„Fury, můžete si přestat hrát na strašně tajemného a říct mi, co po mě chcete?" Už mě to začalo vytáčet. Kdykoli jsem se zeptal, tak mě odbyl. Tahal mě dlouhými chodbami do spletence, že už jsem ani nevěděl, kudy ven a pořád mě popoháněl. Zdřevnatělé noh nechtěly spolupracovat, a tak jsem byl po dvaceti minutách bloudění touhle příšernou budovou už značně vytočený. „Kam tak pospícháte Bartone, že nemáte ani hodinku čas na práci, co vás živí?!" Ani z tónu hlasu ředitele se nedalo očekávat, že by ho cesta příliš bavila. Hádám, že už chtěl být taky někde doma.

Pravdou bylo, že jsem chtěl prostě jen někam do hospody, pořádně se nalít levným chlastem a zapomenout. Bylo mi ale blbé něco takového říkat nahlas. „Laura potřebuje nakoupit, doma dochází mléko." Byla to průhledná a nezaobalená lež, co každému dojde. Fury však zřejmě přistoupil na mou hru a nechal to plavat. „Chci, abyste se tomu, co zde uslyšíte a uvidíte, nikomu nesvěřoval. Nikomu, chápete?" Kývnul jsem hlavou a přešlápnul z nohy na nohu. Už mě pomalu začínaly brnět končetiny, jazyk mi v ústech těžknul z neukojitelné žízně po lihu a mozek jen stěží zpracovával slova v celistvé věty. „Rovně na konci chodby jsou po pravé straně dveře s nápisem sklad potravin. Jděte tam a hledejte pokoj číslo 21. A za ŽÁDNOU cenu se nezmiňujte ani těm nejbližším, co jste tam viděl, je vám to jasné?" „Chápu, nikomu to neříkat. Pak budu moct do toho obchodu?" Tentokrát byl snědý tím, kdo kývnul a následně se bez rozloučení ztratil v jedné z chodeb.

Krátce jsem se rozhlédnul po chodbě. Do všech stran vedly odbočky a všude byly neosobně šedé dveře. Stěny měly až nepříjemně sterilně bílou barvu a ani podle světel jsem se orientovat nemohl. Krátce jsem zasténal pod uvědoměním, že již brzy tady budu bloudit chodbami a hledat cestu ven. Zatracený Fury!

Nakonec nebylo tak těžké najít dveře o kterých se ředitel zmiňoval. Černý oprýskaný nápis Sklad potravin mi byl jasnou výzvou ke vstupu. Uchopil jsem za kliku a zatlačil do dveří. Ztuhnul jsem na místě, když se úzkou tmavou chodbičkou začal rozléhat elektronicky kovový hlas. Až příliš mi to připomnělo nedávnou bitku s železnými muži. „Clint Barton, přístup povolen!" Dveře se samy zabouchly a ve stejnou chvíli se rozsvítilo mlhavě modré slabé světlo. Ježily se mi chloupky na zátylku už jen z ponuré mrtvolné atmosféry. Tma a černé stíny odrážející se od rohů místnosti celou scenérii jen podtrhovaly.

Dveře číslo 21, kovové a silně bytelné, snad jako by se sem snažili uvěznit nějaké monstrum. Myslí mi mihlo podezření, zda nebyla tato cela uzpůsobena pro doktora Bannera. Nakonec jsem ale usoudil, že pod Hulkovou silou by pancéřové dveře nepředstavovaly barikádu. Prudce jsem rozrazil poslední překážku mezi mnou, oním tajemstvím a možností jít se pořádně opít.

Pokoj byl skoro prázdný, holé bílé stěny, jedno nemocniční lůžko, kovová židle a spousta nějakých elektronických přístrojů. Vzduch v plicích jako by explodoval a já nebyl sto se nadechnout ani vydechnout. Měl jsem dojem, že snad sním, nebo že mi někdo přimíchal do pití halucinogenní látku. V bílých čistě povlečených peřinách ležela zesláblá bledá postava, celé tělo obvázané obvazy. Ze zašitých zajištěných ran prosakovala krev, kterou hned přes hadičky pumpovaly zpět do těla sáčky s transfuzemi. Ležel tam Pietro Maximoff, slabší a menší než si ho pamatuju, ale naživu a více méně v pořádku.

Opatrně jsem se blížil k posteli, neustále u toho koukal do stran jako bych snad čekal nějaký další útok. Přišlo mi to jako celá věčnost, než jsem se s pocitem bezpečí usadil na chladivě kovové konstrukci vedle postele. Stříbřité vlasy padaly mladíkovi do tváře a zakrývaly tak jedinou neporaněnou část jeho těla. Z ochablých bledých paží vycházely po celé její délce desítky hadiček a přístrojů, které otravně pípaly a bzučely. Nechápu, jak to dokážou doktoři a pacienti vydržet celou tu dobu.

Zhluboka jsem se nadechnul, nabral veškerou svou odvahu a vztáhnul k osobě na lůžku dlaň. Jemně jsem přejel přes jeho tvář, zajel prsty do mastných hustých kadeří, cítil pod bříšky jemnost lůžkového povlečení. Ujišťoval jsem se, že se mi to všechno jen nezdá, že je opravdový, je v pořádku. Úlevně jsem vydechnul. Z náhlého přívalu emocí mě začaly v očích tlačit mokré kapičky. Ani jsem se je nepokusil zamrkat. Byly to slzy úlevy, co mi tekly po tvářích a máčely cíp peřiny. Nebyl jsem vrahem, ten malý prevít je naživu.

Seděl jsem tam dlouho, nevnímal jsem bzučivé tóny svého mobilu, který mi v kapse vibroval pod počtem textových zpráv. Věděl jsem, byl jsem si jistý, že Laura se bojí, co se mnou je. Neodpovídal jsem jí, nechtěl jsem se soustředit na obrazovku malé krabičky, když se přímo přede mnou uskutečnil malý zázrak. Stříbrovlasý je tak rychlý, že předběhnul i smrt a vrátil se zpět. „Pietro..." Pokoušel jsem se ze sebe vypravit nějakou větu, slovo, ale vzduch se mi zadrhával v krku a hlasivky bolavě skřípaly. Měl jsem sucho v ústech a v hlavě prázdno. Co říct někomu, kdo kvůli vám málem zemřel? Je vůbec něco, co jde říct? Existuje slovo, vět, kterými by šlo opravdu něco takového popsat? Ten vděk, ty stahy srdce a probdělé noci z obav před nočními můrami? Ty výčitky svědomí co napadají vaši mysl jako stádo hladových kobylek útočí na kukuřičná pole?

Vyhledal jsem zesláblou dlaň a uvěznil ji ve svém pevném sevření. Opřel jsem si ztěžklou hlavu o kraj matrace a hluboce dýchal. Bylo mi pořád trochu slabo, ale s dlaní v té své, s ujištěním, že osoba vedle mě dýchá, jsem měl mnohem lepší pocit. „A-asi mě teď neslyšíš, nevím, jak to funguje..." protřel jsem si obličej a vypustil vzduch zadržený v plicích. Bože, jak je tohle absurdní. Člověk v kómatu nemůže slyšet nic kolem sebe, vždyť prakticky spí. „... jen bych ti chtěl poděkovat. Nikdy jsem v tomhle vlastně nebyl dobrý, víš? Pokaždé plácnu nějakou hovadinu a spláchnu všechno do záchodu." Po páteři mi prošel nepříjemný proud energie, až jsem se musel oklepat. „Fury nám řekl, že jsi mrtvý. Já... opravdu jsem z toho byl na dně. Chtěl, chtěl jsem se jít dneska opít, zkusit to vytěsnit..." Až zoufale jsem si tisknul spojené dlaně k hrudi, visel pohledem na klidné spící tváři. Potřeboval jsem cítit, že jsem se skutečně nezbláznil, že je tady, že žije. Nad představou, že mě rozum opustil a já teď držím v blízkém objetí mrtvolu mě nepříjemně zamrazilo v žaludku. „...nemohl bych to udělat, chápeš? Zkusit zapomenout na někoho, díky komu moje srdce bije, díky komu mají mé děti otce v pořádku, díky komu můžu každý den otevřít oči." Ztišil jsme hlas, hlavu schoval do přikrývky na Pietrově hrudi. „Tak moc mě to mrzí." Oči mě štípaly, jak se další proudy slz dostávaly na povrch. Drtil jsem jeho ruku ve svém sevření v marné touze po tom, aby se vzbudil. Tolik jsem chtěl vidět jeho oči, slyšet jeho hlas, vnímat všemi smysly těla, že je skutečně naživu a tady. „Wanda o tom nic neví. Fury si to asi nepřeje, nebo jí to později řekne sám..." Odmlčel jsem se, přemýšlel jestli to říct, nebo raději mlčet. Ale... stejně mě nikdo neslyší, mluvím si tady sám pro sebe, tak pro to ze sebe nedostat, že? „...zničilo ji to. Vědomí, že jsi mrtvý...dostalo ji to na lopatky. Stark s Rogersem ji museli odvést."

Nebylo potřeba nic víc dodávat. Zůstal jsem na stejném místě, tisknul jeho ruku ještě dlouhé desítky minut a vnímal pomalý ale pravidelný tlukot srdce. Uklidňovalo mě vědomí, že je tady se mnou, i když jsem to byl vlastně já, kdo by měl být teď ten silný, když on nemůže. Neví o světě, jak by mohl. „Slibuju, že se vrátím."

Pustil jsem jeho ruku a neochotně si stoupnul na gumovité nohy. Dnes jsem celkově nějaký rozteklý, chůze mi dělá problém. Potřeboval bych opravdu trochu klidu, a hlavně pořádný spánek. Celý týden jsem prakticky nespal, noci probděl a myslel pořád na Rychlíka se stříbrnou hřívou prosetého kulkami. Mobil mi neustále vyzváněl. Neústupnost a urputná snaha volajícího byla až zarážející. „Musím si promluvit s Furym, ale slibuji, že zítra zase přijdu."

Dlouhé minuty jsem se přemlouval k prvnímu kroku, než jsem se konečně pořádně sebral, jedním krokem překonal vzdálenost a opatrně objal ležícího mladíka na lůžku, než jsem urychleně opustil pokoj. Cítil jsem se jako sentimentální slepice. Sebralo mě to, jako by byl Pietro má rodina, ne jen blízký kolega či přítel. Skoro ze mě čišela až mateřská ochranitelská láska a já byl v té chvíli přesvědčen, že už nedovolím nikomu, aby mu ublížil. Budu ho chránit jako on ochránil mě, klidně i vlastním tělem, bude-li to potřeba.

Tak jsem napsala druhou kapitolu, snad dobrý a nijak zvlášť to netrhá vaše smyslové orgány na cucky. Budu ráda, pokud mi dáte vědět a nějak kladně mi zhodnotíte část. Pokud máte kámoše shipery, rozhodně jim to doporučte, sledujte můj profil, ať vám neunikne žádná další kniha a klidně mě i zavalte komentáři, ať mám co dělat. Budu se zas někdy těšít!

Vaše Tiranis!