„Akce s lišejníkem nevyšla,“ protrhl ticho v místnosti slabý hlásek.

Nachlazení nakonec přišlo. A ne na Remuse, za což byl vděčný. Alespoň teď James neměl náladu na další pokusy o lov, když sotva dokázal volně dýchat ústy, když v nose měl – podle něj hektolitry – spoustu hlenu.

„Jmelím,“ opravil ho Remus.

„To je fuk. Chci něco, co fakt zabere. A co nebude lákat kočky,“ zabrblal ještě a dloubl prstem do kapesníku, který ležel vedle něj.

„Co to nechat být?“

„Nemůžu. Evansová mi proklouzává mezi prsty už dlouho.“

„Je kluzká,“ přitakal Peter okamžitě, aby bylo poznat, na čí straně stojí.

„Všimli jste si třeba toho, že se váš kamarád trápí?“ nahodil a odtrhl zrak od učebnice.

„Ale ty se trápíš pořád.“

Propálil Jamese pohledem. Už chtěl odporovat, že to není pravda, ale včas se zastavil. Ta hádka by trvala dlouho. Navíc by ani neměl možnost vyhrát, James byl ten nejtvrdohlavější člověk, jakého znal. A Peter by se na jeho stranu nepřidal.

S povzdechem obrátil oči v sloup a hlavou kývl někam za sebe, kde vedlo schodiště do ložnic. Toho, že tu Sirius stále nebyl, musel využít. Musel mu pomoct.

Vlastně ani netušil, jestli se vyhrabal z postele. Po dlouhém utěšování a tichém šeptání povzbudivých slov se oba zvedli a odešli do ložnic. Remus byl rád, že ho nemusel nosit. Možná by ho unesl, kdyby byl v plné síle, ale nechtěl riskovat, že by mu někde ujela noha a oba si tak udělali výlet někam do pekel.

James s Peterem odmítali do pokoje jít. Kuli pikle ve společenské místnosti, aby je přitom mohla Evansová sledovat. Někdy to jejich smýšlení úplně nechápal, ale dál to pro jistotu nerozvíjel.

Oba na něj hleděli jako bacil do lékárny. James nasadil masku tupého výrazu, kterou znal ze školních lavic, Peter se ho jen pokoušel napodobit. O to vtipnější to bylo.

„Sirius, třeba?“ napověděl jim.

Když jim ani poté slina od úst nezmizela, mávl rukou zpět k ložnicím.

„Ten Sirius, který s námi spí, jí a merlinví co ještě?“

„Tichošlápek?“ zeptal se James.

Lákalo ho protočit očima znovu. Ale naštěstí se zadržel. Jen zatnul zuby, aby v rychlosti nevyslovil něco, čeho by mohl následně litovat, a přikývl.

James myknul rameny. Přitom posunul koutky úst od sebe tak, že jeho rty více připomínaly smutný rohlík.

„Kdyby mu něco bylo, řekl by mi to,“ namítl.

„Jak myslíš,“ zamručel Remus.

Svou pozornost obrátil k učebnici, jež si hověla v jeho klíně. Za tu dobu, co tu seděl, se do ní podíval alespoň čtyřikrát, a stále si nebyl jistý, jestli to, co četl, byly dějiny, nebo telefonní seznam.

Přistihl se, že napjatě čekal, jestli se James k nakousnutému tématu nějak dál vyjádří. Od Petera nic hlubokého očekávat nemohl, dokud byl v okruhu čtyř metrů od Jamese, u Pottera by se držel toho, že kdyby myslel tím, co mu příroda nasadila na krk, aby do něj nepršelo, možná by se nekoukal jen na sebe, ale zkusil něco, čemu se říkalo empatie.

„Musíme vymyslet něco lepšího,“ zachytil jeho sluch.

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se baví o Evansové. Naštěstí byl James předvídatelný – lov byl vždy na prvním místě. A bylo mu jedno, jestli tu byla s nimi a slyšela je. O to lépe.

„Co kdybys ji shodil, až půjdeš kolem, a já ji chytím. No a pak bude následovat dlouhý poděkování, náš první vášnivý polibek a první dítě,“ navrhl James.

„Ani ve snu, Pottere,“ ozval se otravný pisklavý hlas. „Ahoj, Remusi.“

„Lily,“ pozdravil ji, aniž by jí věnoval jediný pohled.

Podle zvuku doznívajících podpatků poznal, že byla na odchodu. Dělala dobře. Kdyby byl na jejím místě, utekl by odtud na míle daleko, aby nemusel poslouchat, jak nějaký prevít plánuje, jak ho dostat.

„A co se jí vkrást do snu? Až by se probudila, prostě by mě milovala.“

Ani tentokrát se raději neozýval. Čtení knihy už vzdal, pouze do ní hleděl, aby si mysleli, že je ignoruje. A on se tak nemusel zapojovat do konverzace.

„To je výborný nápad!“ zvolal Peter.

„Jen musím vymyslet, jak to udělat.“

Netrvalo to ani pár sekund, než se Potter opět obrátil na jednoho ze svých přátel.

„Náměsíčníku?“

Chtěl ho ihned přerušit větou, v níž by minimálně dvě slova nikdy neřekl. Sirius se tehdy vyjádřil správně, ač to vyjádření považoval za hrubé. Nyní by mu to vmetl do obličeje taky. A rád.

Ale nebyl Sirius. Zásadní problém byl v tom, že prostě musel pomáhat. A že to Jamesovi slíbil.

„Hm?“ zamručel.

„Víš, jak se to dělá?“

„Ne,“ odvětil.

„Sakra. A víš, jak ji očarovat, aby mě měla ráda?“

„Neříkal jsi, že ti na to stačí šarm a kouzlo?“

„Ano, ale ona mě stejně ignoruje.“

Knihu zavřel. Už nemělo smysl cokoli předstírat. Musel Jamesovi vysvětlit, že dívky jsou pouze jiné pohlaví, ne mimozemský druh, který si musí podrobit.

„Zkus si na obličej napatlat bláto, aby tě nepoznala,“ střelil jen tak od boku.

„Díky, jsi nejlepší,“ vyhrkl James a zvedl se z pohovky.

Remus chtěl rychle namítnout, že to myslel jen jako vtip, ale nestihl to. James odskákal ke schodišti, Peter mu byl v patách. A Remus znovu litoval toho, že si tihle kamarádi do party vzali zrovna jeho.