Neměl nejmenší tušení, kam ho Severus vedl. Bradavice znal tak dokonale, že mapu nepotřeboval, přesto by uvítal i pomoc telepatie, která by mu napověděla, jestli by se náhodou neměl ihned otočit a utéct.

Sotva s ním držel krok. Byl mnohem rychlejší, než předpokládal. Nebyl si jistý, jestli ho náhodou nechtěl setřást. Ani jednou se na něj neotočil, aby zkontroloval, že je stále za ním. Někde bral tu jistotu, že by Remus nohy na ramena nevzal. Alespoň ne ty svoje.

Náhle zpomalil. Remus zvolnil krok, aby do něj nenarazil. Netoužil po tom se se Severusem seznámit daleko blíž, než vyžadoval plán. Tak trochu v něm budil dojem strachu a obav. Přeci jen by svůj příští lektvar mohl zamíchat do Remusova pudinku.

Jakmile stál u něj, Snape ho popadl za to první, co mu přišlo pod prsty – límec košile. Remus děkoval Merlinovi, že to nebyla kravata. Netušil, jestli by ho v afektu i neuškrtil. Minimálně by to poměrně dost bolelo.

Škubnutí ho přivedlo zpět do pohybu. Zády narazil o ledovou stěnu, zpocené dlaně je ihned následovaly. Cítil, jak to mrazení postupuje do chodidel, jak je přikovává k zemi, aby ho ani nenapadlo se bránit.

„Co máte za lubem, hm?" zavrčel na něj Severus.

Nic z toho Remus nečekal. Tušil, že v něm bude mnohem víc, než se na první pohled zdá, ale tohle bylo za hranicemi jeho fantazie. Proto mu trvalo nalézt odpověď mnohem déle než obyčejně.

„Nic," zalhal.

Nebyl dobrý lhář. Možná dokázal skrývat, kým ve skutečnosti je, ale kdykoli mu ze rtů splynula slova, jež byla v rozepři s pravdou, cítil se provinile. Jako že dělá něco špatného.

Snape zesílil stisk. Límeček bílé košile se zařezával do zjizveného krku. Hrdlo se však nestahovalo, kupodivu mohl dýchat poměrně normálně.

„Ty vaše kousky znám," pokračoval a loktem přišpendlil Remuse zpět na stěnu, když se pokusil vymanit. „Poslal tě Potter, že?"

„Nevím, o čem to –"

„Jsi mizerný lhář, Lupine. Ani se nesnaž," přerušil ho dřív, než stačil výmluvu dokončit.

Všechna řešení problému, jež by byla v souladu se zdravým rozumem a minimální šancí na zranění, se mu vykouřila z hlavy. Jediné, na co dokázal v tuto chvíli myslet, bylo to, jestli by žehlička pokrčené límečky spravila.

„Pokud je to další pokus, jak mě –"

„Není," řekl Remus poměrně rozhodným hlasem. „Severusi..."

„Ne."

Tlak na krku zmizel, když Snape konečně pustil látku a o krok od něj odstoupil. Pro jistotu však sledoval každý vlkodlakův pohyb.

Remus si instinktivně prsty ohmatal otlačený půlkruh. Nebolelo to, to ani zdaleka, jen se potřeboval ujistit, že krk cítí.

„Jdi mi z očí," zněla další sykavá věta.

Neváhal dlouho. Ještě nikdy mu Severus jedovatého hada nepřipomínal víc. Chvíli si představivost hrála s jeho hlavou natolik, že měl za to, že má jazyk na dvě poloviny.

Temné onyxy, jež se blýskaly v očních důlcích nezvykle ostře řezané lebky, na něj hleděly se stejným chladem, jaký u nich pozoroval kdykoli, kdy se zaměřily na Jamese. Chápal, že takto musí vypadat nenávist – v kombinaci se stěnou z ledovcové kry, za niž se nesměl dostat.

Všímal si sotva znatelných jisker. Jako by tam za nimi byl ten raněný student, ten malý kluk, který si nic takového nezasloužil, a snažil se lžičkou na zmrzlinu probít ven. Jako by volal o pomoc z posledních sil, stále se snažil probojovat skrze ledovou hradbu, jíž se obestavěl.

Zajímalo ho, jestli by se ledovec změnil na slzy, kdyby nechal kluka pocítit hřejivost přátelství. Ihned to zapudil představou o tom, jak se mu do krku zarývá nejen látka košile a kravaty, ale také hrot hůlky. Netušil, jestli by nebyl schopný i tohoto.

Ten, kdo oční kontakt přerušil, byl Severus. Remus by jeho boj sledoval i nadále, ale zmijozel se rozhodl, že už viděl dost. Možná i víc, než měl.

Skryl brány do duše pod závoj očních víček, ty poté překryl prameny slepených vlasů. Než se stačil Remus ozvat, otočil se na podpatku zpět do chodby a svižným krokem vyšel pryč.

Remus stál na místě bez jediného pohybu. Zrakem zůstával ukotvený na studentových zádech. Ještě stále si plně neuvědomoval, co se stalo. Co viděl. Věděl jen to, že se k obavám a strachu přidala ta lítost, kterou se k nim bál zařadit.

Jakmile za roh zmizel i poslední kousek pláště, pomalu spustil paži podél těla. Dlaň byla stále vlhká, nepříjemně studila, když ji přitiskl na stěnu.

Nikdy si nevšiml té bolesti, kterou v sobě Severus topil. Ano, věděl, že se trápí, že nenávidí Jamese a celou partu Pobertů, ale přesto... přesto to nebyla ta samá nenávist, jakou dával najevo Jamesovi. Viděl, že možná i váhal, jestli by neměl zvolnit.

Nepovažoval se za nijak zvlášť milého tvora. Byl si však vědom toho, že byl schopen porozumění. Kvůli jeho prokletí, jež ho pronásledovalo nejen v úplňky, se cítil být... jiný. Jiný než ostatní. Měl přátele, pro které by udělal cokoli, ale přesto byl sám.

„Ty mi jednou přivodíš smrt, Jamesi," zamumlal si pod nosem a odrazil se od stěny.

Poměrně brzy zapomněl na vše, čeho byl ještě před pár minutami svědkem. Tiché klapání bot, pravidelný rytmus kroku, jejž jej doprovázel po celou cestu do Nebelvírské společenské místnosti, uklidňovalo roztěkanou mysl natolik, že všechny rušivé elementy musely pryč.

Úplněk byl blízko. Nesměl si zatěžovat hlavu starostmi. Neměl by v sobě mít nic, co by mohlo probudit ten hněv uvnitř. Tu bestii, jíž byl.

Monstrum.