Teresa skutečně o pár minut později vyšla ven z laboratoře, v níž strávila v posledních měsících tolik času. Neohlédla se, nebyla sentimentální. Koneckonců, ani tohle místo jí nedokázalo přirůst k jejímu chladnému srdci. Ale to snad nic a nikdo. Jako kdyby všechno v ní umřelo, toho večera, kdy máma poprvé - a rozhodně ne naposled - nesplnila svůj slib a nepřišla s ní oslavit Vánoce. Tu malou holku, jíž tehdy Teresa byla, to úplně zlomilo. Šokovalo. Ten večer si řekla, že mámě už nebude věřit. Přehrávala si všechny situace, ke kterým mezi nimi kdy došlo. Inu, ani jich příliš nebylo. Mary přišla, kdykoliv se jí zachtělo, kdykoliv se jí to hodilo, kdykoliv si potřebovala vybít svou frustraci, kdykoliv si potřebovala odpočinout od toho svého těžkého břemene, kdykoliv se potřebovala ujistit, že tu po sobě zanechává svou nástupkyni a alespoň trochu se podílela na její výchově.

Tehdy si Teresa přiznala, že její matka rozhodně není takovou matkou, jakou by měla být. Stačilo se podívat na ostatní děti a na jejich rodiny. Terese přišlo, že sem snad ani nepatří. Že její místo je nikde. Že je tu zbytečně. A protože je tu zbytečně, nechce ji vidět ani vlastní máma, která si chodí, jen když jí potřebuje předat nové zkušenosti, tajemství a rodinná břemena, jež s sebou měla Teresa vláčet po zbytek života. Ale ona se zařekla. Zařekla se, že nebude matčina poslušná loutka, taková, jakou si vytvořila. Ne, ona bude mnohem, mnohem horší. A bude stát za víc, než za kolik podle Mary stojí. Dokáže jí, že je lepší, než si myslí, že toho zvládne víc. 

A že se nenechá srazit na kolena. Že necouvne před žádnou výzvou. A že na každý útok odpoví ještě drsnějším útokem.

Bude jako hydra. Přeseknete jednu hlavu a narostou jí dvě další, mnohem silnější a děsivější.

Teresa potřásla svými tmavými krátkými vlasy, jako by snad chtěla vyhnat z hlavy všechny nežádoucí myšlenky a vzpomínky. Dodržela své slovo. Byla horší než matka a byla odhodlána tentokrát všechno, za ni, dovést až do konce. A udělá věci, kterých by se ani Mary sama neodvážila. 

„Vidíš to? Jsem ty... nebo spíš, jsem to, čím ses ty kdy bála být," zasmála se tiše. „Dokážu toho mnohem víc než ty, matko, protože já skutečně nemám co ztratit a jsem o tom přesvědčená. Mohu jen získat a jsem ochotná udělat pro to všechno. Říkám si, jestli bys na mě byla pyšná. Jestli bys něco takového vůbec dokázala cítit, a co víc, přiznat mi to. Protože tím bys jen dokázala, že ti na mně aspoň trošičku záleží, viď? Doufám, že se dobře díváš na to, co se stává z tvé dcery, ať už jsi kdekoliv. Ale předpokládám, že nejspíš v Pekle," uchechtla se suše, a pak konečně došla k černému autu, v němž za volantem seděl Richard, vypadal neklidně a prsty netrpělivě bubnoval do volantu.

„Jen klid, pořád máme náskok, Avengers o nás nebudou mít ani tušení," ujistila ho pobaveně, když otevřela dveře spolujezdce a posadila se na sedadlo. Zabouchla za sebou dveře a dlouze vydechla. Pak se podívala na bledého Richarda. Věnovala mu úsměv a krátce ho poklepala po paži, na povzbuzení. „Ale no tak, co je s tebou?"

„Jen se těším, až budeme odsud, to je všechno," odsekl, naštván sám na sebe, že jej přemohla vlastní slabost a že to před Teresou dal najevo. Pořád měl před očima to, jak chladnokrevně zastřelila Quentina Becka. Jak nehnula ani brvou. Jak měla ruku pevnou, tak pevnou, že se ani jednou jedinkrát nezachvěla. Ještě teď mu přebíhal mráz po zádech z té její aury moci, mrazivého chladu a lhostejnosti, jež kolem ní v tom okamžiku proudily. Už když byla malé dítě, na ní poznal, že stejně jako její matka nemá v povaze se vázat. Ale i tak měl pocit, že je Quentin něco jako její přítel. Vždyť si přece rozuměli. S ní mu nic nehrozilo. 

Jenže pak jej zastřelila a Richard si uvědomil, že i když byl jeden z jejích nejbližších, žádné bezpečí mu to nezaručovalo. A jeho vyděsilo, jak snadno něco takového Teresa dokázala udělat. A bez jediné výčitky. Dělalo mu to starosti, protože, jak si sám neochotně přiznal, i on sám byl v ohrožení. Mohla jej kdykoliv nemilosrdně zabít, a to, že ji vychovával, nehrálo absolutně žádnou roli. Stačí, když se člověk vyskytne ve špatný čas na špatném místě.

Vážně byl tak naivní a myslel si, že s Teresou je v bezpečí.

Pravda byla taková, že v bezpečí nebyl nikde.

„Tak už odsud zmizme," pobídla ho tedy a připoutala se. Pohled jí padl na paruku světlých vlasů, kterou si na hlavu navlékala tak často, až si na ni zvykla. Identita Liv se jí přece jenom docela líbila. Teď, když se dívala do zrcadla s vědomím, že je zase tmavovlasou Teresou... bylo to zvláštní. A taky to byla nutnost. Vodítko, nápověda k hádance, která mu určitě pořádně zavaří tu jeho chytrou hlavičku. A Teresa nepochybovala o tom, že se nevzdá, dokud ji nevyluští. A až ji vyluští, přivede jej to k ní.

Přece jenom se spokojeně usmála. Sice ne všechno dopadlo úplně tak, jak si plánovala, byli ale na dobré cestě. Teresa nepochybovala o tom, že své vítězství má v kapse. 

„Nemrzí tě to? Ani trochu?" ozval se najednou Richard, když čekali na křižovatce. S povytaženým obočím se na něj ohlédla. „Myslím Beckova smrt. Nehodil... nehodil by se nám ještě k něčemu?"

Chladně se zasmála. „Richarde, válka přináší oběti. Quentin nebyl ani první, ani poslední, koho v téhle hře zabiju," řekla mu naprosto klidně, a když se zase rozjeli, shýbla se a popadla svou paruku, jež jí tak dlouze a dobře sloužila. Ušklíbla se a přetáčela si ji v rukou. Ne, nebyla sentimentální. Stáhla okénko a vyhodila paruku z jedoucího auta ven na ulici. Až tehdy jako by Liv byla skutečně pryč.

Teresa otočila hlavu a dívala se ven. Do tváří ji šlehal příjemný větřík. Na okamžik zavřela oči a zeširoka se usmála. Nebyl ani první, ani poslední... kdepak, tohle všechno byl jen začátek. Teď jen bude tahat za ty správné nitky, které bude postupně přestřihávat. Všechny, dokud jí v ruce nezbude jedna jediná.

A tou bude zlomený Peter Stark.

Její malý bratříček.