„Tommy, ty jsi hotový dar z nebe!" vydechla s úsměvem Pepper a dál si prohlížela snad ten nejkrásnější střešní byt, který kdy viděla.

„Říká se to o mně," ušklíbl se a nechal jí trochu prostoru, aby mohla vstřebat každý kout nemovitosti.

„Věděla jsem, že ty to dokážeš."

„Jsem jako tvůj muž, Pepper. Dokážu i nemožné, jen ve světě nemovitostí," řekl a ona se snažila, aby jí nepovadl úsměv při zmínce o Tonym.

„Už zase? Ty moc dobře víš, že nejsme manželé!" napomenula jej, stejně jako to dělala po každé, když Tonyho referoval jako jejího muže. S rozdílem, že vždy jí to rozzářilo úsměv a teď jí to přineslo jen bolest. Jenže Pepper za poslední týdny cítila tolik bolesti, že už se s ní pomalu sžívala.

„Ach, zlatíčko, neber si to špatně, jsi krásná jako jarní květinka, ale přece jen, ve vašem věku randění už není v pořádku," kritizoval ji, ale jí se to nedotklo. Vždy si ji dobíral.

„A že to říkáš zrovna ty! Nejsi o moc mladší než já," uchechtla se. Jestli byl někdo na svůj věk citlivý, byl to Tommy.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel. A navíc, já manžela mám, takže ticho, dámo."

„Od kdy je volný?" zeptala se, aby se dostala k podstatě věci. S Tommym se vždycky ráda pobavila, ale teď byla v časovému presu a nutně potřebovala byt, pokud se chtěla v pondělí vrátit do své pozice ředitelky.

„V momentě, kdy podepíšeš papíry, je ti k dispozici. Jako vždycky," odpověděl a zamával papíry, které držel v ruce.

„Jednoduše úžasné."

„Nemusíš u toho znít tak překvapeně, Pep, zraňuješ tím mé city," řekl naoko ublíženě. „Takže, jak jsi se rozhodla? Chceš ho? Tony se podívat nepřijde?"

„Tony nedorazí, tohle je čistě pro mé účely. Víš, jací chlapi někdy dokážou být," zalhala bez mrknutí oka. Ne, že by mu nevěřila, ale už znovu nechtěla s nikým probírat svou životní situaci. Unavovalo jí to.

„I ty jedna rebelko. Líbí se mi tvé přemýšlení! Tak se na to vrhneme, ať máme to nudné papírování z krku," řekl a položil papíry na stůl. „Postup znáš, smlouvy jsou stále stejné, takže stačí podepsat."

„Díky bohu, že ti tak věřím, Tommy. V práci mě čeká tolik papírování, že tohle čtení ráda vynechám," povzdechla si a rovnou se vrhla na podpisy. Tommy pro ně byl něco jako rodinný přítel a nikdy je nepodrazil, takže věděla, že mu může věřit.

„Musím říct, že jsem se začínal bát, že jste si našli někoho jiného. Dlouho jste nesháněli nemovitost."

„Nebylo potřeba, ale neboj se, jsme ti plně věrní," ujistila jej a srovnala podepsané papíry na úhlednou hromádku.

„To rád slyším. Jak se má ten váš malej netopýr?" zeptal se a Pepper znovu píchlo u srdce. Mohlo ji napadnout, že se bude Tommy vyptávat... vždycky se zajímal. Ale ona ho potřebovala, takže pár otázek zvládne.

„No, on už tak malej není. Táhne mu na patnáct. Spíš mi řekni, co ty a Brian? Jednu dobu kolovaly zvěsti, že se chystáte na adopci," řekla, čímž dokonale změnila téma, aniž by to bylo podezřelé, protože to byla pravda a ona upřímně chtěla znát jeho odpověď.

„Pepper! To je snad vtip. Vždyť nás znáš, rádi si ty malý caparty vypůjčíme od známých, ale mít je natrvalo? Bůh nás ochraňuj," skoro až vykřikl šokovaně a schoval papíry do brašny.

„Nejsem ani překvapená," řekla s úsměvem.

„Lásko, rád bych si tu s tebou povídal déle, ale máme jít na oběd k Brianovým rodičům a víš, jací jsou, když nepřijdeme včas. Rozhodně mi ale zavolej, musíme se někdy sejít nad sklenkou vína. Všichni čtyři! Doklady a fakturace pošlu jako vždycky, ano?" vychrlil na ni a už ji líbal na tváře na rozloučenou.

„Vlastně, Tommy, pošli to na můj email, ano?" poprosila jej a on se na chvíli zarazil a věnoval jí pohled. „Tony nemusí vědět o všem. A teď už běž, nebo přijdeš pozdě na oběd s tchánem a tchyní," popohnala jej.

Po Tommyho odchodu zůstala Pepper v jejím novém bytě sama. Stále si na to ticho a klid kolem sebe nedokázala zvyknout, ale k tomu se časem dopracuje. Nic jiného jí totiž ani nezbývalo. Byla tu jen ona a její krásný výhled na město.

Přemýšlela, co teď asi dělají a jestli už Friday Tonymu řekla o jejímu odjezdu z Malibu. Návrat do společnosti před ním dlouho neutají a upřímně ji děsilo, že by mu měla za dva dny čelit tváří v tvář. Jenom při tom pomyšlení se její žaludek několikrát otočil, jak kdyby trénoval nějaké gymnastické představení. Další, co věděla, bylo to, že měla hlavu v záchodové míse, kde skončilo všechno její dnešní jídlo. Čehož nebylo příliš, protože od Maryiny návštěvy v její kanceláři měla neustále stažený žaludek.

•••

„Nemohu uvěřit, že ti to doopravdy vyšlo. Vždyť je to směšné!" řekl nevěřícně Quentin.

„Tak na čí straně vlastně jsi?" zeptala se nebezpečně ledovým hlasem.

„Na tvé, to je snad bez debat, ale ten kluk je génius, tak jak ti na něco takového mohl skočit? Jen to prostě nechápu."

„Prozradím ti tajemství, Quentine. Čím chytřejší člověk je, tím hloupější je v citových záležitostech. S Tonym to nebylo jiné. Trvalo mu takovou dobu, než se naučil vyjadřovat své pocity a i pak to dělal jen velmi zřídka. Chápej, je to rovnováha. Byly obdařeni IQ, takže něco jim muselo být vzato," vysvětlila s úšklebkem na tváři. S čím více vědci pracovala, tím více si touhle teorií byla jistá.

„A co ty?"

„Quentine, to bych nejdřív nějaké city musela mít," odpověděla s přeslazeným úsměvem.

„Byla jsi vždycky taková?"

„Proč mi každý rozhovor s tebou připadá jako výslech? Běž se vyptávat jiných," zavrčela a Quentin se ušklíbl.

„To je nápad! Půjdu za Richardem a otestuju tvou teorii. Je to docela chytrej týpek, takže až se ho zeptám na city, které k tobě chová, pobavím se nad jeho reakcí," řekl a vstal ze židle.

Mary nad tím protočila otráveně oči a natáhla se pro mobil, který jí ohlašoval příchozí zprávu. Byla překvapená, když zahlédla Peterovo jméno na obrazovce. „Sežral mi to i s navijákem," řekla s vítězným úšklebkem ještě před tím, než Quentin odešel z její kanceláře.