli v sobotu brzy ráno z vlakového nádraží, odkud jeli ne zrovna luxusním vlakem za přírodou. Většina žáků přišla rozespalá s ústy plnými nadávek na ranní vstávání o víkendu. Zbytek, který si nestěžoval, byl podle nich nenormální. Mezi tento "zbytek" patřil i Andrew a Thomas. Dorazili na nádraží dobrou půlhodinu před odjezdem.

Andrew si nařídil na tento den budík na pátou hodinu ranní, aby vše stihnul a aby to nebyl on, kdo by přišel pozdě a všechny zdržoval. Proto si také sedal na lavičku s výhledem na kolejnice a staré nepoužívané vagóny už o půl sedmé a jediný, kdo tam seděl dříve, byl Thomas, který dorazil jen pár minut před ním.
Během čekání prohodili pár nedůležitých vět, ale hned, jak Thomas zpozoroval přicházející osobu, rozhovor ukončil. Mohlo to být patnáct minut po Andrewově příchodu. Postupně se plácek před zastřešenou čekárnou zaplňoval žáky a v sedm hodin a pět minut mohli všichni nastoupit do vlaku.

Andrew trval na tom, že si ve vlaku sedne s Thomasem, a ignoroval podivné pohledy svých kamarádů. Vybrali si místa naproti postaršímu páru v zadní části vagónu. Pár po pár zastávkách vystoupil, proto si Andrew sedl na jejich místo naproti Thomasovi, aby mu viděl do tváře, a opět začal rozhovor. Neprobírali nic určitého, jen tak klábosili o všedních věcech, ale Andrew byl rád, že Thomas nemlčí.

Cesta vlakem trvala téměř hodinu. Žáci vystoupili se zdřevěnělým pozadím a dokonce i uvítali procházku lesem s batohy na zádech, kudy vedla jejich cesta k louce, kde si postavili stany.

První den se skládal spíše z odpočinku a poučování o bezpečnosti. Brzy večer už všichni zalezli do stanů, protože začalo pršet. Déšť Andrewa uklidňoval, proto usnul celkem brzy. Jenže déšť pomalu ustupoval a dával prostor bouřce.

Blesk... Hrom... Blesk... Hrom... Bouřka. Stan. Seděl v rohu stanu schoulený do klubíčka třesoucí se strachy. Nemohl se nikam schovat - všude okolo byl jen les, louka a stany jejich třídy. Nebál se deště, při kterém usínal, ale bouřky, která před chvílí přišla a probudila ho, ano. Seděl tam sám, klepal se a při nečekané ráně občas zapištěl jako malá holka.
Zahlédl stín. Pomalu se blíží ke stanu a on sotva dýchá. Rozepne stan a... Je to Thomas. Andrew by v tuhle chvíli děkoval bohu, kdyby nebyl tak vyděšený. Nejdřív se mu zdálo, že mu Thomas přišel vynadat, protože ho ruší od spánku, ale názor změnil, když viděl jeho výraz. Thomas se na něj díval s pochopením.

"Pojď." Podal mu ruku.
Andrew vyděšeně těkal očima z jeho ruky k jeho očím a zpět.

"Naučím tě, jak přemoct svůj strach.

Opatrně přijal jeho ruku a nechal se vyvést ze stanu. Thomas za nimi zapnul zip stanu a vedl Andrewa lesem. Kličkovali mezi stromy a Andrew se stále nepouštěl jeho ruky. Sice se nechal vytáhnout z bezpečného úkrytu, ale to neznamenalo, že se přestal bát. Každou chvíli si musel opakovat, že tu s ním je přeci Thomas a ten ví, kudy jít, aby byli v bezpečí od bouřky.

Došli až ke kraji lesa, kde rostlo už jen pár borovic na kraji pískovcového srázu. Thomas se zastavil u jednoho stromu zhruba půl druhého metru od propasti.

"Takhle mě chceš zbavit strachu?" zeptal se s úšklebkem Andrew a trochu se přiblížil ke kraji.

Thomas ho ihned zatáhl zpět. A vyvolal v Andrewovi nespokojenost, protože chtěl zažít alespoň nějaké dobrodružství, když už se trmácel lesem pro nic za nic. "Takhle si nepomůžeš. Akorát tam zahučíš. Já tě sem nevedl kvůli tomuhle, ale kvůli tomu pohledu," vysvětlil mu a ukázal prstem do dálky, kde se na kopcích právě nacházelo centrum bouřky. Andrew se sice bouřky bál, ale tohle bylo něco neskutečně krásného. To, jak blesk v jediný zlomek vteřiny proťal temnotu, působilo v tu chvíli jako vzkaz z nebe.

"Víš, bouřka je jen další z projevů nebe. Říká se, že když prší, andělé pláčou. A když pak hřmí, bůh se zlobí."

Thomas toho tolik neudělal, jen zavedl Andrewa na místo, kde měl možnost vidět i tu lepší stranu bouřky, ale přesto dokázal udělat tento výlet pro Andrewa výjimečným.

Vaše Simone se opět hlásí s novou kapitolou ; )
Nádraží jsem si vymyslela, ale jinak se to místo podobá fotce nahoře v médiích (Český ráj).
Mějte se tu krásně :3 a u dalšího dílu paa ;)