─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

„To byl opravdu úžasný plán," procedila skrz zuby Natasha, když seděla na místě spolujezdce a zatvrzele se dívala na silnici před nimi. Přála si, aby byla nekonečná, aby do Ruska nikdy nedorazili. Měla nepříjemnou předtuchu a neustále rukou zajížděla k pouzdrům pistole, aby se ujistila, že tam jsou.

„Co přesně máš na mysli?" zeptal se poklidně Bucky, ale napětí, které mezi nimi elektrizovalo, jej dělalo nervózním. Byl si jistý, že příval Natashiných vyčítavých slov jej zasáhne jako hurikán.

„No, co asi... třeba to, jak jsi před Kobi začal naprosto klidně mluvit o Hydře a v neposlední řadě o tom, že ji vezmeme ke Schmidtovi! Zbláznil ses, Barnesi?!" zasyčela na něj, přestože měla chuť křičet, ale nechtěla vzbudit Kobi, která konečně spala na zadním sedadle.

„A co jsem měl podle tebe asi dělat?!"

„Já nevím, co třeba ji poslat do jiného pokoje?" nadhodila ironicky.

„Takže podle tebe jí bylo lepší lhát, než aby věděla pravdu a pak si něco domýšlela," pochopil Bucky a nespokojeně se zamračil. „Jenže já jsem jí nechtěl lhát, Nat. Ne v tomhle. Jde jí o život a musí pochopit, že -"

„Evidentně to úplně nevyšlo," prohlásila suše a založila si ruce na hrudi.

Bucky si hlasitě povzdechl a zabočil doprava. „Je to ještě dítě, Nat, nemůže za to, že s ní Schmidt manipuloval. Doufal jsem, že si tímhle získáme trochu času něco vymyslet, nebo ji nějak přesvědčit, že její hrdina hrdinou opravdu není. Ale nechci jí lhát, nechci, aby byl její život dál stavěný na lži. To si nezaslouží, a navíc to nedělá dobrotu. Nechci, aby z ní byl špatný člověk. Vzpomínáš, co lži udělali s tebou? Přiměli tě věřit, že je tvůj... manžel," řekl to slovo jakoby cizím hlasem, „mrtvý. Připojila ses ke KGB a nastoupila do programu Black Widow -"

„Kde jsem se bohužel poprvé střetla s tebou," odsekla mu, a po kratší pauze dodala: „Takže jsem špatný člověk."

„Cože? Natasho, tohle jsem přece neřekl," odporoval jí Bucky a snažil se neznít otráveně. Začínal mít pocit, že jí se snad líbilo se neustále hádat. Nebo potřebovala mít neustále nějakou záminku, díky které by mu mohla vyčíst kdejakou maličkost.

„Ale myslíš si to."

Zastavil na křižovatce a čekal, až naskočí zelená, aby mohli jet dál. Tohle byla příležitost k tomu, aby se Natashe podíval do tváře. Také se na něj dívala, ale z očí ani z výrazu se jí nedalo vyčíst nic. Jako by se zase vrátili tam, kde byli. A to Bucky nechtěl. „Kdybych si myslel, že jsi špatný člověk, myslíš si, že bych tady s tebou byl? Nebo že bych si s tebou vůbec něco začal? Že bych tě miloval?"

„Tohle je zrovna věc, kterou spíš neovlivníš," prohlásila Natasha, jako kdyby vůbec neslyšela, co jí předtím říkal. „Nevybíráme si lidi, do kterých se zamilujeme. Někdy milujeme i ty špatné lidi."

Bucky zavrčel. Už to nevydržel. Odepnul si pás a než se Natasha zmohla na protest, naklonil se k ní, vzal její tvář do dlaní a divoce ji políbil. „Co to děláš?" zamumlala rudovláska proti jeho rtům a konečně, jak se zdálo, ji on vyvedl z míry. Bucky se do polibku usmál a přitáhl si ji k sobě ještě blíž, aby ji mohl líbat dál. Tohle mu chybělo. Bože, kolikrát v uplynulých dnech myslel na její rty a na to, jaké to je, moci ji líbat...

Když se za nimi ozvalo troubení, Barnes se jen neochotně odtáhl od své rudovlásky a chopil se volantu. Jakmile se rozjel vpřed, odpověděl jí: „Co asi myslíš, že jsem dělal, Nat? Líbal jsem tě. Jednak proto, že už jsem to nemohl vydržet, druhak proto, že jsem ještě ani nedostal pusu na přivítanou, co jsem se vrátil. A v neposlední řadě kvůli tomu, že plácáš nesmysly a jiný způsob, jak tě umlčet, mě nenapadl. Tenhle byl stejně zdaleka nejlepší a přinesl určité výhody i mně." Musel se zasmát, když jej Natasha praštila do ramene.

„Jsi pitomec, Barnesi," otitulovala ho.

„Nic lepšího pro mě nemáš? To je všechno, na co se zmůžeš?" popichoval ji. Zakroutila nad ním hlavou, něco si pro sebe neslyšně zamumlala a zadívala se ven z okénka. Bucky na ni ještě mrknul, a tak mu neušlo, jak se bříšky prstů dotkla svých rudých rtů, jako by si chtěla ty polibky upamatovat. Bucky se nad tím musel usmát.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Představa, že po takové době opět uvidí svou sestru, byla zvláštní. Natasha kráčela po schodech nahoru k bytu, kde na ně měla dle Furyho informací čekat Yelena Belova, nebo, jak si říkala, White Widow. Agentka ten byt poznávala. Často sem za Yelenou chodívala.

Bucky a rozespalá Kobi byli jen pár kroků za ní, jako by jí chtěli dát náskok a možnost se se sestrou po takové době nějak přivítat. Jenže na nějaké nostalgické vzpomínání, láskyplná objetí a slzy dojetí neměla Natasha ani pomyšlení. Ne v takového situaci, ačkoliv pochybovala, že kdyby sestru navštívila za jiným účelem, že by k tomu také došlo.

Natasha stanula přede dveřmi. Ještě se rozhlédla kolem, zda někoho neuvidí, ačkoliv pochybovala, že by se ten někdo nechal přistihnout. Rudovláska otevřela dveře a pro jistotu vytáhla i pistoli, kterou namířila před sebe, zatímco vstoupila do potemnělého bytu. Yelena tu na ni sice mohla čekat, nemusela ale být sama. A Natasha se nebála zbraň použít, kdyby se ukázalo, že je tu s nimi i nezvaný host, který je chce všechny vidět mrtvé.

Udělala prvních pár kroků a očima ostražitě přejížděla po okolí. Všechno vypadalo normálně. Slova, která k ní dolehla, a hlas, jenž je pronesl, jí vykouzlil na tváři úšklebek. „Vím, že tam jsi."

„Já vím, že to víš," odpověděla jí Natasha. Zatím zbraň nesklonila. Naopak, sevřela ji ještě pevněji. Tíha zbraně ji uklidňovala. Pořád to mohla být past. Teprve až když se na vlastní oči přesvědčí, že je tu Yelena sama, poleví v ostražitosti. Trochu. „Promluvíme si jako dospělé?" nadhodila, než se objevila na prahu kuchyně.

Yelena zřejmě přemýšlela úplně stejně jako ona. Slyšela Natashiny přibližující se kroky a ve stejný okamžik se objevila naproti ní, také s pistolí v ruce, namířenou na její hlavu. „My jsme dospělé?" ušklíbla se.

Natasha rychlým pohledem přejela kuchyň, a když nenašla nic, co by naznačovalo, že je tu ještě někdo, sklonila zbraň. „Taky tě ráda vidím, sestro," pověděla jí s podobným úšklebkem a svěsila ruku s pistolí podél těla. V dalším okamžiku se k nim přidali i Bucky s Kobi, a když muž viděl, že Natasha opět drží v pistoli v ruce, nezapomněl to okomentovat.

„Ach, tvůj oblíbený způsob, jak někoho přivítat," prohlásil a Yelena povytáhla obočí. Zřejmě jí na tom nepřišlo nic divného. Pak sklouzla pohledem na Kobi, která se nejistě rozhlížela kolem a tiskla se k Buckymu. „Taky tě rád vidím, Yeleno. Tohle je Kobi," představil je rychle.

„наша цель," zamumlala si Yelena pro sebe, ale Natasha ji zaslechla a vrhla na ni nespokojený pohled.

„Cíl? Čí cíl?" vyhrkla Kobi vyděšeně.

Belova se zamračila. „Přece cíl Hydry. Chtějí tě unést, aby získali tvé schopnosti. Vy jste jí to neřekli?" Otočila se na Natashu a Buckyho, který si přejel rukou po obličeji.

Kobi vypadala, že chce něco říct, ale zřejmě nenacházela správná slova. Otevírala a zavírala ústa, jako by byla ryba na suchu, která zoufale lape po kyslíku. Nakonec neřekla nic, jen se se slzami v očích otočila na patě a rozeběhla se do protějšího pokoje.

„Kobi!" zavolal za ní Bucky a chtěl se za ní vydat, ale Yelena ho popadla za paži.

„Nech ji, ať to zpracuje. Možná bude stejně lepší, když nic z toho, co vám řeknu, neuslyší. Bude zase dobrá."

„Je to dítě, Yeleno -"

„No a co!" štěkla na ně. „My jsme byli také dětmi, když jsme se dostali do vlivu Hydry nebo KGB! A museli jsme se s tím vypořádat."

„Jenže ona má moc měnit realitu a být na více místech najednou. Je rozrušená, možná by neměla být sama, jinak by se mohlo stát, že udělá nějakou hloupost," vysvětloval jí to trochu netrpělivě Bucky. S Natashou si slíbili, že Kobi nespustí z očí. Co když už teď byla u Red Skulla a dožadovala se pravdy? Co když jí ublíží, co když ji bude mučit, dokud mu neřekne všechno a neudělá vše, co po ní bude chtít?

„Yeleno, řekni nám všechno, co víš. Musíme odtud co nejrychleji zmizet, přestává se mi to líbit," skočila jim do toho Natasha, protože hrozilo, že se ti dva pohádají. Měla nepříjemnou předtuchu. Jako by tohle všechno byl jen klid před bouří. „Máme spolu nevyřízené účty. Nejspíš bude třeba vrátit se zpátky tam, kde to všechno začalo. Hodlám být připravená na to, co mě čeká."

White Widow vydechla a začala si pohrávat s pistolí ve své ruce. Bucky z ní nespouštěl oči. „Nevím, jestli budete připraveni na to všechno, co vám o něm řeknu," začala Yelena. „Captain Hydra. Připisuje se mu přes pětadvacet atentátů za posledních padesát let." Světlovlasá žena pomalu přešla k oknu a vyhlédla na ulici. „Před pěti lety jsem eskortovala z Íránu jednoho jadernýho vědce. U Oděsy nám někdo prostřelil gumy. Dostali jsme smyk a sjeli jsme ze srázu. Vytáhla jsem nás ven... ale Captain Hydra už tam čekal. Kryla jsem toho vědce tělem, ale on ho zastřelil skrz mě. Sovětská střela. Bez rýh. Jít po něm k ničemu nevede, zkusila jsem to."

„Pak máme štěstí, že on jde po nás. Stačí si na něj počkat," odvětil Bucky. „Sice to znamená, že před námi bude on o krok napřed, ale..."

„To se ještě uvidí," odpověděla temně Natasha a chystala se ještě něco říct, když se za nimi ozval výbuch. Tlaková vlna je všechny srazila na zem a vyrazila jim dech. Natashe se točila hlava a viděla před sebou jen tmavé rozmazané šmouhy, mezi nimiž prosvítaly plameny ohně, které šlehaly vzhůru a pohlcovaly všechno, co jim přišlo do cesty.

„Kobi," zamumlala Natasha a snažila se přijít k sobě. Zvedla se na loktech a zakymácela se. Vrávoravě se postavila na nohy a sklouzla ke stěně, které se pevně zachytila, a vytřeštěnýma očima hleděla na ohnivé peklo před sebou. Pokoj, do něhož odběhla Kobi, celý pohltily plameny, které se pomalu dostávaly i k nim. Nebyl to kouř, kvůli němuž jí do očí vhrkly slzy. Byla to ta rozlévající se tupá bolest na hrudi. Jako kdyby se tam tvořila černá díra. „Kobi!" vykřikla Natasha. Po tvářích jí stékaly vodopády slz a zanechávaly za sebou horké stopy. Jakmile se trochu vzpamatovala, vydala se vstříc plamenům. Odmítala tomu věřit. Odmítala si připustit tu možnost, že by... Musela zachránit Kobi. Slíbila to. Musí zachránit to malé děvčátko...

„Natasho!" zařval Bucky, který se držel za hlavu. Když viděl Natashu kráčející k hořícímu pokoji, popadl ji za paži a strhl ji k sobě. „Musíš zůstat tady, rozumíš? Tam nemůžeš!"

„Ale Kobi..." vydechla chraplavě Natasha a třeštila oči na praskající rudé plameny, jež olizovaly všechno kolem. Byla úplně paralyzovaná. Ano, zabila spoustu lidí, zranila jich ještě více, neštítila se ničeho... ale tohle. Na tohle ji nemohlo připravit nic. Na tohle nemohla být připravená nikdy. „Kobi..." zašeptala zoufale a slzy jí rozmazávaly pohled. Nemohla uvěřit tomu, že ta malá dívenka -

„Nat... Nat, musíme jít -"

„дерьмо!" zaklela hlasitě Yelena a přiběhla k nim. „Na tohle nemáme čas, Winter Soldiere!" Poklekla před Natashu a vrazila jí silnou facku. Natashe se odklonila hlava stranou. Ale zdálo se, jako by to rudovláska ani necítila.

„Co to sakra děláš, Yeleno?!"

„Natasho!" křikla na ni. „Natasho. Jdou sem lidi. Jdou si pro nás, jdou nás zabít. Teď musíš odložit svůj žal, musíš jít dál. Na truchlení bude čas později, slibuju." Když ani na tohle Natasha nijak nezareagovala, Yelena zvedla ruku, že ji udeří znovu. Cítila horko v zádech a věděla, že nemají moc času.

Než ji ale stihla znovu udeřit, Black Widow ji popadla za zápěstí. „Slyšela jsem tě," řekla jí chraplavým, ale pevným hlasem.

„Tak jdeme," rozkázala důrazně Yelena a zvedla se. Bucky pomohl Natashe vstát. Yelena už byla jednou nohou venku z okna, ale rudovláska se ještě zastavila a naposledy se podívala do plamenů, jako by doufala, že Kobi zahlédne. Živou a zdravou.

„Jsi tu se mnou?" zeptal se jí Bucky a chytil její obličej do dlaní. I on byl otřesený tím, co se stalo, ale nesmetlo jej to tolik jako Natashu. Ještě se držel. Setřel jí slzy a naléhavě se na ni zadíval. Potřeboval si být jistý, že to zvládne.

„Jsem," odpověděla mu a věnovala mu pohled. Bolest a žal nahradila nenávist a touha po pomstě. „Vím, co mám dělat."