Litoval toho, že se dřív nezahrabal pod peřiny. Nemusel by sedět venku v zimě a pozorovat, jak jeho kamarád balancuje na něčem, co by mnohem raději použil na uklizení jejich zaneřáděného pokoje.

Promrzlé prsty, jež děravé rukavice před mrazem skrýt nedokázaly, si přitahoval k ústům, aby je zahřál alespoň teplým vzduchem. Pokoušel se je i třít o sebe, ale brzy nato se vrátil zpět k dýchání.

James s tím očividně problém neměl. Netrápilo ho, že prsty svíral chladný povrch hladkého dřeva, na němž ne zrovna pohodlně seděl. Ale Remusovi ho bylo líto mnohem víc než těch chudáků, co trénink pozorovali z tribun. Nedokázal si představit, že by ho měl studit kus dřeva, který se mu jeho vlastní tíha bude snažit vecpat mezi půlky.

Starý potrhaný kabát, jejž po tátovi – možná dědovi, jak na něj tak koukal – podědil, nedokázal ani zdaleka zakrýt vše, co by potřeboval mít v teple.

Zalátané díry na loktech se obnovovaly pokaždé, když ruku pokrčil úplně a narazil ostrým loktem o několik vrstev látky. Na potrhané rukávy se lepil sníh, který se zamotával do nitek jako bodláčí.

Už dlouho přemýšlel o tom, že by potřeboval nový kabát, ale ještě se nedostal k tomu, aby si nějaký vybral. A koupil za to minimum peněz, jež jeho rodičům zbyly po zaplacení všech těch šarlatánů a podvodníků, kteří se je snažili přesvědčit, že jejich syna vyléčí.

Nežil na pokraji chudoby, to ani v nejmenším, ještě stále měl prarodiče, kteří jim ochotně peníze půjčovali, ale… jak dlouho takhle mohli vydržet? Hlavně když to s jeho mámou nevypadalo dobře.

„Zmeškal jsem něco?“ vytrhl ho z myšlenek Peterův chraplavý hlas.

Špatná zkušenost s papírovou kuličkou se na něm viditelně – hlavně slyšitelně – podepsala.

„Ne,“ odvětil Remus s nezájmem.

Nebylo co zmeškat. James se opět naparoval před ostatními. Svištěl vzduchem tak rychle jako nikdo jiný. Každý věděl, že je výborný chytač, ale ránu potloukem by neustál. Ostatně i toho byl několikrát svědkem.

„Je dobrej,“ prohlásil jeho malý kamarád, když se postavil vedle něj.

Zábradlí bylo vysoko. Remus se chvíli divil tomu, jak se vlastně Peter dokázal opřít o desku lokty, než mu došlo, že mu stačí se vytáhnout na špičky.

„Ano. Ano, asi je,“ zamumlal nepřítomně.

Aby se přiznal, na Jamese se už nedíval. Vlastně ani netušil, co si získalo jeho pozornost. Možná to byl kruh brány, který lákal svou pravidelností, možná camrál, jenž jím občas proletěl. A možná se nedíval na nic.

Události posledních dnů ho doháněly kdykoli, kdy pomyslel na to, že tato chvilka klidu skončí. Stále se vracel k tomu, jak byl přišpendlen bezmocí a obavami ke stěně i jak si toužil vyškrábat oči. To vše měl v živé paměti a jen těžko se toho zbavoval.

Něco ho trklo. Při vzpomínce na noc v chýši si vzpomněl na to, že kamarády má tři.

„Kde je Sirius?“ zajímal se.

Peter pokrčil rameny. Nezdálo se, že by ho to trápilo. Což už samo o sobě zavánělo lží.

„Myslel jsem, že bude tady,“ odpověděl se hranou lhostejností.

„Sem nepřišel,“ namítl Remus. „Víš něco?“

„Ne-e.“

Povzdechl si. Bylo podezřelé, že by Peter nevěděl, kde jeho vzor, k němuž vzhlížel, je. Občas nabýval dojmu, že ho Peter tajně sleduje pomocí jejich plánku, aby se naučil přesné trasy, jimiž Sirius chodí.

Lokty sundal z desky a spustil je podél těla. Nerad tady Petera nechával samotného, ale dokud tu byli i další z jejich koleje, kteří riskovali nachlazení, nemusel se o něj tolik bát.

„Půjdu se po něm podívat,” oznámil mu a skryl ruce do studených kapes kabátu.

„Můžu jít s tebou?“

Zarazil se. Pokud Peter nevěděl, kde Sirius je, mohlo to znamenat i to, že se mu Sirius snažil vyhnout. A obecně, byl vůbec dobrý nápad brát Petera s sebou, když se potřebuje pohybovat rychle, aby poté stihl i večerní hodiny?

Mírně se pousmál. Tváře měl červené od mrazu. Koutky byly mnohem těžší, proto dalo rtům zabrat, aby zvládly alespoň to něco nevýrazného, čím Petera obdařil.

„Hlídej Jamese,“ přikázal mu.

Ještě jednu ruku vytáhl, aby mu mohl pocuchat vlasy. Vadil mu na nich ten sníh, který je vlnil do podobných loken a kudrlinek, jaké měl on sám. A vždycky to chtěl udělat, jen k tomu ještě neměl příležitost.

Promočenou šálu si utáhl kolem krku tak silně, že stačilo jen pár dalších milimetrů a mohl by to považovat za vánoční mašli, a volným krokem vyšel ke schodišti, jež vedlo z tribuny dolů.

Vůbec netušil, kde by měl Siriuse začít hledat. Pravděpodobnost, že by jim nechal plánek, aby ho mohli najít, byla mizivá. Musel proto spoléhat na to, že ke schovávané využije jednu z jejich oblíbených skrýší.

Vlastně si nebyl jistý, proč ho potřeboval najít. Nelíbilo se mu, že se choval jinak, ale ani to nebyl dostatečný důvod k panice. Nešel se podívat na Jamese? To už taky něčím smrdělo.

Hlavně to byl jeho kamarád. A měl problém. To nesměl ignorovat.