Na Quentina asi něco leze, protože leží na balkoně (zase), kouká na hvězdy, klepe se zimou, má na sobě mikinu, bundu, dvoje tepláky a upíjí horkej čaj. Co je špatně?

No, moje skuhrání na téma nemoc stejně není důležitý (ale musel jsem si postěžovat), mnohem - méně - důležité je to, co mám na srdci.

Před... dvěma hodinama jsem se vrátil od známých - kde jsem jim vyzobal celej keř rybízu - a cestu domů jsem absolvoval dost porouchaným autem. A ne, já neřídil. Během té hodinové cesty mi došla důležitá věc: CENA ŽIVOTA JE OBROVSKÁ.

Věřte mi, kdybyste jeli něčím, co se může kdykoliv rozpadnout, nedají se tomu pořádně zavřít dveře, řidič dokonce několikrát podotkne, že mu možná úplně nefungují brzdy, a ukazatel nádrže pořád svítí rudě, taky byste si uvědomili, jak moc je tady vlastně krásně.

Když jsme se nějak snažili dostat polňačkou na normální silnici (což nám podle GPS mělo trvat deset minut, ale byla to půlhodina), uvědomil jsem si několik věcí:
1) ještě nechci umřít. Nebo aspoň ne v takový kraksně a ve společnosti člověka, co řídil.
2) umím spoustu sprostých slov.
3) zvládám křičet hodinu v kuse. A pořád můžu mluvit.
4) pole v noci je fakt krásný. Jen ty srnky...
5) Mám důkaz, že Bůh existuje! Protože tohle by bez něj nešlo přežít.

Ale jak vidíte, cestu jsem zvládnul! Sice jsem sebou málem říznul po vylezení z auta, protože prostě stres, adrenalin a strach o život, ale po vyplazení se dvou pater do bytu - kde jsem byl řádně upozorněn na to, že se vracím v nekřesťanskou hodinu - mi hrnek kafe vysvětlil, že ještě nemusím omdlívat.

Takže se teď klepu jak ratlík, do auta hodně dlouho nevlezu, mám strach ze srnek a vykecávám se tu o tom, jak si máte vážit života. Hotová idylka.

(Varoval jsem vás, že kapitoly označený hvězdičkou máte přeskakovat. ;) )

Nahoře máte moje chodící antidepresivum, co mi ale momentálně chrní na břiše. A ne, není na prodej. :D

Užívejte života!
Hezký zbytek dne přeje
k smrti vyděšený Quentin