„Cože?" zeptá se mě překvapeně a obočí mu vyletí vzhůru.

„Slyšel jsi," odpovím sklesle a kecnu si na zadek.

„Viky, nemusíš si nic takového vymýšlet, jen abych si nepřipadal blbě," hlesne a zkoumavě mě přejede pohledem.

„Sakra, proč bych si to měla vymýšlet?" vjede do mě vztek a mám co dělat, abych přesvědčila samu sebe v tom, že mu musím všechno vysvětlit. „Zrovna se ti chci svěřit s věcí, které se nemůžu celý život zbavit, neví o ní ani můj táta a ty mě tady osočuješ, že si něco vymýšlím, jen abych byla zajímavá?" začnu na něj vřískat a vyskočím na nohy, abych mohla přecházet z místa na místo.

„Promiň, Vik, já... omlouvám se," začne horečnatě zachraňovat situaci. Rychle se postaví a chytí mě za ruce, abych už přestala pochodovat a zůstala na místě. Jeho dotyk způsobí přesně to, co chtěl. Tělem mi projede teplo a přišpendlí mi chodidla k lesní půdě. Sevře mi pevně prsty v jeho mohutných a teplých dlaních a já se rázem cítím znovu v bezpečí.

„Myslela jsem, že zrovna tobě to můžu říct, že ty mě pochopíš," špitnu tiše a z oka se mi na tvář vykutálí horká slza. Sebastián ji jemně setře palcem a přitáhne si mě k sobě do objetí. Automaticky obmotám své ruce kolem jeho těla a nasaju tu dobře známou vůni.

„Jasně, že můžeš. Promiň, zachoval jsem se jako pitomec."

„To teda jo," zahuhlám do jeho hrudníku a stále se ho odmítám pustit. Kéž bychom se takhle mohli objímat napořád.

„Jen prostě nechápu, proč si mi to neřekla rovnou." Odtáhne si mě od těla a zamračí se na mě v očekávání odpovědi. Tiše zaúpím jak nad tím, co právě řekl, tak nad tím, že už necítím jeho objetí.

„Protože je to tajemství, které jsem si plánovala odnést do hrobu, a taky proto, že jsem ti nechtěla ublížit."

„Ublížit?" podiví se nechápavě Sebastián a sedne si zpátky na zem. Poklepe vedle sebe rukou, abych se posadila vedle něj, a já ho poslechnu.

„Líbit se ti to, myslím, nebude," přiznám po chvilce ticha.

„Tak proč ses nakonec rozhodla mi to říct?"

„Protože si zasloužíš znát pravdu, protože mám pocit, že když ti to řeknu, už na to nebudu sama a protože je asi lepší ublížit ti pravdou, než tě donekonečna mučit lží," přiznám nakonec neochotně.

„Tak už mě, prosím tě, nenapínej, ať vím tu hroznou zprávu radši hned," rýpne si do mě a žďuchne do mě loktem.

„Vážně si myslíš, že to říkám jen tak z legrace?" Vztek mi začne kolovat krví a má chuť, s něčím se mu svěřovat, pomalu mizí. Copak si pořád neuvědomuje, co to pro mě znamená? Copak to sám včera nezažil?

„Ale ne to ne, promiň. Jen prostě nevím, co mám říkat, když jsem z něčeho nervózní," přizná tiše a já se mu po dlouhé době podívám přímo do očí, ze kterých mu vážně čiší obavy, a těká pohledem po mém obličeji. Rychle si prohrábne své blond vlasy a ztěžka polkne.

„Jasně," pokusím se zasmát, ale je z toho spíš takový sluchtrhající zvuk. „Můžu ti to teda říct? Slibuješ, že to zůstane jen mezi námi?"

„Slibuju, pal to do mě," vyzve mě pevným hlasem, ale zorničky se mu rozšíří.

„Vidím nad páry čas do konce jejich vztahu." Sebastiánovi přejede obličejem šok, a po tom, co mu spadne brada pomalu až na zem, ho vystřídá poznání.

„Takže proto všechny ty cavyky," zavře oči a ztrápeně se opře zády o kmen stromu.

„Sebastiáne, i když tě mám vážně moc ráda, nikdy s tebou nebudu moct být, protože vím, kdy by tomu všemu byl konec."

„Máš mě ráda?" vystřelí hned zpátky do přímého sedu, jako by mu dal někdo nové baterky, a pevně mě chytí za ruku.

„Slyšel jsi i tu druhou půlku věty?"

„No jasně, ale poslouchala jsi i ty mě, když jsem ti říkal, že k sobě patříme? Nám by přece žádný rozchod nehrozil. Všechno to bude v pohodě, uvidíš," vykládá mi Sebastián s nadšením a já mám pocit, že si snad sedí na uších. Jak je vůbec možný, že se nad mou schopností ani nepozastavil a jen řeší to, jestli s ním budu nebo ne?

„To, že jsme spřízněné duše, ale přece vůbec neznamená, že se nemůžeme rozejít. A i kdybychom spolu zůstali do konce života... Vážně nestojím o to vědět, za jak dlouho jeden z nás umře."

„Jak to myslíš?" zeptá se a na jeho výrazu poznám, že mu začíná docházet celá situace.

„Vidím lidi propojené červenou nití a nad jejich hlavami čísla oznamující čas do konce jejich vztahu. Ten ale přece nemusí skončit jen rozchodem ale i smrtí jednoho z nich. Pokud nám není určen rozchod, smrt nás rozdělí určitě," přiznám tiše a sklesle si rukou prohrábnu vlasy.

„Vik, ale to je přece za dlouho. Nemůžeš být celý život sama jen kvůli tomu, že jsi paralyzovaná strachem," snaží se mě uchlácholit, ale spíš mám pocit, že přilévá do ohně.

„Tak si to zkus. Vyzkoušej jaký to je s takovým darem žít," křičím na něj frustrovaně a za očí mi teče jedna slza za druhou. Cítím, jak moje pracně vybudovaná zeď začíná praskat a pomalu se rozpadat. Ještě pořád stojí na pevných základech, ale už se přes ní začínají nekontrolovaně přelívat veškeré pocity, které jsem v sobě za ta léta schovávala a měly ve mně zůstat na vždy.

„Naučím tě, jak mi to můžeš ukázat, ale nejdřív je potřeba, aby ses smířila sama se sebou i s tím, co umíš, jinak se ti s tím nikdy nemůže podařit pracovat. Musíš mít svůj dar ráda Vik," oznámí mi pevným hlasem a můj výbuch vztek ignoruje, což ho ještě znásobí.

„Sakra a mohl bys mi říct, co bych na něm asi tak měla ráda? Ruinuje mi celej život. K čemu mi taková schopnost je? Jediný, co chci, je žít normálním životem a nemuset tyhle věci vidět, ale to ty vůbec nemůžeš pochopit. Ty všude vidíš jen třpyt nekončící lásky, kdežto já denodenně všude kolem sebe vidím bolest, zradu, nenávist a slzy. Tak proč ji mám chtít trénovat, proč ji mám chtít používat, když je to úplně k ničemu?" řvu na celé kolo a jsem ráda, že jsme v lese a ne někde na náměstí, kde by na nás každý koukal jako na blázna.

„A ty si snad myslíš, že můj dar je výhra? Na první pohled to vypadá skvěle, všude ve vzduchu je láska, každý pluje na růžovém obláčku a člověk má z ostatních radost. Jenže kolem mě ta láska nikdy nebyla, byl jsem ztracený ve světě třpytek a stále hledal tu svoji. Nikdy jsem nepozval žádnou holku na rande, protože jsem věděl, že to nemá smysl. Nikdo ke mně nepatřil. Najednou jsem slavil dvacet a už jsem propadal do temnoty ze smutku, že tu svou pravou nikdy nenajdu. Smiřoval jsem se s tím dlouho. A když jsem se s tím konečně smířil, našel jsem tebe," křičí snad ještě hlasitěji a frustrovaněji, než já a ubrečenou tvář se ani nesnaží zakrývat.

Jeho emoce na mě útočí tak silně, že mám pocit, že se mi z nich, v kombinaci s těma mýma, rozlomí srdce napůl. Takhle jsem si náš rozhovor rozhodně nepředstavovala, i když jsem si ho přehrávala v hlavě snad na milion způsobů. Odvrátím od něj pohled na svoje ruce a přemýšlím, jakým způsobem celou situaci uklidnit.

„Sebí, já..."

„Teď mě prosím tě nepřerušuj. Našel jsem tebe a nemohl jsem uvěřit tomu štěstí, co mě potkalo. I přesto, že už jsem tomu nevěřil, jsem našel svou spřízněnou duši. Myslel jsem, že to bude jednoduchý. Pořád jsem si říkal, že k sobě patříme a tak to tak prostě bude, jenže ty jsi mi pořád proklouzávala mezi prsty, pořád jsi mi utíkala, i když jsem měl pocit, že mě máš ráda."

„Ale já tě přece mám ráda," skočím mu do řeči, ale vysloužím si jen napůl naštvaný a napůl úplně zničený pohled.

„Já vím, ale doteď jsem si vlastně nebyl jistý. Ubližovala jsi mi pořád a pořád dokola, ale já si nemohl pomoct. Pořád mě to k tobě táhlo, pořád jsem věřil tomu, že mě můžeš milovat a že pro to pár ran přežiju. A teď se o tobě dozvím tohle. Že se bojíš doopravdy žít, jen kvůli strachu z toho, co by mohlo nastat. Jenže tak ubližuješ nejen sobě, ale i ostatním. Pořád. Přitom bys díky tomu, co umíš, mohla spoustě lidem pomoct. Jenže to bys musela přestat být zahleděná do sebe." Po poslední větě zalapám po dechu a má pocit jako by mi právě vrazil facku.

„A můžeš mi říct, jak bych s tím někomu mohla pomoct, když bych do sebe nebyla tak zahleděná, jak ty říkáš?" zeptám se ho ostře s varovně přivřenýma očima a bojovně na něj vystrčím bradu.

„Když by sis všímala ostatních i svého daru a jen se neutápěla v uměle vytvořeným traumatu, mohlo by tě i napadnout svoje schopnosti zlepšit."

„A můžeš mi říct, jak by mě to mohlo napadnout, když jsem to, že je možný trénink, slyšela poprvé až včera? Navíc fakt nevím, co bych s tím mohla vymyslet tak skvělýho a prospěšnýho."

„Třeba to, že bys mohla přijít i na důvod toho rozchodu. Víš kolik lidí se rozchází úplně zbytečně kvůli nějaký hlouposti, i když k sobě patří? Víš kolik spřízněných duší pak zůstává zbytečně opuštěných až do konce života s tím, že čekají na pravou lásku, i když si ji dávno nechali utéct? Víš kolik bys mohla zachránit rodin i budoucích alkoholiků? Víš kolika lidem bys mohla pomoct? Včetně mně, protože i já byl svědkem toho, kdy se podobná situace stala. Mohla bys trénovat a pak si klidně otevřít partnerskou poradnu, ale to ty ne. Ty radši budeš dál tiše fňukat," vyčítá mi dál Sebastián a já chvíli dokážu jen brečet. Takového ho vůbec neznám. Nejspíš jsem se musela dostat až moc na tenkej led. Nenapadlo mě, že má jeho dar i stinný stránky a že ho tím tak rozčílím. Musím se uklidnit a díky tomu uklidnit i jeho, jinak tohle neskončí špatně.

„Promiň, taková věc mě nikdy nenapadla. Nenapadlo mě, že bych mohla dokázat něco takového. Pomoz mi se to všechno naučit, ať pak i já dokážu nabídnout záchranu jiným," špitnu tiše a až pak mě zaplaví vlna tepla, když si uvědomím, co mi vlastně Sebastián řekl. To, že bych svůj dar konečně začala ovládat a zlepšila ho natolik, aby dokázal i někomu pomoc, na mě působí jako nějaký zázračný lék.

„Pomůžu, ale nikdy proti mně nevytahuj můj dar jako zbraň a raději se nauč mít ráda ten svůj," odvětí mi už klidným hlasem. Pomalu vstane a natáhne ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Slibuju," odpovím mu a postavím se naproti němu. Chytí mi obě ruce a přejede mi palci po hřbetech rukou. Podívá se mi zpříma do očí, ve kterých už není ani stopa po vzteku.

„Viktorie, chci, abys věděla, že já tě miluju a vždycky budu a to i s tvým darem." Při jeho slovech si mi srdce zprudka rozbuší a ztěžka polknu. Slyšet ho to říkat, je nepopsatelný pocit. Nikdy mě nenapadlo, že vůbec někdy něco takového vůči mě uslyším a ještě k tomu, když ten pocit je sdílený.

„Já miluju tebe, ale prostě s tebou nemůžu chodit, nedokážu to. Ještě ne, nejsem připravená. Omlouvám se." Sebastián pevně zatne čelist, ale po chvíli se na mě láskyplně usměje a přejede jemně prsty po mé slzami smáčené tváři.

„Já vím, chápu to. Nevyčítej si to, prosím, ty za to nemůžeš. Promiň za to, co jsem ti před chvílí řekl a že jsem byl na tebe hnusnej. Je to pro mě všechno těžký, i když vím, že pro tebe možná ještě víc."

„Nic se neděje, musíme si oba zvyknout na to všechno, co jsme se za poslední dva dny o sobě dozvěděli. Ani já jsem se k tobě nechovala moc hezky, ale teď už bude líp, když před sebou nic netajíme." Sebastián pozvedne jeden koutek do smutného úsměvu a přitáhne si mě k sobě do pevného objetí.

„Zvykneme si, neboj. A slibuju, že na tebe už nebudu nijak tlačit. Počkám si na tebe tak dlouho, dokud nebudeš připravená vztah alespoň na chvilku vyzkoušet, i kdybych musel čekat až do smrti."