18.

Už ho léčila více než týden. Tělo se uzdravovalo, ale k jeho duši se jí stále nedařilo proniknout. Kromě několika rozkazů, král po celý čas léčby mlčel.

„Začni sama," poradil jí Zane. „Většina se rozpovídá, když jim sama nejdřív svěříš nějaké vlastní tajemství."

„To by mohlo zabrat," zamyslela se Gabriela.

„Upozorni ho na něco, co máte společného."

„Co já mám společného s Aranem?"

„To musíš právě zjistit."

„Jeden nápad jsem měla, ale na to nebude dost času, když Aran tak pospíchá na tu svatbu. Podle toho, co povídal Taron, když jsme se nudili ve vězení, co vím od Andriny a podle těch botanických knih.... myslela jsem, že mu připomenu to, co měl kdysi rád."

„To je skvělý nápad," řekl Zane povzbudivě.

„Jenomže nebudu mít dost času. Aran zatím není v náladě na to, aby se se mnou hrabal v zemi a vlastně na to není ani dost silný. Rostliny potřebují čas a ten já nemám. Zasadila jsem ta semínka od Charis, ale bude ještě dlouho trvat, než vzejdou." Mohla to urychlit, ale nechtělo se jí zbytečně vysvětlovat původ svých kouzel. Ne, pokud to nebylo nutné.

„Tak je k němu vezmi třeba v květináči. Povídej si s ním o tom, zeptej se ho na radu."

„Na radu?"

„Divila by ses, jak chlapovi lichotí, když tě může něco naučit a Aran není výjimka."

„To by možná šlo," zamyslela se Gabriela.

Hned druhého dne jeho rady vyzkoušela.

Už nějakou dobu ho masírovala, když začala vyprávět. Nejdřív spíš pro sebe, ale brzy zjistila, že král poslouchá, každé její slovo.

„... a tak jsem se vlastně dostala k bylinkářství. Babička vždycky říkala, že dokud buduješ tak žiješ. Že je sice příliš slabá na to, aby vybudovala palác, ale zahrada vyžaduje stejné množství lásky a trpělivosti. Bylinky jsem ale měla ráda už od malička. Fascinovalo mě, jak něco, tak nenápadného, může zachránit život nebo i zabít. A navíc mi poskytovaly svobodu. Útěky do lesa byly jediné okamžiky, kdy jsem byla znova šťastná a maceše se samozřejmě hodilo, že nemusí utrácet za doktora. Někdy jsem celé noci ležela na mechu a dívala se na noční oblohu. Nikdy jsem se nebála."

„Možná by ses občas měla bát," utrousil král „Někdy jsi pěkně drzá a neuvědomuješ si, že by tě to mohlo stát krk."

„Mně na tom životě zas tak nezáleží. Víš, jak jsem přišla na to, že nejsem člověk? Chtěla jsem se utopit. Představ si to zděšení, když se mi to nepodařilo."

„Bláznivá ženská. Proč ses topila?"

„Rodiče mi vybrali ženicha, který se mi nezamlouval."

„Jenom tohle?"

„Musel bys ho poznat."

„Byl to žebrák?"

„Naopak, šlechtic, dokonce mi vyjednal audienci u císaře a nechal mě povýšit do šlechtického stavu. Samozřejmě ho to stálo celé jmění."

„Zdá se mi, že jsi trochu nevděčná."

„To už je jedno, kdyby věděl, že jsem divoženka, stejně by si mě nevzal."

„Divoženka?"

„To je dítě člověka a víly... nebo jiné bytosti."

„Hmm, jako u nás mořské panny."

„Tak proto ten ocas! Dostala jsem totiž... kouzlo, které mi mělo umožnit proměnit se ve vodníka, ale vyšla jsem z toho jako mořská panna. Teď to chápu," zasmála se Gabriela.

„Takže jsi šlechtična?" vrátil se Aran k tématu.

„Urozená svobodná paní, ale pochybuju, že pro tebe lidské tituly něco znamenají."

„Máš pravdu, neznamenají," uchechtl se Aran, přesto mu teď, jako šlechtična, vadila o trochu míň.

„Tak na tom se shodneme. Pro mě ten titul také nic neznamenal, ačkoliv jinak, než pro tebe... Vaše Nejjasnější Veličenstvo."

„Těším se, až mě jednou oslovíš mým titulem a nebude to znít jako nadávka."

„Promiň."

„... a až řekneš promiň a budeš to myslet upřímně. Jak ses srovnala s tím, že nejsi člověk?"

„Ještě pořád na tom pracuju," vzdychla Gabriela, otočila Arana na záda a znovu mu nakapala do oka pár kapek. „Zkus pohnout nohama, už by to mělo jít," král to zkusil, ale svalstvo bylo příliš ochablé. „Nevadí, ještě tě trochu namasíruju a po obědě ti připravím posilující nápoj... Vaše Veličenstvo."

„Když se ti podařilo uniknout nechtěnému manželskému svazku, proč říkáš, že ti nezáleží na životě?" vyptával se král, zatímco si Gabriela nalévala do dlaně olej.

„A jsem snad svobodná? Pustíš mě, až tě vyléčím?" odpověděla na otázku otázkou, ačkoliv předem věděla, co uslyší. Král byl dlouho zticha, ale nakonec řekl: „Máš pro mě příliš velkou cenu."

„Tak tady vidíš, proč není dobré příliš lpět na životě."

„Nemám v úmyslu ti ublížit."

„Děkuji... Vaše Veličenstvo," odpověděla a znělo to, jako vždy, sarkasticky.

„Já jsem sice král a nejspíš nejmocnější na světě, ale taky si nemůžu dělat, co chci. Spíš naopak."

„A kdybys mohl dělat, co bys chtěl, co by to bylo? Co jsi dělal, když jsi ještě nebyl král?"

„Proháněl jsem holky, pěstoval rostliny, hrál kostky, šachy, učil se zacházet se zbraněmi, lovil kraby..."

„Nezahrajeme si šachy?" navrhla Gabriela. To bylo jediné z králova seznamu, co jakž takž ovládala.

„Umíš je hrát?"

„To zrovna ne, ale umím docela dobře prohrávat."

„Tak to by šlo," ušklíbl se král a Gabriela přinesla sadu, které si už předtím všimla v knihovně. Podložila mu záda několika polštáři a pomohla mu, aby se pohodlně posadil.

Aran se sice omlouval, že už to dlouho nehrál, přesto ji však bez nejmenších potíží porazil a další hru znova a znova a znova...

Všimnul si však, že není hloupá. Uměla se poučit z chyb a nikdy neudělala žádnou dvakrát. Řekl si, že by bylo fajn mít skutečného protivníka a začal ji učit.

A ačkoliv nejprve remcal, že mu Gabriela nosí do pokoje špínu, začal se starat i o ty tři květináče, které mu postavila na noční stolek a odmítla mu prozradit, co do nich zasadila.

***

Po dvou týdnech od počátku léčení byly pokroky více než viditelné. Král se uměl sám posadit, dokonce i postavit, když se něčeho přidržoval, ale chodit zatím nezvládl. Příliš dlouho ležel a neměl dost silné svalstvo. Rovněž zrak se mu vrátil, ale jeho oko bylo modré, jako Gabrieliny oči. Jeho původní hnědá barva se mu nevrátila. Netušil, že to byl úmysl a nařídil Gabriele, aby to spravila.

„To nedokážu," bránila se. „Už to, že vidíš, je zázrak."

„No právě. Zrak jsi mi vrátila a barvu bys nedokázala?"

„Měla jsem pomoc, ale... jestli chceš, abych změnila barvu, potřebují někoho tvé krve."

Král přikývnul a nechal zavolat svého nejstaršího syna. Titus byl jeho pátým dítětem. Po čtyřech dcerách královna konečně porodila syna, pak následovaly další dvě dcery, Isla a Liana, druhý syn a nakonec Andrina.

„Tak dělej," poručil král, když vstoupil Titus do místnosti, „Na co čekáš!"

Gabriela se zatvářila tak nechápavě jak jen mohla. „Omlouvám se Vaše Veličenstvo, ale syn vašeho pobočníka nám moc nepomůže."

Titus zrudnul a začal něco koktat, ale král si zachoval chladnou hlavu a poslal ho pryč.

„Co si myslíš, že děláš!" zařval na Gabrielu, chytil ji pod krkem a přitáhl ji těsně k svému obličeji. Byla vyděšená, ale ani nemrkla, a když viděla tu podobu, věděla, že se ve svém odhadu nemýlila. Nebyla v tom žádná kletba, ale roky plánování a intrik. Synové, kteří nepochybně věděli, kdo je jejich otec. Etrius měl cestu k trůnu jistou.

„Nikdy jsem se neprosila o ten dar, ale mám ho. Věř mi, že většinou je to spíš prokletí. Má vlastní matka to neunesla a vzala si život," mluvila Gabriela potichu a král uvolnil sevření, „Tvůj jediný opravdový syn je Taron. Musel jsi to přece tušit. Proto jsi poslal Tita pryč a nekřičel jsi na mě před ním."

Tušil to, nebyl blázen, ale bylo příjemnější žít v představě, že jsou synové jeho. V hloubi duše aspoň doufal v jejich loajálnost, ovšem Titova reakce ho přesvědčila o opaku. Věděli, kdo je jejich otec, a třásli se na trůn.

„Odejdi," zašeptal.

„Isla by mohla pomoct... "

„Vypadni!" zařval, a Gabriela raději zmizela ve svém pokoji.

***

„Jestli mě do večera nenechá předvolat a nepopraví mě, tak máme vyhráno," řekla Gabriela a unaveně klesla do křesla.

„Co jsi zase provedla?"

„Prozradila jsem mu, či jsou ta kukaččí mláďata, a že jeho jediný syn je Taron. Jak dlouho jsi žil, tady v paláci, že jsi na to nepřišel?"

„Nikdy mě nenapadlo o nich pochybovat."

„To asi nenapadlo nikoho."

„Podívej se na Alexe a jeho bratry, jak jsou rozdílní. Král byl nejspíš tak rád, že má konečně dědice..." větu už nedokončil. Ozvalo se zabušení na dveře, které se hned na to otevřely.

„Tak budeš mě, kurva, léčit nebo ne?" zařval král, který se opíral o berle, ale nic nenamítal proti tomu, když ho Zane a Gabriela podepřeli a odvedli zpět do postele.

***

Etrius a jeho synové byli ve vězeňské kobce, dokud se král nerozhodne, co s nimi udělá. Celou noc nespal a přemýšlel. Měl je rád a oni za jeho zády připravovali zradu.

Nešlo o něj. Musel chránit své ostatní děti a Tarona. Kdyby ho Gabriela neléčila, byl by už teď nejspíš mrtvý a s ním každý, kdo by ohrožoval jejich cestu na trůn. A kdyby královna před léty nezemřela, byla by teď ve vězení s nimi.

Rozhodoval se s těžkým srdcem, ale jiná cesta nebyla.

Když Gabriela vstoupila ráno do jeho ložnice, zastihla ho zrovna uprostřed cvičení.

„Přestaň na mě laskavě zírat," zavrčel na ni a vrátil se do postele.

„Jsem ráda, že jsi konečně začal cvičit."

„Nedělám to proto, abys měla radost. Příští týden už je svatba a já nechci předstoupit před své poddané jako mrzák."

„To už nejsi. Vlastně už mě vůbec nepotřebuješ."

„To rozhodnu já."

„Samozřejmě... Vaše veličenstvo. Můžu dál pomáhat posilovat svaly a...."

„Sedni si, zahrajeme si šachy. Potřebuji si vyčistit hlavu."

„Potřebuješ si odpočinout, vypadáš unaveně. Spal jsi vůbec?"

„Sakra sedneš si konečně? A soustřeď se. Máš bílé."

Gabriela mlčky rozložila figurky na šachovnici a udělala první tah.

Odehráli tři partie, než král poprvé promluvil.

„Slyšel jsem o delfínovi, který hrál šachy, ale myslím, že by tě dneska s přehledem porazil. Co se stalo?"

„Mrzí mě to."

„Tebe? Tebe nemá co mrzet. Není to tvoje chyba."

„Ne, ale cítím tvoji bolest. Jsem nalezenec a moji nevlastní rodiče... je sice pravda, že mě chtěli prodat, ale přece jen mě léta vychovávali, a teď nevědí, co se mnou je... Myslím na ně každý den a trápí mě svědomí."

„To přece není to samé."

„Trochu ano. Oba jsme se dostali do situace, o kterou jsme se neprosili. Rozhodli za nás jiní, ale jakmile se pokusíme rozhodovat sami za sebe, jsme souzeni. Ať uděláme cokoliv, nemůžeme to napravit," vzdychla a sebrala králova střelce.

Něco na tom bylo. Až se to roznese, bude si celá říše povídat o tom, jak ten krutý král, nechal uvěznit své syny. Ale oni nebyli jeho synové, neměli ani kapičku jeho krve. Byli to zrádci a podvodníci, kteří ho roky štvali proti Taronovi a dcerám.

„Jak jsem mohl přehlédnout toho střelce?" zamračil se.

„Jsi dobrý učitel." Gabriela sice vypadala, že se soustředí na šachovnici a na nic jiného, ale tajně k němu vysílala paprsky energie, aby se uklidnil a dostal do dobré nálady.

„Nech si lichotky pro někoho, kdo je ocení."

„Nebyla to lichotka, myslím, že už jsem se trochu zlepšila."

„Hmm... zůstaň raději u léčitelství."

„Máš pravdu. Slyšela jsem, že za to někteří pacienti dokonce i platí," odpověděla sarkasticky.

„Víš, nemusela bys tu zůstat jako vězeň."

„O tom už jsme se bavili. Já mám svůj život a rozhodně ne tady v paláci."

„Máš ráda hry? Chceš se bavit?"

„Co tím myslíš?"

„To, že utečeš a užijeme si, až tě budu chytat?"

„Na to snad máš poskoky," ušklíbla se Gabriela.

„V tomhle případě bych udělal výjimku a ujal se toho sám."

Gabriela vzdychla. „A to je další věc. Tady můžeme žertovat, smát se, hrát šachy, ale jednou... brzo, vyjdeš z této komnaty a bude z tebe zase král."

„Pořád jsem král."

„Víš přece, jak to myslím."

Aran neodpověděl. Otočil se zády, zavrčel, že je unavený a Gabriela raději odešla do své ložnice.

Začínala mu rozumět a úplně poprvé k němu necítila nenávist, ale spíš lítost.

***

Do svatby zbývaly tři dny.

Gabriela ráno přišla k Aranovi a našla ho, jak si zkoumavě prohlíží obličej v zrcadle.

„Vím, že jsi vyléčila to, co nikdo jiný nedokázal, ale nemohla bys udělat něco s těmi jizvami?"

„To, že chodíš a vidíš ti nestačí?"

„Asi bych neměl být nevděčný, ale kdysi jsem vypadal vážně dobře," kývl směrem obrazu na kterém vypadal vskutku fantasticky, nebo mu malíř hodně lichotil.

„Není to nevděčné, spíš trochu povrchní."

„Zatímco ty povrchní nejsi. Pokud si dobře pamatuju, tak ten tvůj... co to vůbec je... má pěkně ošklivou jizvu přes půlku obličeje. Ačkoliv moment, podle mých vyzvědačů ji už vlastně nemá, takže přece jen jsi trochu povrchní. Vsadím se, že se ti teď líbí daleko víc."

Gabriela vzdychla. „Budu potřebovat mandlový olej, listy podbělu, pupalku a měsíček, ale nic z toho ve skleníku neroste."

„Nevadí, pošlu pro to nejrychlejší přenašeče. Odpoledne to tady bude. Ty si můžeš jít zatím vedle užívat se Zanem."

„Nic s ním nemám."

„To vykládej, komu chceš. Já jsem král, rozhodně se umím ovládat, ale kdybych byl tři týdny zavřený s holkou v jednom pokoji, neztrácel bych čas s knihami."

„Ale ty jsi zavřený s holkou tři týdny v jednom pokoji," namítla Gabriela.

„Jestli je to pokus o svádění, tak jsi na špatné adrese. Nesnáším smrtelníky."

„Zane taky."

„Moc o něm nevíš, co?" uchechtl se Aran.

„To je pravda, ale také toho nevím moc o tobě a ty zase o mně. Možná bude lepší to tak nechat," odvětila klidně a odešla do svého pokoje.

Chvíli byla v pokušení zeptat se Zanea, co král myslel tou narážkou na smrtelníky, ale nakonec to nechala být a sáhla po knížce. Zvědavost však opět jednou měla navrch.

Zaneovi zacukalo v koutku úst. „Řekl, ti proč?"

„Neptala jsem se a... nechtěla jsem se ptát ani tebe, ale nedalo mi to."

Zane zavřel knížku a na chvíli se zamyslel. „Ačkoliv to tak možná nevypadá, kdysi jsme byli s Alexem a Nikem kamarádi. A naší oblíbenou zábavou, bylo poflakovat se po světě a svádět smrtelnice. Alex věděl, že si jednou bude muset vzít tu, kterou mu otec vybere, tak se snažil užívat si, dokud to šlo. Nik se zřejmě chtěl nějak vypořádat s neopětovanou láskou k Alexovi a já... "

„Cože? Myslel jsi snad k Nerys."

„Ne. Vím, co říkám a ty jsi slepá, když sis toho nikdy nevšimla," ušklíbl se Zane a Gabriele konečně došla slova princezny Miry, kterým tenkrát nerozuměla.

„No dobře," mávla rukou. „A co ty?"

„Já jsem žádný takový ušlechtilý důvod neměl. Kromě toho, že jsem zhýralec a bavilo mě to."

„Takže smrtelnice ti nevadí?"

„Říkám, že jsem je využíval. Máš pocit, že jsem to dělal, protože jsem je miloval? Žádnou romantiku v tom nehledej."

„A jak do toho všeho zapadá Aran?" vyptávala se.

„Před několika lety, když byl jen korunní princ, občas jsme si užívali. Ne přímo my dva, tak blízcí jsme si nebyli, ale když byla větší společnost a... zábavu nám mimo jiných žen poskytovaly i smrtelnice."

„Co se s nimi pak stalo?"

„Královy kouzelníci jim vymazali paměť a vrátili je domů," pokrčil Zane rameny.

„Ten trik na mě kdysi použil Alex, ale nezneužil mě."

„Tebe ne. Tebe vždycky miloval," usmál se Zane a znovu otevřel knihu. Gabriela se vrátila k té své, ale po chvíli ji opět zavřela a sama pro sebe řekla: „Už žádné lži." Zane se na ni nechápavě podíval, ale ona si toho nevšímala a dala se do vyprávění.

Vyprávěla o sobě, o Atalajcích, o poušti, životě u babičky, a nakonec mu prozradila i o své kouzelné moci.

„Takže všechno děláš tím prstenem?" zeptal se Zane a díval se, jako když má před sebou blázna.

„Ne úplně. Tak nějak to zesílí to, co už umíš, nebo zhmotní tvé myšlenky. Sama jsem z toho ještě trochu... vedle."

„Proč jsi mi to říkala? Víš, že ti ho teď můžu kdykoliv vzít?"

„To vím," přikývla.

Zane se postavil, nervózně si prohrábl vlasy a udělal pár kroků po místnosti.

„Ví to ještě někdo? Ví to Aran?"

„Ne, a ani nemám v úmyslu mu to říct, ale myslela, jsem že už by nemělo být žádné tajemství mezi námi dvěma, Nikem, Nerys, Alexem... "

„Ano, to chápu a souhlasím s tím. Ačkoliv... tohle bych raději nevěděl," ukázal na prsten.

„Zachránil nám život."

„To teda jo," pokusil se Zane o úsměv, ale nevypadal o nic klidněji. Posadil se se vedle Gabriely na postel a najednou vypadal nesmírně unaveně. „Co máš teď v plánu?"

„Uzdravím krále, uteču a najdu Atalajce,"

„Tak u toho chci být."

***

Aran vztekle mlátil paličkou do hmoždíře z růžové žuly.

„Já jsem král, ne žádná bába kořenářka. Nebudu tady tlouct listy podbělu."

„Tloukl bys listy podbělu, kdybychom nějaký měli," odpověděla Gabriela netrpělivě. „Ti tvoji tupci přinesli pampelišku."

„Ty taky nepoznáš sasanku od sumýše," vrátil jí to Aran.

„Už je ten olej dost horký?" ozval se Zane, který u vedlejšího stolu zahříval nad kahanem mandlový olej a pomalu do něj sypal květy měsíčku.

„Už ho můžeš odstavit," přikývla Gabriela, vzala si od Arana mizerně roztlučené listy, přidala je do oleje, zamíchala, a nakonec tam vhodila očistěné a nastrouhané kořeny pupalky.

„Teď to necháme trochu vychladnout, pak to přecedím a bude to připraveno k použití."

„Je všechno tohle nutné?" vyptával se Aran.

„Není. Taky by sis mohl ty jizvy nechat. Vypadáš s nimi drsně," odvětila a ani se nesnažila znít příjemně.

„No dobře, tu chvíli snad ještě můžu počkat," procedil Aran mezi zuby.

„Jestli už mě nepotřebujete, jdu si vedle dočíst tu knížku. Hádáte se hůř než manželé," prohlásil Zane a odešel.

Gabriela beze slov rozprostřela na postel čisté prostěradlo, pak přecedila olej a požádala Arana, aby se svlékl a položil se na postel. Když se obrátila, všimla si, že je úplně nahý, ale ani nemrkla. Posadila se vedle něj na okraj postele a ukazováčkem mu začala roztírat teplý olej po jizvách, které měl na obličeji.

Nepospíchala. Věděla, že tohle je její poslední léčení. Poslední šance, jak si získat jeho důvěru. Postupovala z obličeje na krk a pak na hruď a dívala se, jak jizvy pod jejím dotekem mizí.

„Štěstí, že jsem musela nahrazovat jenom oko," ušklíbla se, když masírovala velkou jizvu na horní straně stehna.

„Ještě jedna drzá poznámka a budeš nahrazovat svůj vlastní jazyk," odseknul Aran.

„Otoč se," vybídla ho.

Jizvy na zádech byly nejhorší. Aran asi bojoval statečně, když se musel vypořádat s takovou přesilou a byl napaden i zezadu. Jednu po druhé je odstraňovala a přemýšlela, že by ho vážně chtěla víc poznat.

„Tam žádné jizvy nemám," zavrčel, když mu masírovala pevný zadek.

Jasně, že to věděla, ale musela si aspoň sáhnout.

Nebyl důvod, aby se dál držela zpátky. Použila naplno svou sílu a učinila Arana takovým, jakým byl před mnoha lety ve své vrcholné kondici. Král se obléknul a podíval se do zrcadla na svůj obličej, který byl teď bez jediné jizvičky. Vlastně byl naprosto dokonalý.

„Tušil jsem, že toho umíš víc, než jsi mi tvrdila, ty malá čarodějko. Ale já mám pro tebe také překvapení," řekl a podal jí šaty z modrého hedvábí. „Zúčastníš se svatby, jako můj doprovod. Bylo snadné vybrat ten správný odstín," usmál se a ukázal na své modré oko.

„To nejde," zavrtěla rozhodně hlavou. „Podívej se na mě, jak vypadám... Vaše veličenstvo, každý hned pozná, že sem nepatřím."

„Budeš se mnou. Nemáš se čeho bát."

„Já možná ne, ale jestli chceš napravit svou pověst, mělo by ti záležet na tom, co si o tobě tvoji poddaní myslí."

„Nemůžu jít sám," snažil se ji přesvědčit a zamračeně rovnal šachové figurky na hrací desku. „Mohl bych nechat zavolat kata, aby tě přivedl k rozumu."

„Vyhrožuješ mi?"

„Když budu muset, tak to udělám."

„Myslím, že ne. Musím ti něco prozradit," vzala z lékařského kufříku jehlu a píchla se do ukazováčku. V ten samý moment, král tiše zaklel a na jeho levém ukazováčku se objevila kapka krve.

„Co to má znamenat?" zařval.

„První den, po ráně bičem... byla jsem k smrti vyděšená. Možná jsem to nedala najevo, ale bála jsem se. Učinila jsem kouzlo a spojila svůj život s tvým. Cokoliv ucítím, ucítíš i ty, když zemřu, zemřeš i ty."

Král se rozmáchl a vztekle smetl figurky ze šachovnice. „Zruš to!"

„To nejde. Neumím to. Zkoušela jsem to, když jsem tě víc poznala, ale nepovedlo se mi to," lhala Gabriela, aniž by se červenala.

„Ale ty jsi smrtelná! Za pár let zemřeš."

„Já vím, ale do té doby to kouzlo zruším."

„Možná bych tě měl trochu motivovat. Nechám pochytat a přivést tvé přátele a mučit je před tvým zrakem, dokud to nezrušíš."

„Ani to nepůjde. To kouzlo se vztahuje i na duševní bolest, pokud budu trpět, ucítíš to i ty."

„Ale já tobě ne. Aspoň na začátku. Musela jsem se nějak chránit."

Král chvíli přecházel nervózně po místnosti, pak třemi dlouhými kroky doběhl k vysoké orientální váze a vyzvracel se do ní. Gabriela běžela k váze v opačném rohu místnosti a udělala to samé. Jejich dávení bylo tak hlasité, že do místnosti vběhl Zane, aby se přesvědčil, že jsou v pořádku.

„Vidím, že jsme opravdu spojeni," zamračil se král a otřel si rukávem ústa. „Je mi z tebe na zvracení, ty čarodějnice."

„To nebylo kvůli tobě, to bylo kvůli mně."

„Něco jsi snědla? Jsi nemocná?" strachoval se Zane.

„Ne, jsem ... " nedokončila větu.

„Gratuluji. To sis teda pospíšil," obrátil se král na Zanea a z očí mu stále čišel vztek.

„To není moje. My jsme ...nikdy nic..."

„Je to Alexovo. Takže teď jsme vlastně příbuzní. Tvoje vnoučata a moje děti, budou bratranci a sestřenice," poznamenala Gabriela, ale ani ona nezněla nadšeně.

„Měl bych tu svatbu zrušit," řekl Aran o něco mírněji a unaveně klesl do křesla před rozházené figurky.

„To bys možná měl, už kvůli tvým dcerám. Marten je hrubián a Gill děvkař," ucedil Zane.

„Nebyl jsi to ty, kdo je doporučil?"

„Jenže to už je rok a za tu dobu jsem změnil názor."

„Svatba se rušit nebude, ale postarám se, abych je postavil do latě," ušklíbl se král a pokynul Gabriele a Zaneovi, aby se posadili k němu.

„Je mi to líto," špitla Gabriela, „slibuji, že to kouzlo zruším. Můžu zatím aspoň změnit to oko."

„Kdepak, to si nechám, aby mi připomínalo, že nemám věřit malým čarodějkám," zavrčel Aran, už to ale neznělo tak vztekle.

„Měl by ses oženit," pronesl Zane do ticha a Gabriela horlivě přikývla.

„To je pravda, jsi v plné síle." přidala se.

„Nepoznal jsem žádnou, která by mě zajímala," odsekl, a nemohl věřit, že se o tom baví s těmi dvěma.

„Možná ne tady v oceáně, ale daleko odsud v severních jezerech, žije král a ten má dceru tak krásnou, že se o ní vypráví příběhy. Dokonce i mezi smrtelníky."

„Jistě bude namyšlená a já jsem příliš starý na to, abych někoho převychovával."

„Namyšlená není, ale háček v tom samozřejmě je. Vypráví se o ní, že se kdysi zamilovala do lidského prince, a když se oženil s jinou, přísahala, že už se nikdy nezamiluje. Obalila své srdce ledem a nikomu se zatím nepodařilo znovu v ní probudit lásku. Jmenuje se Nomi."

Gabriela vykulila oči. Věděla, kam tím míří, i proč to dělá.

„Ale ta je přece na seznamu svatebních hostů," zamyslel se král. „Kolik se jich asi sjelo... Měl bych konat povinnosti hostitele a jít se přesvědčit, jestli něco nepotřebují. S tebou si to vyřídím později," podíval se na Gabrielu, ale už se trochu usmíval.

„Proč jsi to udělal?" zeptala se Gabriela, když osaměli.

„Já toho proved. Co přesně máš na mysli?" tvářil se Zane nevinně.

„Ty víš dobře co. Předhodil jsi Aranovi Alexovu snoubenku."

„Zlobíš se na mě?"

„Ne."

„Jsi těhotná a Alex sice slíbil, že zruší zasnoubení, ale neznáš jeho otce. Ten by mu to nikdy neodpustil a věčně by v něm probouzel pocit viny. Takhle to bude lepší."

„Asi máš pravdu a Aran je dost pohledný na to, aby uspěl."

„Tobě se líbí?" škádlil ji Zane a stavěl figurky zpět na šachovnici.

„Nemám vkus na chlapy, a navíc jsem divoženka, my bereme všechno. Mně se líbíš dokonce i ty," smála se Gabriela a táhla bílým pěšcem.

„Když už jsme u toho, tak nechápu, proč mi vyčítáš tu nevinnou manipulaci s Aranem. Ale na druhou stranu jsem zase pochopil, že jsou víly skutečně potvory."

„Zbytečně mi lichotíš."

„Ani náhodou. Necháš ho tlouct listy podbělu..."

„Pampelišky."

„Na tom nesejde. ...když jsi to všechno vůbec nepotřebovala." řekl Zane a posunul figurku po šachovnici.

„Na ty jizvy ne, to je pravda, ale... jak jinak bych se k němu dostala tak blízko? A teď nemyslím skutečnou vzdálenost."

„Já vím. To, co jsi dokázala, je prostě neuvěřitelné. A nebo tě baví si s ním hrát."

„Aran by se nezměnil, kdyby sám nechtěl. Věřím, že nejvíc se ulevilo právě jemu. Mám pocit, že nenáviděl, kým se stal."

„Taky jsem to nenáviděl," vzdychl Zane.

***

Aran nepozorovaně vklouzl do svých komnat. Samozřejmě věděl, že se svatba blíží, ale nejdřív téměř umíral a potom myslel jen na léčbu. Spoléhal na sloužící a své dcery, že zařídí, co je potřeba. A také na rádce, který teď hnil v hladomorně a nepochybně spřádal plány na útěk.

Rozhodoval se, co si obléknout. Chtěl působit na hosty příjemně a ne majestátně, to si může nechat až na svatbu. Když procházel kolem zrcadla, zavadil o něj pohledem a vrátil se, aby se lépe podíval. Gabriela mu odčarovala sto let, možná i víc. Předtím působil jako unavený čtyřicátník, teď by mu nikdo nehádal ani třicet. Svlékl si košili. Jeho tělo bylo opět pevné a mladé, vlasy lesklé. Přiblížil obličej k zrcadlu a znovu si prohlédl modré oko. Opravdu mělo naprosto stejný odstín jako Gabrieliny oči. Ta malá mrcha má větší schopnosti, než tvrdí. Byl bych blázen, kdybych ji nechal jít. Možná bych si ji měl vzít.

Nejdřív zašel za svými dcerami, budoucími nevěstami, Lianou a Islou.

Podle očekávání měly plné ruce práce. Zrovna procházely seznam toho, co je ještě potřeba zařídit.

Radost nad otcovým dokonalým uzdravením byla upřímná a nestrojená a samozřejmě neopomněly pochválit to, jak odpočinutě vypadá. Barvu oka raději nekomentovaly.

Zato ony vypadaly unaveně, možná by jim měl poslat Gabrielu na pomoc.

„Nikde nemůžeme sehnat rádce a bratry," vzdychla Liana. Aran pochyboval, že by se zpráva o jejich uvěznění, neroznesla po paláci. To, že o tom dcery ještě nevěděly, znamenalo, že v tom nejely s rádcem. Aspoň někdo, komu mohl věřit.

„Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že jsou všichni ve vězení, a asi si domyslíte proč."

„Všimla jsem si té podoby už dávno," přiznala Isla, „ale v tu dobu... nemohly jsme ti nic říct."

„Mrzí mě ta vaše svatba z donucení," řekl Aran pomalu a popravdě překvapil sám sebe. To spojení s Gabrielou zřejmě způsobovalo víc než jen ranní nevolnosti. „Rozhodl jsem se však, že ji nezruším," neuniklo mu zklamání, v obličejích jeho dcer. „Kdyby však jejich chování neodpovídalo tomu, jak se mají chovat k dcerám nejmocnějšího krále na světě, postarám se o nápravu."

Přály si, aby mu mohly věřit, aby byl znovu takový, jak si ho pamatovaly z dřívějška. Před tím, než převzal vládu a než začal poslouchat špatné rady. A podle toho, jak mluvil, a podle zpráv, které dostaly od sloužících, měly pocit, že by to nemuselo být jen přání.

„Jdu se podívat, jak se daří našim hostům, přivítat se s nimi. Nejspíš slyšeli od Etria, že jsem na smrtelné posteli," zamračil se při představě, kolik škod bude muset napravovat. „Využijte veškeré naše služebnictvo a odpoledne vám sem někoho pošlu, kdo vás dá trochu dohromady," usmál se a odešel.

Jak správně předpokládal, většinu hostů našel ve velké společenské místnosti sousedící s několika tichými salonky a jídelnou, kde se zrovna podávala raní svačina a králi se z všech těch vůní opět udělalo nevolno. Znovu tiše zaklel a vstoupil dovnitř. Všichni téměř naráz utichli a zírali na něj jako na ducha. Zřejmě skutečně počítali s tím, že je těžce nemocný a svatby se nezúčastní.

„Pokračujte," pokynul s úsměvem služebnictvu, dvořanům i hostům a šel s nimi prohodit pár slov.

Nomi poznal okamžitě. Seděla stranou všeho, měla na sobě ledově modré šaty, četla si knihu a byla skutečně tak krásná, jak tvrdil Zane. Aran si jí však nevšímal. Chodil od hosta k hostu, s každým chvíli mluvil, a pak šel pozdravit dalšího. Kupodivu ho to neobtěžovalo. Většinu jich znal už z mládí a byl rád, že je znovu vidí.

Teprve po hodně dlouhé době se vydal k Nomi. Zaregistrovala ho, už když vstoupil poprvé do místnosti a on se v duchu bavil tím, jak se snažila skrývat kradmé pohledy.

„Promiň... ehm... dovolíš..." začal pomalu, ale nenechala ho domluvit.

„Ne, nemám zájem se s tebou bavit," ohrnula nos.

„Já taky ne," odsekl Aran, „ale měl jsem rozečtenou tu knížku. Nestačila by ti jiná?"

„Dobrá výmluva, jak začít rozhovor, ale takové už znám," mračila se Nomi.

„Když myslíš," pokrčil Aran rameny, sklonil svůj obličej k jejímu a zašeptal: „Vrahem je ta nová vychovatelka a poklad ukradl sklepmistr. Užij si čtení." pak se dal na odchod. Nomi po něm vztekle mrskla knihou, ale on se včas otočil, aby ji elegantně chytil, a ještě jí poděkoval.

***

Aran se vrátil do své tajné ložnice a našel Gabrielu spící na pohovce. Zane seděl v křesle, míchal karty, a když uviděl přicházet krále, dal si ukazováček na ústa a naznačil, aby byl zticha. Aran se nad tou drzostí ušklíbl, ale poslechl a tiše se posadil do křesla.

„Zrovna usnula. Myslím, že jí ty poslední týdny vyčerpaly."

„Měl bych jí nějak poděkovat."

„Ona ví, že jsi jí vděčný."

Král se zamyslel: „Ty jsi byl u mého dvora několik let, je zde ještě nějaký zrádce?"

„Já," vzdychl Zane.

„Ty? Vždyť Gabriela tvrdila, že jsi byl vždycky na mé straně."

„To je pravda, ale zradil jsem svůj lid."

„To mě nenapadlo. A kde je tvá loajalita teď?"

„Na to je těžká odpověď. Zkusím napravit svoje chyby, dělat to, co je správné, a je jedno, kde zrovna budu. A hlavně chci chránit ji," kývl hlavou směrem k pohovce. „Zachránila mi dvakrát život. Dlužím jí to."

„To já taky," řekl Aran spíš pro sebe. Bylo v jeho nejvyšším zájmu ji chránit, protože, kdyby se zranila, nebo ji někdo zabil... nechtěl ani pomyslet.

„Jdu dohlížet na svatební přípravy, až se probudí, doveď ji, prosím, do komnat Isly a Liany. Jsou vyčerpané. Chci, aby je dala trochu do formy."

Zane se postavil a odpověděl formálně: „Spolehněte se, Vaše Veličenstvo." Král se usmál a odešel.

***

Král nelhal. Isla a Liana vypadaly vyčerpaněji, než si je kdy Zane pamatoval, a rozhodně víc, než se hodilo na nevěsty.

„Máš nějaké zprávy o Nerys?" vyptávala se Isla a ukazovala Gabriele překrásné svatební šaty, které Nerys vytvořila.

„Poznávám její styl," přikývla Gabriela, „když jsem ji viděla naposled, byla v pořádku. A zrovna tak Andrina, Taron, Jax a Alex."

„Na svatbu asi nepřijdou?"

„Pochybuji."

„Já zatím zkontroluji hudebníky, víno, a jestli je v sále dostatek stolů, a židlí a vy si odpočiňte," řekl Zane, vzal si od Liany seznam a opustil ložnici.

„Ještě jsme se pořádně neseznámily, ale já... jsem s Alexem a pokud mi bude osud nakloněn, budu brzy vaše švagrová," na chvíli zaváhala, ale nakonec se rozhodla svěřit se. „A tady," ukázala na stále ploché břicho, „je vaše neteř, nebo synovec. Bez ohledu na to, zda si mě Alex vezme nebo ne."

„To je nádherná zpráva," vykřikla Isla a vrhla se Gabriele kolem krku. Ledy byly probořeny.

„Neumím vytvořit tak krásné šaty jako Nerys, ale umím zařídit abyste byly pozítří odpočaté, a vyzařovala z vás krása."

„Po ničem jiném netoužím," vzdychla Liana a natáhla se na pohovku.

Gabriela začala s masáží, ale nebyla si jistá, zda splní, co slíbila. Prsten sice dělal všechna kouzla, ale Gabrielu to stálo veškeré soustředění. Byla vyčerpaná z králova léčení, ale svým budoucím švagrovým chtěla poskytnout to nejlepší.

***

Nomi zuřila. Slyšela, že Aran je stařík nad hrobem, který už má svá nejlepší léta dávno za sebou a zuby nehty se snaží udržet říši. Dokonce vyslal posly s nabídkou, aby se provdala za jednoho z jeho synů. Tu samozřejmě odmítla. Kolik asi tak může být jeho synovi? Pět?

Pověstí o králi se šířilo mnoho, jedna horší než druhá, ovšem nikdo jí neřekl, že je tak mladý, tak pohledný, a tak uhrančivý.

A také nesnesitelný, dodala rychle v duchu. Nenáviděla ten neklid, který v ní vyvolal. Nenáviděla to, jak ho nemohla dostat z hlavy, jak měla neustále před sebou ty jeho zvláštní oči. Jedno modré, druhé hnědé.

Nenáviděla všechny ty pocity. Tohle už jednou zažila a neměla v úmyslu zažít to podruhé.

Jak byl arogantní! Na večeři přišel ve společnosti dvou krásných dívek, ignoroval své čestné místo a posadil se naproti Nomi jen proto, aby ji celý večer přehlížel a flirtoval s každou, která prošla kolem. Byla z něj tak nervózní, že snědla sotva pár soust. Nakonec se vymluvila na bolest hlavy a odešla do svého pokoje. Neplynulo ani pět minut, když zaklepala na dveře komorná a přinesla ji nádherně zabalený balíček. Uvnitř našla zbrusu novou knihu a krátký vzkaz od Arana, že je to pokračování k té, kterou četla ráno. Očekávala, že knihu otevře a bude tam ručně dopsáno prozrazení konce, ale nic takového nenašla. S chutí by mu ji znovu hodila na hlavu, ale už měla kvůli tomu dopolednímu výstupu hádku s otcem. Hodinu ji kázal o tom, že se neumí chovat a že už má těch jejích rozmarů dost. Nakonec řval, že truchlit může i jako vdaná, jestli jí to bude její manžel tolerovat. V životě neviděla otce tak rozčileného. Křičel tak, že se to nejspíš rozléhalo celým palácem.

Myslel to vážně. Nebylo to poprvé, co jí vyčítal její rozmazlenost. Dokonce i její sestry byly na otcově straně, ale Nomi se rozhodla. Raději odejde navždy z domu, než by se podřídila. Tak moc se vžila do role zhrzené milenky, že si nedovedla představit nic jiného.

***

„Pozítří uteču," řekla Gabriela, když ležela v noci ve své posteli. Podepřela se loktem a podívala se dolů na koberec, kde spal Zane. „Rozhodni se, jestli chceš jít se mnou."

„Samozřejmě, že tě nenechám jít samotnou, ale mám pochybnosti, zda se nám to podaří."

„Já taky, ale ty moje vidiny... každý den mam tu samou. Je pozdě v noci, nebo spíš brzo ráno, po svatbě, všichni jsou opilí a já čekám ve skleníku, pak přijde Alex a vezme mě za ruku..."

„A dál?"

„Dál nic."

„Možná by to mohlo vyjít, ale musíme se spoléhat sami na sebe. Nečekej, že nás někdo přijde zachránit."

„S tím nepočítám."

„A taky si myslím, že není třeba si něco plánovat. Bude záležet na štěstí a na tom, jak dobře umíme lhát, kdyby nás někdo chytil."

„To mě taky napadlo," zamyslela se Gabriela. „Víš, nevadilo by mi tady žít, ale dobrovolně, jednou... až budu sama chtít."

„Rozumím ti, ale právě teď je nejlepší vypadnout. Aran si dobře uvědomuje jakou máš moc. Kdybych mu nepředhodil Nomi, nejspíš by se s tebou brzo oženil."

„To je nesmysl. Jak tě to vůbec napadlo? Možná by mě tu držel jako vězně. A s nějakým sňatkem bych nejdřív musela souhlasit."

„Jo, souhlasit, „ušklíbl se Zane. „Každopádně by se od tebe nehnul na krok."

„Je to naše jediná šance," přikývla Gabriela.

„V tom případě není nad čím přemýšlet, ale kam chceš jít?"

„Rovnou k Atalajcům."

„Víš, kde jsou?"

„Ne, ale přišla jsem na to, jak je najít."

To byla pravda jen částečně. Měla sice nápad, jak by to šlo, ale nemohla si jej ověřit. Musela to zkusit a doufat, že to vyjde.