I přesto, že s mým odjezdem Caspian zásadně nesouhlasil, požádal svého otce, aby mi zařídil bydlení v Americe. Šlo jen o přechodné bydlení, přesto jsem si rozhodně nemohla stěžovat. Mladý americký podnikatel, samozřejmě kouzelník, mě dokonce vyzvedl na letišti. Připadala jsem si před ním nemožně. Po tolika hodinách cestování jsem byla absolutně vyčerpaná, vypadala jsem jak malá holka z vesnice, což jsem vlastně i byla. A on, ramenatý muž v obleku, tvářil se vážně a děsně důležitě, což vlastně i byl.
„Proč jsi necestovala kouzelnickým způsobem?"
„Nikdy jsem neletěla, chtěla jsem si to vyzkoušet," řekla jsem, když mě vedl přes letiště, dokud jsme neprošli nějakými zvláštními dveřmi a nevlezli do výtahu, který nevypadal zrovna dvakrát využívaně. Dokonce na něm bylo upozornění, že je mimo provoz a hrozí nebezpečí úrazu. Hned mě napadlo, že Caspian nejspíš byl tak naštvaný, že odlétám, že mě předhodil nějakému úchylovi. I přesto jsem do výtahu nejistě vlezla. Během chvíle začal výtah nečekaně rotovat, dokud se neroztočil tak, že už jsem všechno viděla jen jako slitou barvu. Otáčky zpomalovaly a když se dveře výtahu otevřely, nebyly jsme na letišti, ale v nějaké úplně jiné chodbě. „Žiješ?" broukl ke mně a pokračoval v cestě. Sotva jsem se rozkoukala, ale hnedka jsem ho doběhla. Vyšli jsme z té budovy a přešli silnici. Během chvíle už jsme stáli v jeho obrovském domě.
„Všechno ti tu ukáže. Musím do práce," pověděl mi a bez jediného vysvětlení zmizel.

Během prvních dní jsem hlavně poznávala město. Naštěstí byla jeho hospodyně moc milá a se vším mi pomohla, on hodně pracoval a moc si mě nevšímal, ale nechával mě u sebe bydlet a nic za to nechtěl. Ne, že bych mu nechtěla nic dát, ale nebylo nic, co bych mu mohla dát a on už to neměl. Hlavně jsem se ale snažila sehnat si práci, abych se co nejdřív mohla odstěhovat někam do prčic. Díky tomu jsem asi zvládla i rozchod s Finnem, protože prostě myslet na něj nebyl čas. To jen občas, po večerech, když jsem nemohla spát nebo se v noci probudila a říkala si, co právě dělá. Představila jsem si ho s někým jiným a lámalo mi to srdce na malé kousíčky. Ale když jsem se ráno vzbudila, zase bylo co zařizovat a tyhle myšlenky šly prostě stranou.
„Dáš si se mnou večeři?" s Christopherem jsme se potkali na chodbě, právě když jsem přišla domů. Celý den jsme obcházela různá místa a ptala se po práci, ale zdálo se, že mám prostě smůlu. Takže jsem upřímně doufala, že teď jenom proklouznu do svého pokoje. Byla jsem tu už dva týdny a ještě jsem s ním nemluvila víc, než jen nějaký ten pozdrav nebo otázka, zda je všechno v pořádku.
„Co? No já...," nejspíš jsem se zatvářila dost zmateně, prohlédla jsem si ho. Vypadal ten den jinak, než jindy. Neměl na sobě sako, ačkoliv to asi nebylo dlouho od chvíle, co si ho sundal. Košili totiž stále měl, i když mu už chyběla kravata a několik horních knoflíčků měl rozepnutých. Rukávy vyhrnuté a košili jen na půl vykasanou z tmavě modrých kalhot.
„Bude úhoř a zeleninový salát," řekl a s oběma rukama v kapsách na mě dál hleděl. Vypadal podivně uvolněně. Nikdy jsem ho neviděla, aniž by nebyl ve spěchu.
„Dobře," přikývla jsem pomalu, „za jak dlouho?"
„Za dvacet minut v jídelně," řekl prostě a odešel.
Dvacet minut nebylo moc na to, abych ze sebe udělala člověka, ale dalo se to rozhodně stihnout. Potřebovala jsem se jen trochu upravit, nejspíš se mnou chtěl řešit, kdy už se odstěhuju nebo tak. Musela jsem z něj vyždímat ještě aspoň týden, abych měla čas.
„Jak se ti tu zatím líbí?" nasadil lehce konverzační tón, zatímco začal jíst. V Kalifornii se vůbec jedlo hodně zeleniny a ovoce, to mi poměrně vyhovovalo.
„Líbilo by se mi víc, kdybych už měla práci a mohla se přestěhovat jinam, abych vás neobtěžovala, pane."
„Říkej mi Christophere. Jak se má vlastně Caspian? Dlouho jsem ho neviděl."
„Myslím, že se mu na ministerstvu daří. Zajímá se o právo."
„Skvělé. Ačkoliv stejně mám dojem, že by se hodil spíš pro obchod."
„To je dost možné," neprotestovala jsem, protože jsem na to neměla žádný názor. Nepřemýšlela jsem nad tím, zda by se Caspian hodil nebo nehodil pro obchod. Vždycky jsem si jen říkala, že by měl být v nějaké vůdčí pozici. Více či méně by bylo jedno, co by vedl, bylo jasné, že by to vedl dobře.
„A co bys ráda dělala ty?" mluvil pořád stejně klidně, přesto jsem si byla jistá, že tahle konverzace není bezcílným tlacháním.
„Ráda bych trochu cestovala za zvířaty, taky jsem zjistila, že tu jsou skvělé programy pro lektvarology, jen jsem trochu prošvihla zápis. A chtěla bych se vlastně i zdokonalit v kouzlech a bylinkářství," přiznala jsem tedy svůj plán.
„Koukám, že chceš mít poměrně široký přehled."
„Tak je to nejlepší, nebo ne?" podívala jsem se mu do očí a on se mírně pousmál.
Uměla jsem si představit, že když byl mladší, letělo na něj spoustu ženských. Přišlo mi tedy docela podivné, že žije sám, jen s hospodyní. Ani žádné děti tu nebyly a nezdálo se, že by je měl. Vlastně bych si tipla, že na něj i v tuhle chvíli letí hodně ženských. Byl to přesně ten typ, kterému věk slušel a on vlastně v žádném věku ani nebyl. Pochybuji, že mu vůbec bylo čtyřicet. Ale nebudeme si lhát, ve dvaceti mi přišel trochu starý.
„Můj známý hledá někoho do baru. Kouzelnického baru. Je to takový...," tiše si povzdechl, zdálo se, že hledá ta správná slova. „Řekl bych skoro kabaret. Nevím, jak to popsat. Nicméně kdybys chtěla, zítra ti tam můžu sjednat schůzku.