╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK☾
╚═══════════════╝

XXXIII. | Clint Barton's Home for Runaway Avengers

DOMOV. Jaké zvláštní slovo. Pro Wandu domov nikdy nepředstavoval místo, ne od chvíle, co jejich rodinný byt shořel v plamenech bomby. Vždy to byli lidé - její bratr, později Avengers a v posledních měsících rodina Clinta Bartona. Ta roztomilá farmička, to vřelé obětí, příjemné hučení pole v zádech, tak málo stačilo a najednou si Wanda byla jistá, že všechno bude v pořádku. Protože Clint jí ne-nenáviděl. Nic mezi nimi se nezměnilo. Zpětně ani nechápala jak si kdy mohla myslet cokoliv jiného.

Tohle byl Clint přeci jenom.

Konečně se odtáhla, když zaslechla tiché zasténání za jejími zády. Prudce se tím směrem otočila a pohled jí padl na černovlasou bohyni ve trávě. Musela se změnit někdy během přenosu, její kabát se měníc v dámské černé sako a sukni. Rovná vlasy jí padaly přes záda, složité náušnice se třpytily na uších - až nyní si Wanda všimla, že má Loki piercing na vrchu ucha. Co ale zaujalo její pozornost mnohem více než ostré potpadky se zabodávajíc do hlíny pod nimi, byla krev stékající z bohynina nosu.

Loki rychle dýchala, rukama se opírala do země a bylo na ní vidět, že se sotva drží vzpřímeně. Už předtím jí říkala, jak je přemisťování se bez portálů náročné - nyní jí přenesla prakticky na druhý konec světa. Byl zázrak, že byla stále při smyslech.

„Kdo je to? A co se jí stalo?" zamračil se lukostřelec a byla to jeho hrdinská osobnost, jenž ho donutila okamžitě k dívce přistoupit - aniž by věděl, že to není jen tak obyčejná dívka - a na krátký okamžik Wanda zmrzla v pohybu ze strachu, že ji Clint pozná. Vždyť ona tu podobu viděla tak jasně.

Na druhou stranu, jak dlouho už to bylo: deset let?

„To je Lucile, moje přítelkyně," vyhrkla rychle a pomohla Loki vstát, přehazujíc si jedno její rameno přes to svoje.

Clintovo obočí vyjelo nahoru: „Přítelkyně?"

„To je dlouhý příběh," odbila ho rychle a raději se věnovala bohini, jenž si nespokojeně otřela krev tekoucí z nosu do rukávu, ale hlava jí padala na Wandino rameno. Loki škobrtla, nohy slabé. Když to Clint uviděl, automaticky jí vzal za druhé rameno a pomohl Wandě ji nést. Mohla cítit jak bohyně ztuhla ve svalech, posílajíc nejistý pohled směrem k lukostřelci. Ve snaze zakrýt to, Wanda pokračovala: „Musela se vysílit, když nás sem přenášela."

„Je to čarodějka, tak jako já," dodala ještě.

Clint potřásl hlavou, jako by to nebylo to nejpodivnější co za celý týden viděl.

„Měla jsi zavolat, řekl bych klukům ať se uskromní-"

„Klukům?"

„Barnes a Wilson," kývl, lehce trpce, „přijeli minulý týden.... Státem nařízená dovolená, jak se říká."

„Sam a Bucky jsou tady?" podivila se Wanda, oči otevřené. Vždyť ještě před nedávnem s nimi mluvila... i když byla pravda, že ona sotva v posledních dnech sledovala zprávy - vlastně se jim přímo vyhýbala. Již ji nebavilo hledět na vlastní odraz v obraze telvize, obzvláště když jí její popis připadal tak cizí. Jako by to ani nebyla ona. Loki pří zmínce dalších avengerů v okolí ještě zpozorněla, prázdný pohled v očích člověka, který hluboce lituje svých životních rozhodnutí.

Té ale Wanda nyní prozatím věnovala pramálo pozornosti.

„Co se stalo?"

„Ty idioti osvobodili Zema a pak se Sam prohlásil kapitánem Amerikou."

„Cože?" zamrkala Wanda. Byla pravda, že někdy během některé z cest vlakem zaznamenala článek o novém kapitánu Ameriku - který Wandě připadal jako padělaný Steve Rogers - jímž rozhodně nebyl Sam, přestože to byl on, komu Steve štít svěřil. Ten zbytek jí ale unikl.

To toho opravdu zmeškala tolik?

„Co se stalo s Rogersem?" poprvé promluvila Loki a jak Clint, tak Wanda se k ní otočili. Byl to ten moment, kdy si Wanda uvědomila, že mladá bohyně pravděpodbně nemá nejmenší tušení o osudu svého bývalého nepřítele. Polovina světa nevěděla, co se doopravdy stalo.

Clin jí daroval zvláštní pohled a tak Wanda rychle vysvětlila:

„O superhrdinech se nevyzná."

Okamžitě si slíbila, že Loki doplní všechny mezery jak jen bude moci.

Přestože už bylo v téhle části světa relativně pozdě, světlo na verandě domu stále svítilo, muchy a komáři mihotající se kolem žárovky. Clint je odehnal rukou a dveře otevřel opřením boty. Bylo to něco co Wanda musela obdivovat. Že ani nezaváhal, nevyptával se, co ji sem přivedlo, nebo jestli jí budou následovat další problémy. Přesto všechno jí věřil, bezmezně.

Trpký osten viny protnul Wandiny vnitřnosti. Co by jen udělal, kdyby věděl, že jí tu pomáhá nést bohyni, které mu kdysi tak zamotala s hlavou, že měl dodnes noční můry.

Loki musela mít stejnou myšlenku, pokud mohla Wanda soudit podle toho jak pevně svírala čelist k sobě a jak opatrně lukostřelce sledovala. Jako by měl kdykoliv zaútočit. Nutilo to Wandu přemýšlet, proč se nevytratila úplně.

Možná protože věděla, že by jí Wanda hledala.

Konečně stanuly na prahu Clintova skromného obydlí a Wanda rychle zjistila, že nejsou jediní, kdo jsou ještě vzhůru. Polovina kuchyňského stolu byla okupována dvojicí nespavých superhrdinů, hrnky kafe před sebou a karty v ruce. Když skupinu uviděli, oba vyrazily prudce do stoje.

„Wando!" vyhrkl Bucky. Wanda magií zachytila Loki, přitáhla si již nyní volnou židli, aby na ni bohyni opatrně posadila a měla tak prázdné ruce až ho obejme.

„Jamesi," šeptla a kdokoliv jindy by se pozastavila nad tím, že ji objal i svou kovovou rukou, kterou ještě donedávna ponechával zakrytou, ale nyní jen zabořila hlavu do jeho ramene. Když ji konečně pustil, na tváři mu seděl starostlivý, ale prapodivně volný výraz, stará napjatost svalů pryč. Spolupráce se Samem mu doopravdy prospěla.

„No, podívejme se, kdo se rozhodl ukázat," zmíněný se zasmál a stáhl ji do vlastního obětí.

„Same!"

Připadalo jí to jako věčnost, co je všechny viděla naposledy. Na tom zatraceném pohřbu, obklopeni lidmi, kteří měli být jejich přátelé ale nebyli nic více než cizinci. Na to ale Wanda nyní myslet nechtěla. Bylo to tak dávno, byla už jiným člověkem. A oni vypadali, jako že také. Bylo děsivé, jak rychle se všechno mohlo změnit jen za několik měsíců.

„Viděsila si nás!" řekl jí, jakmile přešly úvodní úsměvy, „To divadlo v televizi-"

„A já slyšela, že jste se taky činili," přerušila ho s úsměvem. Věděla, že se tomu tématu nemůže vyhýbat věčně, ale pokud mohla protáhnout tento moment ještě o pár minut, udělala to. Obočí jí vyjelo nahoru a natočila hlavu na stranu, zatímco Samův úsměv se rozšířil.

„Zemo? Vážně?"

„To byl jeho nápad!" bránil se čerstvý kapitán Amerika, ukazujíc na jeho společníka, který se mu odvděčil pobouřeným výrazem, za takovou zradu, „Vlastně to byla celá jeho chyba! Ani se mě nezeptal-"

„Není to jako bys měl lepší plán. Nebo vlastně... jakýkoliv plán," odbil ho Bucky, aniž by se přestal usmívat. Wanda si nepamatovala, že by se někdy tolik usmíval. A nebylo to jako by ho mohla zcela soudit, ne doopravdy a ne když Loki seděla jen několik metrů od ní.

Bohyně chaosu dosud celou scénu sledovala s ostražitým, ale skalnatým pohledem. Byl to výraz poraněného zvířete, jenž opatrně sleduje slétající se supy. Nyní na světle Wanda viděla jak neskutečně bledá černovláska je, magický nápor se na ni projevujíc více než by si byla ochotna přiznat.

Když si zbytek Avengers - pokud si tak vůbec mohli říkat - všiml, kam se Wanda dívá, pohledy jim padly na chabě vypadající bohyni chaosu.

Cítíc tu otázku viset ve vzduchu, Wanda couvla k bohyni a zastrčila si zrzavý pramen vlasů za ucho. Byly stále mokré, stejně jako její oblečení, ale to jí v tu chvíli bylo jedno. Odkašlala si a kývla směrem ke své společnici:

„Kluci, tohle je Lucile," ukázala na bohyni a následně zpět na Buckyho se Samem, „Lucile, Avengers."

Wanda by přísahala, že Sam se při tom označení napnul ve hrudi ve snaze vypadat větší, hlavu hrdě zvednutou. Když se však dívčina tvář nezměnila, její výraz podobně nijaký, oči nezaujaté, zase rychle splaskl. Pokusila se o konejšivý pohled, jindy by ho dokonce poplácala po zádech a ujistila ho, že tohle je její normální póza, ale způsob jakým Loki nakláněla hlavu na stranu jí dělal starosti.

„Musela se vyčerpat při cestě... byl to dlouhý den," pokusila se vysvětlit. A v mnoha ohledech. Na odpověď nečekala, obrátila se k nim zády a absenci dalších otázek využila jako příležitost k tomu, aby si jednu její ruku přehodila kolem krku a znovu jí pomohla vstát.

To, že se ani nevzpírala svědčilo mnoho o jejím stavu.

„Nevadí, když jí ustelu na pohovce?"

Clint jen potřásl hlavou a pokynul jí. Odpověděla mu děkovným úsměvem, ale i tak mohla cítit jeho pohled v zádech ještě několik kroků. Jich všech. Usmívali se na ni, jako by se nic nestalo, ale ve skutečnosti jako by se přenesly zpátky o těch několik týdnů, plných kondolencí a letmých pohledů, které kontrolovaly, že je v pořádku. Až na to, že tehdy na tom byli špatně všichni.

Nyní to byla ona, kdo tu stál v mokrých šatech, křivě sestřižených vlasech, otisk pásku kolem krku a přes rameno bohyni neplechy.

Kdyby neměla oči stále zarudlé od slz, bývala by se tomu zasmála.

Nyní se raději soustředila na to, aby doprovodila Loki do obýváku. Jen co však přešli práh, bohyně se zastavila a musela se opřít o rám dveří, oči zavřené, nádechy těžké.

„Maximovová," šeptla a Wanda se přiklonila blíže, „Myslím, že budu zvracet."

„TOHLE JE NESKUTEČNĚ PONIŽUJÍCÍ." Zasyčela bohyně neplechy trpce. Kdysi obávaná dobyvatelka světů se nyní skláněla nad záchodovou mísou, jednou rukou se opírajíc o zem, druhou o bělostné prkýnko, zatímco jí Wanda držela vlasy. Čím více nad tím přemýšlela, tím jí celá situace připadala banální. Lokiino dokonalé zelené sako leželo přehození přes toaletní skříňku, její ramena se těžce zvedala a připomínala jí spíše bohatou paničku po nějaké opravdu divoké party, než toho děsivého kriminálníka, kterým měla být. A podle jejího tónu si toho musela být vědoma.

„Není," pokusila se Wanda krotit svůj úsměv ve snaze ji uchlácholit. Je to trochu ponižující.

I přes svůj aktuální stav si Loki našla čas na to po ní pochybovačně dloubnout očima, „Jsem v domě plném lidí, kteří tancovali na mých kostech a nemůžu si ani udržet vlastní žaludek."

Wanda se pokusila o úsměv. Moc dobře si pamatovala vlastní magické přetížení. Voda chutnala kovově, většinu dní prospala a jídlu se vyhýbala, jelikož ho prostě a jednoduše nedokázala udržet v žaludku. Pamatovala si i jak se na ní Clint díval, jako by se měla každou chvíli rozpadnout mu přímo před očima.

Nerozpadla.

„Přeháníš," poplácala Loki po ramenech a když se ujistila, že už bohyně zvracet nebude nechala jí vlasy spadnout na záda. Přetočila se na místě a posadila se na kachličkou zem, přitahujíc si nohy k sobě,  „Na tvých kostech nikdo netancoval. Mají život i mimo tebe a byly tu větší problémy."

Bohyně nevypadala, že by jí věřila, ale ani se s ní nesnažila hádat. Těžce se svezla z kolena na podlahu, stále slabá. Jednou rukou si otřela ústa, roztírajíc si přitom i rtěnku po tváři. Dodalo to její tváři jakýsi ostrý, divoký vzhled, jenž zrychloval Wandě tep. Možná proto se odvrátila.

„Je to už 12 let," prohlásila ve snaze znít sympateticky, „Mnoho, mnoho věcí se událo od té doby. Na New York nikdo nemyslí."

Což samozřejmě neznamenalo, že tu byla vítaná. Nebo, že by ji nezatkli ve chvíli, kdy by jim k tomu dala příležitost. Wanda netušila jaká je doba promlčenosti pro pokus o ovládnutí světa, ale pokud jí něco říkala historie, tak že nejspíše hodně dlouho.

Pokud vůbec někdy.

To bylo to, Loki nebyla jen tak ledajaký zločinec. Nebylo to to, co udělala, ale to co představovala. To co přišlo po ní. Ultron, Thanos. Byla začátkem nové éry, na kterou nikdo nebyl připraven. Jejím hříchem nebylo to, že přivedla do New Yorku armádu. Jejím hříchem bylo, že ta armáda nebyla z tohoto světa.

A to jí nikdy neodpustí.

Wanda zahnala tu myšlenku potřesením hlavy a přenesla pohled k vlastním potrhaným nehtům. A k vlastnímu odpuštění.

„Jak... jak jsi věděla, že mě nevyhodí?" zeptala se bohyně po chvíli, její nepřítomný pohled upřený do bílých dveří koupelny před ní.

„Zapomínáš, že jsem byla v jeho hlavě," odkašlala si Loki a napodobila její pozici oproti zdi. Hlava jí klesla dozadu a bylo vidět, že sotva chytá dech. Přitom její vlastní hlas byl tak jistý a pevný, jako vždy, „Vím jakým mužem je."

„Takže jsi věděla celou tuhle dobu, že..." Wanda zagestikulovala směrem rukama kolem ní, „Tohle existuje."

Loki kývla.

„A nikdy jsi... ?"

„Co?" bohynino obočí vyjelo nahoru. Wanda nemusela dokončovat svoji myšlenku. Odrážela se v očích Loki jako v dokonalém zrcadle. Nepomstila. To bylo to slovo co vysoleno mezi nimi ve vzduchu, napjaté na lanku a najednou poslední jejich podobný rozhovor přeběhl Wandě před očima. Stud jí sevřel hruď a donutil zarýt nehty do kůže. Však místo toho, aby se bohyně tvářila uraženě, že od ní Wanda zase očekává to nejhorší, pouze pokrčila rameny:

„Nikdy jsem nebyla příznivcem zabíjení dětí. Navíc, jak říkáš: je to 12 let. Nemám nic proti Bartonovi."

„Vážně?" Wanda se nesnažila znít tak pochybovačně, ale nemohla si pomoci. Clint Loki zradil - Avengers stáli za jeho zkázou. Možná ne Wanda, ale s ostatními Avengery pryč, Clint byl jediný kdo na sobě nesl známky toho útoku. Byl jediný kdo pamatoval, kdo mohl zaplatit.

Loki se na ní pouze usmála a za pomocí zdi se zvedla na nohy.

„Měla by ses vrátit za svými přáteli," mrkla na ní, ale Wanda mohla cítit osten... žárlivosti v jejím hlase. Než ho ale mohla zachytit, Loki už odvrátila svoji hlavu, úšklebek se jí rozlévajíc po tváři jak mléko po misce, „A ne, nemusíš to říkat."

„Říkat co?" I Wanda vstala.

Bohynin úsměv se ještě prohloubil<.

„Že jsem měla pravdu."

VE SKŘÍŇCE VEDLE TELEVIZE NAŠLA NĚKOLIK STARŠÍCH DEK A OPATRNĚ JE ROZPROSTŘELA NA POHOVCE. Přidala několik polštářů. Bála se, že ani to nebude to po řadě luxusních hotelů a královských  postelí dost, ale Loki vypadala, jako že možná usne ve stoje, pokud si nelehne okamžitě. Ani neprotestovala, když přes ní Wanda přetáhla hned dvoje přikrývky, ve snaze se ujistit, že jí nebude zima - hloupé, vzhledem k tomu, že byla ledová bohyně a pravděpodobně necítila zimu vůbec.

Bylo cosi familiárního na tom gestu, na té rutině. Takhle kdysi ukládala do postele Pietera.

Když měla jistotu, že bohyni nic nechybí, vrátila se do kuchyně. Zachytila přitom vlastní odraz v nedalekém zrcadle. Vypadala příšerně. Splihlé vlasy jí spadaly podél hlavy, na zátylku jí zaschla krev a modřina na čelisti jí začínala fialovět. Kruhy pod očima byly tak hluboké, že by je ani několik vrstev make up nezakrylo. Ani nemluvě o dlouhé rudé spálenině na jejím krku.

S trhavým nádechem zvedla hlavu, aby si ji mohla lépe prohlédnout. Stále nemohla polykat a teprve před chvílí přestala chrapět, v krku prazvláštní sucho. Opatrně prsty po ráně přejela, ostrá bolest jí vytryskla napříč krkem.

Clintovi se podařilo najít nějaké její staré oblečení a ona ho pohotově vyměnila za deštěm smáčenou košili a kabát, ale ty věci jako by nepatřily jí. Netušila, jak se  jí podařilo ještě více zhubnout, ale rudé volné šaty na ní viseli, odhalujíc obvazy na jejích zádech a na rukou. Tvář si opláchla ve vodě v umyvadle a v rychlosti si stáhla vlasy do drdolu. Rozpadal se jí pod rukama, ale prozatím si řekla, že to stačí.

Když konečně opustila koupelnu, zjistila, že Clint zahnal Sama s Buckym spát. A nakolik je viděla ráda, byla mu za to věčná. Jim všem dlužila vysvětlení, ale byl to jen lukostřelec, kterému mohla říci některé věci.

Ten už na ni čekal, usazený na židli, luk po jedné ruce a kafe před sebou. Kývl k ní.

„Říkala jsi dlouhý příběh?"

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Moje výmluva? Byla jsem na očkování. XD Ke kapitole: no, co mám říci? Jsem oldschool marvelák, vyrostla jsem na fanfikcích z roku 2012, kde všichni Avengers žili v klidu a míru pohromadě a z nějakého důvodu se vždycky přidal Loki. A já to MILOVALA, to lehce trapné soužití plné patálií. Vím, že spousta z vás hádala, že se minule vytratil, ale já si tuhle menší nostalgii nemohla odpustit. :)

S láskou Pavla.