Sbohem, Sherlocku

Kapitola 3

Černý den

Lestrade POV 

Telefon znovu zazvonil. Byl jsem uprostřed případu, ale už mi volali minimálně potřetí. 

"Omlouvám se." Řekl jsem Sally.

Bylo to neznámé číslo.

"Ano?"

"Detektiv inspektor Lestrade?"

"Ano, kdo volá?"

"Jsem z nemocnice svatého Bartoloměje. Potřebujeme, abyste sem ihned přišel."

"Co se stalo?"

"Jde o Johna Watsona."

"Co se mu stalo?!" Uvědomil jsem si, že jsem to řekl příliš nahlas, protože se na mě všichni dívali.

"On... skočil ze střechy. Spáchal sebevraždu."

Ta slova byla jako dostat pěstí do břicha. John Watson, muž který se vždy smál, ale také vás mohl zabít... můj přítel... byl pryč.

"Je mrtvý." Neuvědomil jsem si, že jsem to řekl nahlas, dokud mi volající muž neodpověděl:

"Ano, je mrtvý."

"Hned jsem tam."

Dal jsem si mobil do kapsy a otočil se k Sally.

"Musím jít."

"Ale pane..."

"Zmlkněte, Donovanová!" Bylo to poprvé, co jsem na ni křičel, ale v ten moment to byla jedna z věcí, které jsem chtěl udělat. 

Zavolal jsem si taxi. 

Pamatoval jsem si perfektně náš první případ s Johnem. Všichni o něm smýšleli jako o "prvním případu Sherlocka Holmese s Johnem Watsonem", ale pro mě to také byl první případ s ním. Pamatuji si, jak jsem si myslel, že John není nějak důležitý, že dlouho nevydrží. Nedokázal jsem si představit, že by se s Sherlockem začal přátelit. 

Sherlock...

Kde byl? Proč zavolali mě místo jeho? Je pravda, že nikdy nezvedal hovory, nicméně proč byl John sám? Proč byl mrtvý?

****

"Jste detektiv inspektor Lestrade?" Zeptal se lékař.

"Ano, to jsem já."

"Prosím, pojďte za mnou. Potřebujeme abyste identifikoval tělo."

"Ah... ah dobře. Jistě. Ano."

 Vešli jsme do márnice. Johnovo tělo bylo v plastovém pytli. Jako všechna těla u všech případů. Lékař otevřel pytel. Očistili jeho tělo, takže na jeho obličeji nebyla žádná krev. Jeho oči byly zavřené a vlasy mokré od vody, kterou ho umyli. Byl to John. Samozřejmě že to byl John. 

Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Bylo to, jako by se měl každou chvíli probudit a začít mluvit o jejich dalším případu. O tom jak úžasný Sherlock byl. Sherlock. Měl by tu být. Ne já. On byl jeho nejlepší přítel.

"Kde je Sherlock?"

"Kdo je Sherlock?"

"Sherlock Holmes. Jediný konzultující detektiv na světě. Měl by tu být. Ví o tom?"

"Nevím, o čem to mluvíte." Muž zapnul pytel, ve kterým byl John, a já si povzdechl. "Ale něco pro vás mám."

"Pro mě?"

"Ano."

Následoval jsem ho ven z místnosti. 

Před očima jsem stále viděl Johna. Vypadal vystrašeně a napjatě. Už je to dlouho, co jsem u něj viděl takový výraz. 

Vešli jsme do místnosti, která vypadala jako umývárna, a onen muž mi podal Sherlockův kabát a šálu. 

"Někdo mi řekl, abych vám to dal. A... něco mi říká, že by doktor Watson nechtěl mít své prostřední jméno na náhrobku."

"Ah...uhm...samozřejmě."

Vyvedl mě z místnosti a vydali jsme se do haly. 

Podíval jsem se na všechno to oblečení v mé ruce. Rozuměl jsem tomu. Sherlock se tu přede mnou nemohl objevit, protože byl stále vrah. Ale musel jsem ho najít. Věděl jsem, že John pro něj znamenal více než kdokoliv jiný. Věděl jsem, že Sherlock nebyl v pořádku. Ale volat mu bylo k ničemu. 

Tak jsem zavolal Mycroftovi. 

"Ahoj. Mycrofte, něco se stalo."

"Ano, já vím." Samozřejmě že to věděl. "Jsi v pořádku?"

"Na tom teď nezáleží. Tvůj bratr. Víš kde je?"

"Ne, ale najdu ho. A samozřejmě že na tom záleží. Podívej, mám práci, kterou musím udělat. Musím to oznámit Johnově rodině a přátelům, ale je něco, co udělat nemohu. Vadilo by ti říct to paní Hudsonové?"

Nemohl jsem to udělat. Nemohl. Nechtěl jsem být ten, co jí to řekne. Ale samozřejmě jsem musel. 

"Ne. Neboj. Půjdu na Baker Street hned teď."

"Dobře, je mi líto, že to musíš udělat."

"To je v pořádku. Bude lepší, když to udělám. Tebe by zabila."

***

Zhluboka jsem se nadechl, než jsem zazvonil na zvonek 221 Baker Street.

Paní Hudsonová otevřela dveře. Poznal jsem, že čekala Johna a Sherlocka, když jsem spatřil její zklamaný pohled. Mimochodem usmála se na mě. 

"Oh, vítejte drahoušku. Sherlock a John tu nejsou. Je vše v pořádku? Už vyřešili ten problém s policií?" Zakroutil jsem hlavou. "Oh, pojďte dál. Venku je zima. Udělám vám čaj."

Seděl jsem v její kuchyni, zatímco mě obskakovala. Jak jsem jí to sakra měl říct?

"Tak kde je Sherlock?"

"Já nevím."

Viděl jsem její ustaraný obličej, ale překryla ho úsměvem.

"Je tam někde venku, čeká na Johna. Určitě se nudí. Vsadím se, že střílí někomu do zdi. Ach, chudák John, nechápu, že ho ještě nezabil." 

"Paní Hudsonová, je něco, co vám musím říct. Měl jsem vám to říct už předtím, ale..." 

"Oh drahoušku, já vím!"

"Co?"

Usmála se. Proč se nikdy nepřestávala usmívat? Nebylo lehké říct něco tak špatného někomu, kdo vždy vypadal tak šťastně.

"Vy a Mycroft? Drahoušku, bylo to tak jasné. Ne tak jako John a Sherlock, ale..."

"Což-ne. Tohle nemám na mysli. Prosím, posaďte se."

Povzdechl jsem si. Ta chudák žena milovala ty muže, jako by byli její synové. Starala se o ně...

"Co se děje?" Zeptala se. 

"Jde o Johna... on... je mrtvý. Spáchal sebevraždu."

Viděl jsem jak její obličej zbělel, když si uvědomovala, co jsem právě řekl. Sledoval jsem, jak jí z očí stékají slzy a klepou se jí ruce. 

 "Ach bože... John... Můj malý John..."

Rukama si zakryla obličej. Stěží jsem se mohl hýbat. Lámalo mi srdce vidět tu ženu, tu silnou ženu, tak smutnou. Vždy byla veselá, vždy se usmívala. Vždy měla příběh, který vám mohla povědět.

Objal jsem ji.

"Ach... můj malý John..." Neustále opakovala ta slova. Až do toho okamžiku jsem si neuvědomil, jak moc ty muže milovala a měla o ně starost. 

Vytvořili si tu takovou malou zvláštní rodinu mezi všemi těmi případy, částmi těl, experimenty, svetry, čajem a sušenkami. Dokázal jsem si představit jak se vrací z případů unavení a hladoví a sedí ve stejné kuchyni, ve které jsem byl právě já, vyprávějí paní Hudsonové kdo byl vrah, zatímco ona něco peče a poslouchá jejich příhody smějíc se věcem, co se jim staly. Dokázal jsem si je představit šťastné v tom nepořádku, který nazývali byt. 

"Kde je Sherlock?"

"Já... já nevím. Ale je to tak lepší. Pořád je považován za kriminálníka."

Podívala se mi do očí a řekla:

"Musíte ho najít. Nesmíte to vzdát, dokud nebude zpátky ve svém křesle. Vím že je to velká zodpovědnost, ale já to udělat nemohu a věřím vám. Pokud ho nenajdeme, zničí se."

"Já vím."

Samozřejmě že by to udělal, protože Sherlock Holmes bez Johna Watsona byl ničím.