26. kapitola

Příhoda s příčeskem plnila několik dní přední stránky všech novin. Lidová tvořivost obohatila svět o mnoho vtipů, ať už kreslených nebo vyprávěných, konspirační teoretici měli žně a televize se vytasila s omluvou a s vysvětlením, že šlo zřejmě o nějaký zapomenutý drát nebo kabel.

„Na tvé přání jsem vzbouřil celý národ a ty máš pořád pochybnosti?" prohodil Tarax, když se Adriana stále netvářila nijak vstřícně.

„Ne, nemám pochybnosti, ale popravdě nevím, co je mi milejší. Tak nějak jsem víc brala ty halucinace," odpověděla. „Možná to chce jen víc času."

„Víc času? Už je to půl roku."

„Závidím ti tvoji schopnost adaptovat se, ale já prostě taková nejsem."

„Moc o všem přemýšlíš," řekl Tarax, pak se na chvilku odmlčel a dodal: „Ale teď bych si přál, abys o něčem přemýšlela. Snažím se o tom začít už dlouho, ale nikdy nebyla vhodná příležitost."

„Tak povídej, o čem mám přemýšlet?" zeptala se Adriana a rozvalila se na gauči na znamení, že má spoustu času. Netušila však, že už tam sedí Tarax a skončila s hlavou na jeho klíně. Když se však chtěla zvednout, ucítila, jak jemně zatlačil na její rameno a naznačil jí tak, že může zůstat.

„Víš, že vidím to červené vlákno na tvém malíčku?"

„To už jsem pochopila. Máš nejspíš nějaké bionické oči," zamyslela se. „Jaké pokusy s tebou vlastně dělali?"

„Teď se ptám já."

„Už mlčím."

„A přečetla jsi ty knihy, které jsem ti kdysi dávno přinesl?"

„Přečetla, ale nevěřím tomu. Na Perníkovou chaloupku také nevěřím."

Uslyšela slabé vzdychnutí. „Mnohem lépe by se mi spolupracovalo s někým, kdo má trochu otevřenější mysl, ale to ne, já musím narazit na největšího skeptika na světě."

„Snažím se. Pokračuj."

„Byla jsi někdy zamilovaná? Myslím opravdu. Tak, že jsi z toho šílela."

Tuhle otázku nečekala. Chtěla odpovědět, že samozřejmě milovala každého, s kým chodila, ale když se zamyslela, nebyla to pravda. Vlastně jí každý kluk vyčítal, že je chladná. Pár kratších známostí na střední a vejšce, které trvaly sotva několik měsíců. S Pavlem to nebylo nic víc než Stockholmský syndrom a s Tondou přátelství.

„Potřebuješ víc času?"

„Ne, nemám co odpovědět," zavrtěla hlavou. „Ale nemyslím si, že jsem já byla ta špatná a chladná. Zřejmě nikdo z nich nemiloval mě."

„To je proto, že pro tebe existuje jen jediný muž na celém světě. Ten na druhém konci toho vlákna."

„I kdyby to byla pravda, jakože není, jak myslíš, že ho najdu. Já nemám bionické oči jako ty. Tak mě napadlo, má hodně lidí na malíčku tu červenou nit?"

„Je to hodně vzácné, ale nejsi sama. Zrovna nedávno jsem šel přes park a tam seděli na lavičce dva, kterým bylo nejmíň sto let a všimnul jsem si, že měli štěstí a svou druhou polovinu našli."

„Paráda, tak ještě pětasedmdesát let a snad potkám tu svoji spřízněnou duši," ušklíbla se Adriana.

„Zapomeň, že jsem se ptal. Pojď, zahrajeme si prší," řekl Tarax, pomohl Adrianě zvednout se z gauče a odstrčil židli od jídelního stolu.

„Ty tvoje bionické oči, znamená to, že mi pokaždé čumíš do karet? To je jasné, proto vyhráváš," zatvářila se podezřívavě.

„Tuhle schopnost bohužel nemám, škoda," zasmál se Tarax a rozdal karty.

Když pozdě večer odešel, nemohla Adriana dlouho usnout. Znova a znova si v hlavě přehrávala jejich rozhovor. Zejména jednu část. Nebyla to ta o červeném vláknu, myslela na to, co Tarax prožil před tím, než se stal neviditelným a co bylo potom.

Chodil za ní často a povídali si o všem možném, pouze tomuto tématu se vyhýbali. Hned na začátku ji požádal, aby se neptala a ona to respektovala, pak ho začala považovat za svou halucinaci, takže to nebylo relevantní, ale teď, když přijala skutečnost, že není jen iluze, bojovala s touhou dozvědět se víc. A nebo také ne, protože pravda mohla být otřesná. Pochybovala, ze jenom spolknul barevnou pilulku a bylo hotovo. Ne, tak snadné to zcela jistě nebylo. V tom případě by podobných neviditelných byly houfy a účinek něčeho tak jednoduchého jako pilulka by už dávno vyprchal.

Čím víc na to myslela, tím větší cítila úzkost. Toužila po tom ho obejmout, protože to zřejmě nikdo už dlouhou dobu neudělal a držet ho, dokud nenajde odvahu, aby se jí svěřil.

Ale proč by to dělal? Snažil se ji přece půl roku přesvědčit, že je skutečný a ona všechny jeho pokusy odmítala.

V ten okamžik se rozhodla. Nezáleželo na tom, jestli jednoho dne skončí v blázinci, příště už Taraxe neodbyde.

Jenomže, když příště Tarax přišel, byla to ona, kdo nenašel odvahu začít první. Milovala jejich hovory o ničem, ovšem teď bylo na čase dát slovům skutečný význam