Domov.

Pravý význam tohoto slova poznala teprve, až když se stala jednou z Avengers. Teprve s nimi poznala, jak je to nebezpečné, mít někoho, na kom vám tolik záleží. I přes všechny neshody měli jeden druhého rádi, ať už se navenek tvářili jakkoliv. Natasha si nikdy nemyslela, že Furyho plán skutečně vyjde, a co víc, že se všichni tolik sblíží. Nejen, že našla svou rodinu, své nejlepší přátele, ale našla i svou životní lásku. Jejího milovaného Bruce, jenž dostal už tolik příležitostí k tomu, aby odešel. Zčásti poznal, kdo je Natasha doopravdy, ale přesto zůstal. Byla za něj tolik vděčná, ale neustále jí v mysli hlodala myšlenka, že každý den se může sebrat a odejít, protože z ní dostane strach. Nedokázala to vypnout, za ta léta se smířila s tím, že lidi, jako je ona, prostě nemají svůj šťastný konec s druhou polovičkou. Bruce sice neodešel, ale stále tu zůstávalo to kdyby. A to jí trochu kalilo její štěstí.

Vzpomínala na tu poslední noc, kterou strávili u Pepper a Tonyho. Další den ráno se měli začít stěhovat do svého vlastního bytu, který byl už připravený k bydlení. Odmítli pomoc Avengers, že jim pomohou s krabicemi, chtěli si to s Brucem udělat sami, aby měli pocit, že se to skutečně děje, že je tohle vážně jen jejich byt. Do Vánoc zbývalo sice jen pár dní, Nat ale věděla, že to bude stačit k jejich zabydlení i možnému připravení vánoční výzdoby. Říkala možnému, poněvadž si nebyla jistá, zda se na nějakou vánoční výzdobu dostane. Ona v tom nebyla příliš zběhlá, a měla tušení, že Bruce taky ne. Když ještě nebyli součástí Avengers, ani jeden Vánoce příliš neslavil - ty Natashiny poslední byly snad už jen s Alexim - a když bydleli u Starkových, o veškerou výzdobu a další nezbytnosti se vždycky starali Pepper s Peterem.

To ráno před samotným stěhováním se s nimi Peter loučil málem se slzami v očích. Byl opravdu nešťastný, že i oni se stěhují pryč, a byť jim to samozřejmě přál, nějak se nedokázal smířit s tím, že bude u nich doma takové ticho a klid. Oba dva ho samozřejmě vehementně ujišťovali, že za nimi budou chodit co nejčastěji, a to Petera trochu uklidnilo. Potom je oba pevně objal a řekl jim, že mu budou moc chybět. Natasha by lhala, kdyby řekla, že ji to nedojalo. Jistěže byla často cynická ledová královna, ale ten kluk s ní prostě dělal zázraky. A stejně tak Bruce.

„Tak, to je poslední," hekl Bruce, když otevřel opravdu poslední krabici. Natasha stála v malém obývacím pokoji a s rukama založenýma na hrudi skenovala místnost pohledem. Když ji Bruce viděl, usmál se. „Copak, něco se ti nelíbí? Předěláme to?"

„Ne, já jen..." Zavrtěla hlavou a objala si pažemi trup. „Je to hrozně zvláštní, nepřijde ti? Že jsme tu jen my dva, spolu, máme tu klid a soukromí. Není tu tak živo jako u Starkových. Žádná Star Wars hudba z Peterova pokoje, Peppeřino prozpěvování v kuchyni při vaření, hluk z dílny..." Zarazila se. Začínala snad být sentimentální?

„No, ušli jsme velký kus cesty. Jak každý zvlášť, tak i spolu dohromady," poznamenal zvláštním hlasem Bruce, nechal krabici i cetky uvnitř být a přešel k ní. „Chybí ti, viď?" Zahleděla se na něj, chvíli neodpovídala. Pak ale přikývla. „Já vím. Mně taky. Je to jiný, samozřejmě. Ale myslím, že to je krásné," řekl jí tiše. Natasha s ním musela souhlasit, ale asi ještě pořád vypadala trochu posmutněle, protože Bruce ji objal a přitáhl si ji k sobě na hruď. „Promiň, jsem zpocený. Ale myslím, že tady někdo potřebuje utěšit," zašeptal jí do ucha a rozzářil se, když se Natasha zasmála a přivinula se k němu ještě blíž. V takových chvílích jej neustále překvapovalo, jaké má štěstí, že má po svém boku ženu, jako je ona. Někdy tomu bylo tak těžké uvěřit. Vždyť on byl jen vědec, a ona nádherná, nebojácná superhrdinka. Musel si přiznat, že až do stěhování skutečně nevěřil tomu, že se to stane. Pořád se bál, že se něco pokazí. Že jim do toho něco vstoupí. Že mu Nat přijde říct, že se rozhodla jinak, že se na to necítí... že už ho nechce. Ale hele, byli tady. A Bruce byl šťastný.

„Je to hrozný. Co to se mnou udělali? Taková jsem přece nikdy nebyla," zavrčela Natasha, jako kdyby na sebe byla naštvaná, zatímco se choulila v jeho objetí. Kdyby tady byl Tony, asi by si něco takového nedovolila, protože věděla, že by si ji kvůli tomu dobíral až do konce života, a po tom opravdu netoužila. Občas bylo bezpečnější držet emoce pod pokličkou. A někdy... někdy to naopak napáchalo spoustu škody.

„No jo, zkrátka ti na nich až moc záleží," zasmál se Bruce spokojeně, a pak se od ní maličko odtáhl. „To se mi líbí," zatahal ji rozpustile za cop. „Budeš to takhle nosit častěji?"

„No dobrá, ale jen doma, když se ti to tak líbí," odpověděla mu Nat s úšklebkem. „Kdybych se takhle ukázala před ostatními, tak před nimi ztratím veškerý respekt."

„Ale nepřeháněj," pokroutil hlavou pobaveně Bruce. „Tak co? Pustíme se do té poslední krabice, ať to máme hotovo a můžeme si hodit nohy nahoru?"

Natasha si povzdechla. „Asi bychom měli, že? Mně se ale už vůbec nechce. Je v ní něco důležitýho? Nemůžeme to prostě schovat do skříně a hodit si nohy nahoru už teď? Zasloužíme si přece klidnou chvilku, po tom všem. A já chci strávit čas se svým přítelem."

„Trávit se mnou čas budeš teď pořád, když tu kromě mě nikdo jiný není," smál se. „Ale copak, ty máš dnes opravdu nějakou láskyplnou náladu. Asi bych toho měl využít, že?"

„No to bys měl, než si to rozmyslím," poškádlila ho, zapřela se mu rukama do hrudi a shodila jej na pohovku. Znovu se rozesmál, ale Nat si vzápětí sedla obkročmo na jeho klín, objala jej rukama kolem krku a začala ho líbat. Žádní Avengers, žádná záchrana světa. Žádný Alexi, žádná Betty. Teď to byli jen oni dva. A bude to tak už navždy.

„Nat," zašeptal jí proti rtům, a když se odtáhla, opřel se čelem o to její. „Jsi šťastná?"

Usmála se a pohladila ho po hladce oholené tváři. „Jsem."