Tony seděl v obýváku, projížděl zprávy v telefonu a u toho měl zapnutou televizi, jíž příliš nevěnoval pozornost. Každou chvíli se tu měli objevit Peter a Pepper, která dnes jejich syna vyzvedávala ze školy. Měli v plánu strávit odpoledne společně všichni tři a Tony už rozmýšlel, co by dnes mohli podniknout.

„Pane, na tohle byste se měl podívat," ozval se robotický hlas Friday, která bez jeho svolení dala televizi víc nahlas. Tony zamračeně zvedl hlavu od displaye telefonu, přemýšleje, co může být asi tak důležitého, že by to měl vědět. Zprvu ho napadlo, jestli se ve zprávách zase neobjeví Peter jako Spider-man. Ale to, co viděl, bylo mnohonásobně horší než cokoliv, co by si dokázal představit.

Peppeřino bílé audi by poznal kdekoliv a kdykoliv. Krve by se v něm ten okamžik nedořezali. Díval se na její zničené auto, na rozbitá skla, promáčknuté dveře na straně řidiče, jak do nich narazilo auto jedoucí z levé strany. Na místě už byla sanitka a záchranáři se starali o všechny zraněné. 

Tonymu hučelo v hlavě. Ne. Ne, ne, ne, tohle se přece nemohlo stát. Vůbec nevnímal hlas reportérky, která diváky informovala o autonehodě, a jen se mezi všemi těmi lidmi snažil najít známé tváře Pepper a Petera. Nikde je neviděl. Panika mu projela celým tělem jako chladná čepel ostrého nože a on cítil, jak pomalu ztrácí dech. Ne. Pepper a Peter. Ne. Nemohl o ně přece přijít. Proboha, tohle se přece nemohlo stát... bylo to... bylo to tak absurdní...

„Pane, nemám zavolat doktora Bannera?" otázala se ho Friday, která už skenovala všechny jeho životní funkce.

„Ne. Ne, nikoho nevolej," vydechl Tony ztěžka a přiložil si ruku na srdce, jež mu zběsile bušilo. Zavřel oči a soustředil se na pravidelné dýchání. Jenže jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, byla Pepper a Peter. Na to, jestli jsou v pořádku. Na to, jak moc mohou být jejich zranění vážná. A jestli jsou vůbec ještě - Odmítal to vyslovit jen ve své mysli. „Friday, nemůžeš zjistit, jestli už je převezli do nemocnice? A kam?"

„To nevím, pane."

„Musím za nimi. Musím je najít. Musím je vidět a přesvědčit se, že jsou v pořádku..." zamumlal Tony a upínal se k tomu bodu jako k záchytnému majáku v temnotě, protože jinak by se zhroutil. A to teď nemohl. Ne, dokud neměl přesné zprávy o jejich stavu. Musel to vydržet, musel být silný, pro ně, teď nesměl dovolit, aby ho úzkost a panika dostala celého do své moci. Musí se soustředit. „Pojedu do nemocnice," řekl jen tak do prázdna, spíš k sobě, než k Friday, a namáhavě se zvedl z pohovky. Nohy jako kdyby měl z rosolu, celý se chvěl a strach mu tepal ve spáncích. Pepper a Peter. Musí - musí být v pořádku. Protože jestli ne - tak si to nikdy v životě neodpustí.

„Pane, v tomto stavu nemůžete nikam odjet," opáčila Friday. A on věděl, že má pravdu. Jak by byl v takovém rozrušení schopen řídit? Ale on potřeboval jet. Musel je přece vidět. Začal přecházet po obývacím pokoji sem a tam a snažil se uklidnit, ale paradoxně to bylo ještě horší. Jako by ten prvotní šok pominul a on si začal skutečně uvědomovat, že jeho nejdražší nejspíš bojují o život. Přejel si rukama po obličeji a ze rtů mu splynul první zoufalý vzlyk. To ne. To se přece nemohlo stát. Ne jim. Vjel si rukama do vlasů a frustrovaně za ně zatahal, zatímco hlasitě štkal a naříkal, mezi zuby drtil nadávky a měl chuť všechno rozbít. V hrudi se mu rozlévala tak obrovská, příšerná bolest. Po tvářích mu stékaly horké slzy a pořád dokola si opakoval, že to přece nemůže být možné. Že to se nestalo.

„Musí mě tam někdo odvézt. Řeknu Brucovi nebo Nat. Ale - proboha, ztratil jsem už tolik času. Musím - musíme už vyrazit na cestu," vydechl, když se maličko zklidnil, a protřel si zarudlé oči, byť mu z nich stále stékaly slzy. Jenže zrovna v tom okamžiku, rozcuchaný, neupravený, zlomený, když se chystal rozejít směrem pokoj pro hosty, zaslechl známý a milovaný hlas. 

„Tony?! Tony! Jsi tady?" V první řadě si myslel, že blouzní. Že už mu strach zaslepil veškerý rozum, že teď slyší Peppeřin hlas, protože přesně ten nyní potřeboval slyšet. A když vzápětí, celá bledá, vkročila do obývacího pokoje, strnul na místě a zíral na ni jako na ducha.

„Ach, Tony! Proboha, Tony!" vydechla a okamžitě se mu vrhla pevně kolem krku. I ona se rozplakala, a Tony k tomu znovu neměl daleko. Teprve když kolem ní obtočil své paže a tiskl si ji k sobě, jako kdyby ji už nikdy neměl pustit, si uvědomil, že se mu to nezdá. Že je Pepper tady, živá a zdravá. Stiskl víčka k sobě, v očích ho znovu zaštípaly slzy a on v duchu děkoval Bohu, že je Pepper v pořádku.

„Kde je Peter?" zeptal se jí okamžitě, když si uvědomil, že svého syna ještě ani nezaslechl.

„Je ještě ve škole. Byla jsem zrovna na cestě, když - když se to stalo. Nevím proč. Ale prostě mi najednou přestaly fungovat brzdy a nebýt Lokiho, tak už tu možná nejsem," zašeptala mu do ucha roztřeseným hlasem. Tony otevřel oči a zjistil, že na prahu stojí Loki a pozoruje je se zvláštním leskem v očích.

„Proboha. Měl jsem o vás takový strach, Pepper. Myslel jsem - bál jsem se - jsem tak vděčný, že jste v pořádku," odvětil a políbil ji do vlasů. Potom ji opatrně pustil, jako by se pořád bál, že je to jen sen, že si to představuje - ale když Pepper nezmizela, rozvážným krokem se vydal směrem k Lokimu.

Oba dva muži si pohlédli do tváře a ani z jedné se nedalo nic vyčíst. Pak Tony k Lokimu napřáhl ruku. A ten ji přijal a pevně ji stiskl. „Zachránil jsi mou Pepper. A já - omlouvám se, křivdil jsem ti. Děkuju. Nedokážu ti říct, jak moc vděčný jsem. Děkuju," zopakoval znovu a tiskl mu ruku. Loki přikývl a pak se mírně usmál. Tony pokýval hlavou a pak se obrátil na Pepper. „Musíme pro Petera."

•••

Liv už vyčkávala před školou, když jí pípl telefon a oznamoval, že jí přišla esemeska. Trochu otráveně ji rozklikla. Jedu za Pottsovou, za chvíli bude mít malou nehodu. Světlovlasá žena se spokojeně ušklíbla. Výborně. Všechno zatím jde podle plánu. Už byla připravená, za několik minut bude Peter končit a vyběhne ze školy. Chudinka. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to ráno bylo naposledy, co Pepper viděl.

Další pípnutí. Vyskytl se problém. Když jsem dorazil k autu, Pottsová tam nebyla. Jedu do laboratoře, než se tam stihne objevit záchranka a policajti. To Liv vytvořilo vrásky na tváři. Jak mohla Pottsová zmizet? Z auta, které sama řídila? To přece nedávalo smysl...

Teď ale nebyl čas na to přemýšlet, jak je něco takového možné, protože Peter už vyšel ze školy v doprovodu svých přátel. Liv se rozhodla počkat, než se studenti rozejdou všemi směry. Teď spěchat nemusí, Pottsová se sem nedostane. Sice je její záhadné zmizení tak trochu komplikací... Minuta. Tři. Jeho přítelkyně ho na rozloučenou políbila a Liv se musela ušklíbnout. Chudinka malej.

Peter několikrát zkontroloval telefon. Trochu netrpělivě přešlapoval a rozhlížel se na všechny strany. Potom se pokoušel někomu dovolat, nejspíš Pepper. Nic. Určitě mu to bylo divné, v dalším okamžiku se pomalu rozešel pryč.

To byla šance pro Liv. Neochvějně zamířila a pak s uspokojením sledovala, jak šipka s upraveným sérem nachází svůj cíl a Peter v dalším okamžiku padá k zemi.