„Viky, jsi v pořádku?" zeptá se mě Andrea vyděšeným hlasem.

„Jasně, už jsem u taťky, stalo se něco?"

„To teda, sakra, jo. Měla jsem o tebe hrozný strach. U nás na nádraží se vraždilo." Jen to Andrea dořekne, přejede mi po zádech mráz a srdce vynechá pár úderů.

„Kdo zemřel?" zeptám se přiškrceným hlasem. Ještě, že mi ten vlak neujel nebo jsem neměla v plánu jet později. Teď už jsem tu nemusela být.

„Jen nějaká pokladní, ale ten chlap, co ji zabil, pobodal, ještě jiný lidi, kteří mu překáželi v útěku." Před očima se mi vybaví pohled nešťastné prodavačky z nádraží a vyschne mi v puse.

„Ví se, proč to udělal?" vysoukám ze sebe přiškrceně hned, jak se mi vrátí hlas.

„Ještě to nikdo neřekl oficiálně. Ale dostalo se ke mně, že se s ním chtěla rozejít, nebo co." Jen to ne. Jen to ne. Jen to ne. Sakra. Hovor okamžitě ukončím a hrudník mi něco pevně sevře. Nemůžu dýchat. Do háje. Co jsem to provedla? Vstanu z gauče a přecházím po pokoji sem tam jako lev v kleci.

Začnu ječet na celé kolo a nevnímám nic, co se kolem mě děje. Z amoku mě vytrhne až táta, který se mnou prudce zatřese.

„Viktorie! Viktorie! Prober se!" křičí na mě vyděšeně se zoufalým výrazem ve tváři. Přestanu ječet, ale stále nedokážu normálně dýchat. Mezi povrchovými kraťoučkými nádechy vydávám podivné zvuky a cítím, jak mi tvářích valí jedna slza za druhou. Zabila jsem ji. Já ji zabila! Zarývám si nehty do kůže na předloktí a nechám je udělat hluboké škrábance do rukou. Jen ať to bolí. Tahám se vší silou za vlasy a nedokážu přestat hlasitě vzlykat.

Nakonec se tátovi podaří chytit mi obě ruce a pevně si mě přitiskne na svůj hrudník. Jemně mě hladí po vlasech do doby, než nepřestanu šílet a konečně se uklidním. Když už konečně jen tiše vzlykám, taťka konečně tiše promluví: „Viktorie, co se stalo?"

„Zabila jsem ji," špitnu tiše a každé slovo je pro mě jako když do mě někdo bodne nůž.

„Co to povídáš?" odvětí mi nechápavě.

„Na nádraží byla jedna žena. Měla modřiny. Určitě ji někdo ubližoval. Řekla jsem ji, že by neměla nikoho nechat, aby se k ní tak choval," vyprávím přerývavě.

„A dál?"

„Volala mi kamarádka. Tu ženu zabil nějaký chlap. Prý se s ním chtěla rozejít." Schovám si obličej do dlaní a znovu začnu hlasitě brečet. Když by nebylo mého daru, nikdy bych si těch modřin nevšimla. Nikdy bych jí nic takového neřekla. Ještě by byla živá.

„Holčičko moje, ty za to přeci nemůžeš," chlácholí mě tiše.

„Ale jo, když bych byla ticho, nic by se nestalo."

„To přeci nemůžeš vědět. Třeba to měla v plánu i bez tebe. Nebo by to udělal z jiného důvodu. Nemůžeš si to vyčítat."

„Ale já musím, tati."

„Nemusíš nic. Zkus na to nemyslet, přijela sis sem odpočinout. Ne se trápit kvůli něčemu, cos nemohla ovlivnit." Ještě několikrát hlasitě zavzlykám a najedou se mi z těla vytratí veškeré emoce a necítím vůbec nic.

„Zavoláš Katarině, prosím? Potřebuju si s ní promluvit," zašeptám bezvýrazným hlasem.

„Určitě. Běž se na chvilku vyspat, domluvím to s ní na později, ano?" Tiše na jeho otázku přikývnu. Zvednu z gauče telefon a vydám se po schodech nahoru do mého pokoje. Otevřu dobře známé dveře a okamžitě na mě dýchne klid a bezpečí. Spadnu do měkké postele a přičichnu si k peřinám, které mi připomenou spokojené dětství. Cítím, jak mi začnou těžknout víčka a já je nepřemlouvám, aby nechaly oči otevřené.

Probudí mě až cvaknutí dveří, opatrně pootevřu oči a spatřím dobře známou postavu. Po tváři se mi rozlije šťastný úsměv a zprudka se posadím.

„Katy!" vykřiknu a popadnu svou nejlepší kamarádku už od školky do pevného objetí.

„Ahoj, zlato. Tebe jsem už neviděla tak dlouho, že už si ani nepamatuju, jak vlastně vypadáš," zasměje se šťastně.

„Já vím, omlouvám se, měla jsem toho teď moc," zesmutním a vzpomenu si na dnešní zážitky. Oči mě znovu zaštípou pod náporem slz a úsměv mi zmizí z tváře.

„Už jsem o něčem slyšela," špitne Kat. Pohodí dlouhými černými vlasy, aby jí nepřekážely v obličeji, a posadí se na mou postel. Převyprávím jí všechno, co jsem dnes zažila, a neubráním se dalším výbuchům emocí.

„Jak jsi věděla, že má modřiny od toho chlapa?" zeptá se zamyšleně. Automaticky jí chci odpovědět, že jsem to jen logicky odvodila, ale na poslední chvíli se zarazím. Možná, když se svěřím s tím, co dovedu, tak se mi uleví. Komu jinému o tom říct, než člověku, který při mně stojí celý život a dala bych za něj ruku do ohně?

„Tak jak?" vytrhne mě ze zamyšlení Kat. Nadechnu se, abych jí odpověděla, ale v tom někdo zazvoní. Prudce sebou trhnu a až potom mi dojde, že nejspíš někdo přišel za tátou.

„Řeknu ti to, ale slib mi, že si o mě nebudeš myslet, že jsem blázen," odpovím jí odhodlaně.

„Moc dobře víš, že nebudu."

„Já..." začnu tiše, ale vyruší mě volání mého otce. Zvednu se z postele a výjdu z pokoje až nad schody.

„Viktorie, je tu nějaký chlapec. Prý s tebou potřebuje nutně mluvit," zakřičí na mě táta zezdola.

„Jaký chlapec?" odvětím mu.

„Tak pojď dolů a zjistíš to," houkne na mě otráveným hlasem a já poznám, že je tímto konec debaty. Seběhnu shody dolů a ihned spatřím mezi dveřmi Sebastiána. Nervózně po mě zatěká očima a rukou si prohrábne své blond vlasy.

„Co tu děláš?" zeptám se ho ostrým hlasem.

„Přijel jsem za tebou, chci si promluvit," odpoví ostražitě.

„A tys nepochopil, že já s tebou ne?" Probodnu ho přísným pohledem a ruce si založím na hrudi.

„Viky, dej mi šanci, prosím. Chci ti v klidu všechno vysvětlit. Slibuju, že to co se stalo, se už nikdy opakovat nebude," prosí mě naléhavě a jeho modré oči vypadají jako zalité sklem.

„Nenapadlo tě třeba, že problém je to, jak jsi do všeho hrr?" vyčtu mu a on se zarazí.

„Jak to myslíš?" zeptá se překvapeně.

„Nepotřebuju, abys mi dělal chůvu, děláš to. Říkám ti, že si s tebou nechci nic začít, chceš mě líbat. Položím ti hovor s tím, že s tebou už nechci mluvit, a tak se sebereš a jedeš sem za mnou!" křičím na něj a doufám, že je táta hodně daleko, aby neslyšel, co se tu děje.

„Viky, vážně se omlouvám. Prostě pro tebe chci jen to nejlepší," špitne odevzdaně. A mě něco dojde.

„Jak si mě vůbec, sakra, našel?"

„Zašel jsem za Andreou. Prvně mi to nechtěla říct, jenže pak s tebou mluvila a prý si zněla divně. Měla o tebe hrozný strach, a tak mi nakonec zavolala, kde tě najdu," odpoví mi tiše.

„Jasně, aby si mě zase zachraňoval."

„Ale tak to není," odporuje mi okamžitě.

„A jak to teda je?" vpálím mu zpět a výhružně na něj vystrkuju bradu.

„Jen jsem měl strach a chtěl jsem s tebou mluvit," zopakuje mi a snaží se o klidný tón.

„Tak teď už vidíš, že mi nic není a mluvit s tebou nechci," odpovím mu pevným hlasem. V očích se mu pere bolest se vztekem a ruce stiskne v pěst.

„Fajn, jak myslíš. Až si to rozmyslíš, tak víš, kde mě najít," řekne mi Sebastián ostře. Otočí se ke mně zády a než se naděju, je pryč, aniž by se se mnou rozloučil. Co ho to jen napadlo jet za mnou tak daleko? Neměl k tomu nejmenší důvod. Chápu, že podle něj neudělal nic strašného, ale já mu nedokážu odpustit. Alespoň zatím ne.

Dneska už nechci přemýšlet vůbec nad ničím. Stalo se toho víc než dost a mám pocit, že mi snad za chvíli vybouchne hlava. Otočím se za sebe a podívám se nad schody, odkud mě už s pobaveným úsměvem pozoruje Katarina. Projdu kolem ní zpět do svého pokoje a posadíme se spolu na postel.

„Co to bylo za fešáka?" začne mě hned Kat popichovat.

„Sebastián," odvětím a stále se nemůžu zbavit naštvaného tónu.

„Aha?"

„Párkrát mi pomohl a nakonec se z nás stali přátelé," dodám vysvětlení už trochu mírnějším tónem.

„A kvůli čemu jste se tak poštěkali?" vyzvídá zvědavě Kat a zkoumavě mě pozoruje.

„To je složitý," brouknu si tiše. Najednou jsem přišla o veškeré nutkání svěřit se konečně komukoliv o tom, co umím. Nevím, jak jinak jí vysvětlit, proč se na Seba vlastně tolik zlobím. Když si to uvědomím, je mi ho vlastně trochu líto. Chudák asi nechápe, proč mě to vzalo až tolik. Sice porušil slib, ale nikoho jiného by to asi nesebralo tolik jako mě. Vždyť byl opilý, to pak každý dělá hlouposti.

Zamotá se mi hlava z tolika emocí, které se na mě valí. Je vůbec normální, aby někdo měnil pocity tak rychle za sebou? Přijde mi, jako bych je za dnešek vyměnila, už snad všechny a v tak rychlém sledu, že je nestíhám sledovat ani já sama. Jak je možné, že ještě před pár vteřinami jsem vůči němu byla vzteky bez sebe a teď už k němu cítím jen obrovskou lítost?

„Já mám času dost," zasměje se Katarina spokojeně. Přesně tak jako pokaždé, když má na dosah nějaké drby.

„Víš, jak to mám se vztahy..."

„Ty sis tu pitomost ještě nerozmyslela? Přece nemůžeš pořád myslet vážně, že nikdy s nikým nechceš nic mít."

„Ne," odseknu jí pevně.

„Fajn," odpoví mi takovým tónem, jímž mi dává jasně najevo, že si o mě myslí, že jsem naprostý blázen, ale nemá cenu mi to vymlouvat.

„Řekla jsem to i jemu. Neustále jsem mu kladla na srdce, že s ním ráda trávím čas, ale nikdy s ním nechci nic mít. On s tím souhlasil a vypadalo to, že mě chápe."

„A dál," vyzvídá Kat horlivě a oči má navrch hlavy.

„Jenže pak se to zkazilo. Pozval mě na oslavu jeho narozenin. Potkala jsem tam nějakýho Sebova kámoše a z něj vylezlo, že si všichni myslí, že spolu chodíme."

„Tak to jste si mohli normálně vyříkat ne? Takových drbů už bylo..."

„Jo, to jsem se snažila. Jenže Sebastián už byl trochu připitý a pokusil se mě políbit."

„Kecáš," vypadne z Kat automaticky a pusu dokořán si zakryje dlaní ruky. „Co ty na to?"

„Coby? Vrazila jsem mu facku," pokrčím rameny.

„Jsi blázen? Proč odmítáš tak hezkýho kluka? Já bych mu tu pusu dala hned," vypískne Katarina.

„Tys mě taky neposlouchala, když jsem říkala, že s ním nic mít nechci?" naštvu se znovu a do tváře se mi nahrne krev.

„Poslouchala, ale nevěřím tomu, ani co by se za nehet vešlo. A nedivím se, že i on je z tebe dost zmatený."

„Proč, jako?"

„No jestli se na něj díváš minimálně takovým pohledem, jako když zmíníš jeho jméno, tak mu to rozhodně neulehčuješ."

„Jakým pohledem?" zeptám se zmateně a cítím, jak se mi soustředěním nakrabatilo čelo.

„Najednou nejsi úplně průhledná, ale krásně zrůžovíš a panenky očí se ti roztáhnou natolik, že zelená barva kolem nich skoro vymizí. Takhle se na sebe dívají zamilovaní lidé, Viky."

„To není možné. Je to jen můj kamarád, nic víc mezi námi není."

„Dobře, ale je to kamarád, kterému jsi moc ublížila. Měla by sis s ním promluvit," domlouvá mi Kat jak malému dítěti.

„Asi máš pravdu. Je mi to taky líto, asi jsem to fakt přehnala," špitnu si spíš pro sebe. Je fakt, že mi taky trochu chybí. Nikdo není neomylný a každý si zaslouží druhou šanci.

„To si piš, že jo. Sakra, vždyť ten kluk sem jel několik hodin, aby se ti omluvil. Tobě taky není úplně ukradenej, i když si to nechceš přiznat," vyčítá mi dál.

„Já vím, hned co se vrátím do města, se mu omluvím," slíbím jí.

„Myslím, že bys to neměla odkládat. Jeď zpátky co nejdřív, než si to nechá rozležet v hlavě a dojde mu, že nemá cenu ztrácet čas s takovým bláznem, jako jsi ty," vysměje mě Katarina a sevře mě do pevného objetí.

„Jenže, co když mě nepochopí a bude si stát za tím, že spolu buď začneme randit, nebo už se neuvidíme?" zeptám se jí zničeně.

„Ještě před chvílí jsi na něj dole řvala, že už s ním nikdy nechceš mluvit," upozorní mě. „Každopádně si myslím, že jestli za něco stojí, tak to pochopí. Pokud tě má vážně rád, tak bude rád alespoň za to, že se s tebou může kamarádit, než s tebou nebýt vůbec, ne?"

„Asi máš pravdu. Ale nechci mu jen zbytečně ubližovat," složím nešťastně obličej do dlaní.

„Viky, on je dospělej. Umí se o sebe postarat sám, nemusíš to dělat za něj," pohladí mě soucitně po zádech.

„Já vím, děkuju," usměju se na ní přes slzy, aniž bych věděla, kde se mi na tváři vzaly.

„Třeba nakonec všechno přehodnotíš a zjistíš, že ti s ním je natolik dobře, abys svůj strach překonala," zauvažuje a v jejím hlase zazní naděje.

„To se určitě nestane, ale omluvu mu dlužím určitě. Jen nevím, jak tátovi vysvětlím, že musím odjet hned, jak jsem přijela."

Co říkáte na to, jak se Viky zachovala k Sebastiánovi?

Myslíte si, že je dobrý nápad, aby za ním jezdila a omlouvala se, když s ním stejně nikdy nechce chodit, přestože on ano?

A jak se vám líbí Kat?

Jaký máte zatím názor na příběh jako celek?